Hosté večeře Páně

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)

Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. (11.05.2009)

Bergmanova tehdejší žena Käbi Laretei mu k tomu řekla, že "se mu povedlo mistrovské dílo, ale zároveň jeho doposud nejnudnější film." S tím druhým si troufám nesouhlasit. Naopak, neměla jsem problém splynout s příběhem, veškerou skepsí, zklamáním a bezmocnou snahou vyrovnat se s vlastním selháním a ztrátou víry. Sven Nykvist k tomu opět dopomáhá geniální kamerou a Ingrid Thulin s Gunnarem Björnstrandem, na nichž příběh stojí, jsou ve svých rolích nezapomenutelní. (04.08.2018)

Filozofujúci Bergman, asi najviac spätý s náboženskými otázkami, ktoré tu veľmi šikovne zapracoval do osobnej drámy človeka a jeho nemohúcnosti. Je veľmi zlé snažiť sa niekomu pomáhať, pokúšať sa o duchovnú útechu a pritom sám bojovať s vlastnými démonmi a v tomto boji navyše i prehrávať. To pôsobivo demonštruje vrchol filmu - obsažne brilantný dialóg farára s nešťastným rybárom (Max von Sydow). Deprimujúce, smutné, ťaživé, bezvýchodiskové a autodeštruktívne, nemohúcnosť v čistej forme - k sebe, k ostatným ľuďom, dokonca i k možnej láske. Zostáva len sebaľútosť a duševné martýrstvo. Videné v rámci - 5x5 tour : Po stopách režisérov (06.06.2016)