Canterburské povídky

Pamatuju se, že jsem z kina vylezl docela zklamaný (byl to můj první Pasoliniho film a čekal jsem nějaké opravdu zlé zlo), přestože jsem se během filmu dobře bavil. Teď, s odstupem času, můžu ale říct, že jsem se jen k několika málo filmům myšlenkami vracel tolikrát, jako k tomuto a tak dlouho po jeho shlédnutí. (12.08.2006)

Variácie na zábavné ľudové povedačky a mravoučné bájky inšpirované Chaucerom v nezameniteľnom pasoliniovskom podaní, plnom brutálneho humoru, nahoty, čudesných kreatúr a pitvorivých tvárí. Oslava ľudskej prirodzenosti od spontánnej erotiky cez grotesku vyvedená v dúhovom kolorite, kedy úsmev na tvári z času na čas zamrzne poukázaním na príšernosti, ktoré je najrozumnejší z tvorov kvôli libidu a chamtivosti schopný vykonať svojmu blížnemu. A ak chcete vedieť kde v pekle končia mnísi, neprepásnite famózny záver ! (26.11.2005)

Nesnáším ty dva Pasoliniho dvorní herce. Franca Cittiho, který hrál třeba Accatoneho nebo Oidipa, ještě jakž takž snesu, ale kudrnáč Ninetto Davoli ve mně takřka vyvolává zvracecí reflex. Jeho grimasy a projev strhávají z mého pohledu každý Pierův film, i přesto, že roli "Charlieho Chaplina" v Canterburských povídkách zvládl na své poměry až překvapivě dobře (ale ta jeho operní árie tam snad být nemusela, ne?). Canterburky jsou asi o něco málo slabší než Decameron, ale vidím to hlavně v menší kadenci eroticky nabitých scén, které Pasolini uměl docela vtipně a nápaditě. Snímek má dle mého dva vrcholy. Jedním z nich je poprava homosexuála, ve které sám Pasolini nabízí koblihy jako na zápase amerického fotbalu. Druhým ( a nepochybně větším) je pak samotný závěr v pekle, který mi nejenom pocuchal svědomím, zda jsou 2 hvězdy dost, ale zároveň i bránicí a to věru sympatickým způsobem (mniši!). Škoda, že mi režisérův styl vůbec nesedí. Z jeho kamery, střihu, zmatené formy a především herců mám často pocit, že by něco takového byl schopen vytvořit kdekdo, jen s tím rozdílem, že homosexuální marxista má k cenám kritiků o něco blíže. (07.10.2007)

Pro člověka, který si už pár Pasoliniho filmů zprvu protrpěl a prokousal se k jeho osobitému stylu, je to takový pěkný film, místy dost sexuálně otevřený (ale ne zas zhnusující), pro pozorného diváka odkazující i k Shakespearovi či Chaplinovi. Nedokážu přesně definovat, co se mi tolik líbilo - snad ty divné obličeje a škleby, které jsem dříve nenáviděl, snad bizarní humor, jimž je snímek prosycený, a určitě i ta sexualita. Svébytné umění, kterémuž je třeba přijít na chuť několika filmy, které vás otráví. (17.08.2006)

Dekameron se mi líbil mnohem víc. Humor tady sice je, ale není to ono. Není ho za prvé nijak moc a za další když už je, tak není zrovna extra směšnej. Jako obvykle u Pasoliniho neherci dodávají osobitost, přestože většinou spíš text odříkají a nezahrají ani na nervy. Co se mi ale opravdu líbilo byly povídky od Chaucera. Tedy jistě ne všechny, ale je krása sledovat, že se lidi nezměnili, že jsou to pořád stejný hovada. Nejlepší povídka je jistojistě ta o dvou výběrčích daní, přestože je oproti verzi, kterou znám já, ořezaná a pozměněná. Ani jsem vlastně nevěděl, že původně pochází od Chaucera. A nejsatiričtější povídka je zaručeně o tom, jak se boháčovi a chudákovi měří pokaždý jinak. Některý další mi ale přišly nedokončený a asi tak třetinu jsem nepochopil, o co v nich šlo. Ale jinak je to jeden z nejlepších pohledů na středověk a taky zajímavá vize pekla. Nejvíc mě zaujala smrt tří přátel. Jeden bodnut do zad ostatními, další dodýchal ve vlastních sračkách a poslední ve svých zvratcích. Pasolini si prostě na nic nehraje a kašle na kohokoliv, kdo by chtěl kritizovat, že tohle je už přece trochu moc. Dělá to po svým, a to mám na lidech rád. Konvence pro něj neplatí. Je ho škoda. (18.08.2006)