Hosté večeře Páně

Ak je niekto dychtivý po kvalitnej psychologicko-existencionálnej dráme, nech sa páči: Bergmanov "Winter light" je vhodnou voľbou. Je to mnohovýznamový a hlboký film, ktorý pôsobí na dušu a zmysly diváka. Celý čas ste kŕmení krásnym vizuálom (kamera hodná ospevných ód), mystériou, dialógmi, ktoré stoja za to, že si ich človek nechá prejsť hlavou. Reflektujte, preciťujte, rozmýšlajte a inak podobne sa nechajte unášať Bergmanovým filmovým čarom. (04.07.2007)

Bože, proč jsi mne opustil? volal Ježíš z kříže. Stejnou otázku vmete (neexistujícímu?) Bohu do tváře i pastor Tomas, jenž se čtyři roky po smrti své ženy utápí v beznaději - opuštěn věřícími, kdesi na konci světa. Zoufalý výkřik tohoto typického bergmanovského hrdiny je však pochopitelně marný... Hosté Večeře Páně jsou vynikajícím psychologickým dramatem se skvělými herci a magickou Nykvistovou kamerou. Nepochybně jeden z Bergmanových vrcholů. (28.05.2006)

Bergmanovy obrazy, chladné, teskné, leckdy i hřejivé, nabízejí nepřebernou studnici emocí, myšlenek a i v Hostech večeře Páně se můžeme kochat těmito příslovečnými pocity. Na malém prostoru s pár herci vykouzlil režisér silný příběh, kde citová láska je konfrontována s vírou ("Bůh je láska a láska je Bůh"). Pastor Tomas, kdysi prožívající tuto slastnou lásku, je po smrti manželky uvržen do skepse. City zamrzly a obraz Boha vyhasíná. Tuto situaci si plně uvědomuje, což jen ještě více prohlubuje tento mrzký stav. V jeho životě se sice objevuje "milenka" Märta, ateistka, fyzická nechuť a silné vzpomínky ho od ní odpuzují, ale... Bergman natočil krásně jednoduchý film s množstvím působivých dialogů o víře, smyslu žití, vztazích, na kterém se ani zbla nepodepsalo pomyslné kolo času. Co víc si můžeme přát. (04.02.2004)

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Zůstává mrazivý pocit beznaděje, nevyslyšených tužeb a nevyřčených přání. Pocit zbytečnosti a prázdnoty vlastních slov. Měl-li bych vyjmenovat synonyma pro tento film, musel bych opakovat již řečené: skepse, beznaděj, smrt, selhání, hledání pravdy a smyslu bytí. Bergmanova exkurze do lidského nitra je zároveň vícerozměrnou sondou na téma život. A možná někde tady existuje odpověď na otázku o mlčenlivosti Boha. Vizuálně, strukturově a obsahově jeden z vrcholů světové kinematografie vůbec. (21.05.2009)