Dekameron

Jako doplněk čtení Boccaciovi bichle to bylo příjemné zpestření a připomenutí několika povídek. Jako zpracování předlohy mi film přišel dobrý, sám o sobě to už není žádná sláva. Nehledě na divný, zmatený scénář, kdy od sebe nejsou povídky nijak oddělené a není snadné poznat, že už se dívám na nový příběh. A ta o malíři je navíc rozkouskovaná na víc částí v průběhu filmu. Pořád je to však mnohem méně divné než Pasoliniho Oidipus rex. (28.04.2018)

Film plný špíny, hnusu, ošklivých a ještě ošklivějších herců. Možná je to Pasoliniho specifikum, ale já si spíš myslím, že hezcí herci by k němu hrát nešli. Jestli chtěl Pasolini vystoupit z davu, tak se mu to povedlo, ale nevim, jestli je to v jeho případě ještě umění. Jednotlivé povídky měly různou kvalitu, některé byly celkem povedené. Čekala jsem horší věci, takže jsem nakonec chtěla sáhnout i po třech hvězdách, ale to dávám snímkům, na které bych se koukla klidně znovu, toto nechci už nikdy vidět, takže nemůžu hodnotit líp. Dekameron není pro každého. (08.04.2011)

Dopředu upozorňuji že Passoliniho rád nemám a po tomhle asi nikdy mít nebudu. Režisér, který se mě stále snaží přesvědčit o tom že není normální, se rozhodl zfilmovat itaskou klasiku. První problém vidím už v té předloze. Kniha Dekameron rozhodně není nadčasová a všechno staví na zápletkách točících se kolem sexu. To co původně mělo mile společensky pobouřit a být jakýmsi lehkým peprným čtivem bohužel v dnešní době neobstojí. Passolini si toho vědom nebyl a tak natočil i tak svůj film, pouze postavený na tom jednom. Sexuální humor nad kterým by se chichotali možná tak ve 14. stoletím bohužel už nefunguje. Je to spíše laciná berlička, která je příliš křehká. Pár vtipných momentů tam bylo, které byli následně zadusány do země neschopným scénářem. Tento film je pro mě podprůměrnou adaptací podprůměrného románu. (11.08.2006)

Stále viac ctím Pasoliniho odvahu, než remeslo, ktoré tŕnisto pokrivkáva. Dekameron je zameraný pudy, na bezbrehé porušovanie etiky jedincov. Úplne najviac fascinuje práve presvedčenie, ak vám pochybná osoba povie, že sex s rodinným členom nie je hriech a on exploduje nadšením, že pácha všetko v súlade lásky a učenia zo svätého písma. Osadenstvo je prikované a zdôrazňujúce špinu mentálnej skľúčenosti toho najškaredšieho zo všetkých škaredých prostredí, aké vari existuje. Ale pre koho. Pre niekoho najväčším darom z nebies. Film ako taký je ťažká amatérina, zaujímavá kontroverzia, očité prehrávanie a taký dovetok vetra pre divákov, ktorých to má vyviesť z miery. Avšak aj v porne sú presvedčivejšie peripetie záhradníka s "obeťou", ideologicky a marketingovo hrané, než celovečerné chumelenie bez invenčných umeleckých prísad. Ba čo viac, s nevyrovnanou celoplošnou dramaturgiou. Stále však mrazivo interesantné a slušné v rámci priemeru. Poviedkový charakter tú stopáž zachraňuje. (04.06.2016)

Filmový Dekameron je výrazom túžby po živote a jeho krásach a radostiach, tak ako to koncipoval Boccaccio. Pasolini však ide ďalej, uvažuje, či nie je lepšie o niečom krásnom len snívať, než to zhmotňovať v nejakom druhu umenia. Pozoruhodný je príbeh „mŕtvi predsa živých nejedia“ (zhruba takto vznikli povesti o živých mŕtvych a špecialitách ich jedálnička). Pamätné je tiež "je.anie o život" v kláštore, na druhej strane veľmi dojímavé je „presádzanie kvetu“, ktoré absolútne zbožžnujem. Kľúčovým je však rozprávanie o maliarskej výzdobe kostola, ktoré sa opakovane vracia a ústi do vynikajúceho záveru. PS: Neviem, prečo sa Dekameron radí k renesančnej literatúre - stredoveká literatúra predsa nie je len o sväteckých legendách a písaní v latinčine. Ak niekto hlboko v 14. storočí napíše niečo rozverné, automaticky to neznamená, že ide o renesanciu. Giotto, ktorý sa v ňom spomína, bol protorenesančný maliar a tak by som charakterizoval aj Dekameron. (29.01.2023)