Reklama

Reklama

Balada o Cable Hogueovi

  • Česko Balada o Cablu Hogueovi (více)
Trailer

Obsahy(1)

Kdo jinému jámu kopá... Enfant terrible hollywoodského filmu Sam Peckinpah zůstal po westernu Divoká banda věrný svému oblíbenému žánru, ale výrazně změnil jeho polohu. Po brutálním násilí předchozího díla se v následujícím westernu Balada o Cablu Hogueovi podíval na svět Divokého západu přece jen laskavějším pohledem. Divoké přestřelky vystřídal humorný nadhled, vytříbený smysl pro filmový detail i pochopení pro stále chybující hrdiny snímku. Příběh prospektora jménem Cable Hogue (Jason Robards) začíná jeho zdánlivou smrtí v poušti, když ho oloupí a opustí jeho povedení kumpáni. Cable se nejen vylíže ze svých zranění, ale navíc si zřídí velice lukrativní občerstvovací stanici. A nakonec získá srdce krásné ženy s pochybnou pověstí (Stella Stevensová)... Titulní úlohu ztělesnil významný divadelní a filmový herec Jason Robards (1922–2000), držitel dvou Oscarů za skutečné postavy šéfredaktora Bradleeho (Všichni prezidentovi muži – 1976) a spisovatele Dashiella Hammetta (Julie – 1977), jemuž zdařile přihrávají stálí herci z Peckinpahových snímků Strother Martin a L.Q. Jones (Hogueovi zlotřilí kamarádi Bowen a Taggart) či Slim Pickens (kočí dostavníku Ben Fairchild). Postava kazatele je jediným westernovým vystoupením britského herce Davida Warnera a hlavní ženskou postavu prostitutky Hildy přesvědčivě ztvárnila Stella Stevensová. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (104)

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Zajímavý a rozhodně dobře natočený snímek, podávající Divoký západ velmi příjemným, humorným, kapku melancholickým a každopádně mile lidským způsobem. Jason Robards jako sebevědomý samotář, který dosáhl svého amerického snu, se své ústřední role zhostil na výbornou a jím prezentovaný Západ představuje zase něco jiného, než to, na jsme si u obvyklé westernové podívané zvykli. Peckinpah si možná trochu zaexperimentoval, ale podařilo se mu natočit snímek, který zaujme jeho extrémní fanoušky i ostatní diváky. A dalším velkým plus je milostný příběh, který je velmi originální, nepříliš romantický a tak jaksi ze života. ()

Anthony 

všechny recenze uživatele

Výborný film. Peckinpahovi se daří skvěle kombinovat komické pasáže s dramatickými, drsnost s lyričností - a tato neobvyklá směs funguje. Hodně mu pomáhá Jason Robards v sympatické roli, který zvládá všechny zmíněné polohy. Podobně jako v Divoké bandě i zde se vyskytnou otravní pánbíčkáři, tentokrát je Peckinpah nerozstřílí, stačí mu, že je zesměšní. Zajímavá je i postava "reverenda" (pobavila například scéna, kdy poskytuje duchovní útěchu ženě, která ztratila bratra). A chci také zmínit velmi pěknou hudební složku, za kterou stojí Jerry Goldsmith. Už úvodní píseň v kombinaci s titulkovou scénou je dokonalá. ()

Reklama

Djkoma 

všechny recenze uživatele

Sam Peckinpah je pro mě neznámé jméno a nestydím se to přiznat. Na Primě nebo kde to ten film dávali z něj dělali velkého boha. Film mě utvrdil v mé pravdě, že není nijak zajímavý natož božský. Film o pomstě, která nakonci stejně jen na půl podrthuje vděčnost toho starého muže za to kam došel. Tak jak balady končívají, tak ani tato se nevyhne jasnému konci. ()

Tsunami_X 

všechny recenze uživatele

Komediální eskapády jednoho starého morouse, kterému se na sklonku jeho produktivního věku poštěstilo a narazil v poušti na zlatý vodní důl, se postupem času transformují v až divadelně sevřenou podívanou o podnikání, osudové lásce založené na fyzickém základu a nástupu technického věku i do těch nejodlehlejších koutů amerického západu. Bohužel samotnému příběhu dochází dech stejně jako nepřipravenému běžci na první osmistovce a do cílové pásky doklopýtáváme jen s těmi největšími obtížemi. Vysoce nastavená laťka mizí po první třetině v propadlišti dějin stejně jako tento nostalgický western, ve kterém se překvapivě skoro vůbec nestřílí, ale spíše se slzou v oku vzpomíná. ()

Douglas 

všechny recenze uživatele

Peckinpahův film, do kterého vedle Pata Garretta a Billyho Kida asi nejvíce pronikla chlapská lyrika a neředěná nostalgie po světě nezmenšeném automobily. Na příběhu osamělého hrdiny, který se na své cestě bez cíle prostě v jednu chvíli rozhodne to zapíchnout uprostřed pouště, je zvláštní nejen spojení lehce štkavé nostalgie s experimentálními filmovými postupy, ale i hra s uvědoměním si vlastního stylu. Víceméně lyrický příběh s donekonečna odsouvaným klimaxem vás donutí zpomalit, zapomenout na spěch okolního světa a prožít dvě víceméně nedějové hodiny na místě, kde se zastavil čas… Bez násilí a s nadsázkou. ___ Balada o Cable Hogueovi je skutečně především o zastavení času… Absurdně dlouho se věnuje popisu činností, které by v běžném narativním systému zabraly jen okamžik. Cablea Hoguea na cestě pouští přepadnou dávní přátelé, okradou jej o vodu a on několik dní (v průběhu titulkové sekvence) putuje pouští a postupně přeformulovává svůj "monolog" s Bohem. Nakonec (v závěru titulkové sekvence) v poušti zcela náhodou nalezne vytouženou vodu… a rozhodne se utoulaný život zastavit, založit si placenou "vodní benzínku" a rýžovat z žíznivých cestujících peníze. Jenže aby toho mohl dosáhnout, musí získat peníze a zapsat si místo nálezu na pozemkovém úřadě. A tak jde za jedním úředníkem, za druhým úředníkem, po cestě potká krásnou prostitutku, získá místo, vrátí se do pouště… a jde zase za prostitukou. ___ Proč ten absurdní popis? Proč prostě nepřejdu k něčemu klíčovému, nebo nezačnu psát o podstatnějších zvratech? Protože jsem chtěl, abyste alespoň zprostředkovaně pocítili atmosféru absurdní bezdějovosti, jíž je ve filmu věnována celá hodina (ano). Film o upoceném plynutí času na horké poušti nejen vypráví, ale dále zprostředkovává. Pocit lehké nudy se snoubí se zaujetím, podmíněným žánrově (je to western, musí se něco stát), auteursky (znám Peckinpaha, určitě brzy někoho zastřelí nebo poníží nějakou ženu) a narativně (chci vědět, jak to bude pokračovat, navíc mě kupředu žene zdánlivě na pozadí odsunutá otázka - Co se stalo s těmi dvěma padouchy/bývalými přáteli ze začátku?). ___ Film podporuje všechny tři naznačené aspekty diváckého vnímání a čas od času je nějak podpoří, i když je vzápětí zase popře… Westernovému čtení odpovídá Cableovo zastřelení prvního neochotného zákazníka a peckinpahovskému namátkou rozházené motivy v naraci (bývalé přátelství; kodex cti - Cable oba dávné přátele nezastřelí, chce jim věřit; motiv cesty; silná žena podřizující se mužům, protože z toho plynou finanční i společenské výhody atp.). V závěru odstavce naznačená otázka z úvodu je ale jakoby zapomenuta poměrně dost dlouho, nese se celým příběhem a až dost daleko ve filmu vyjde najevo, že je vlastně tím jediným, co hrdinu nutí zůstávat na místě a kvůli čemu utoulaný život zaměnil za jednotvárnou "podnikatelskou" existenci. ___ Čas je ale tematizován mnohem výrazněji než jen v aspektu pohrávání si s diváckou pozorností, proniká totiž do samotného stylu filmu a je explicitně zdůrazňován. Peckinpah - jak je u něj zvykem - narušuje hollywoodskou potřebu zneviditelnit styl. Zatímco však jinde záběry zpomaluje, dodává jim určitý interpunkční význam a mění rytmus uprostřed scény z důvodu posílení intenzity emocionálního dopadu určitého záběru či okamžiku, v Baladě je zrychluje. A to nejen záběry, ale celé scény… Uprostřed upoceného víceméně bezdějového filmu o setkávání se (veškeré narušení plynoucího filmu plynou s Cableova potkání se s někým) se tak objevují experimentální výrazně zrychlené sekvence komponované jako slapstickové grotesky… a to především svou ráznou proměnou pohybu postav a předmětů v mizanscéně). ___ Balada o Cable Hogueovi ale pracuje i s - byť mnohem nenápadnějším - narušováním vztahu mezi prostorem a časem, čehož dosahuje nedůvěryhodností zvukové stopy, která "kráčí časem" napříč prostory. Postava tím pádem sice bez přestání mluví, ale čas zvuku evidentně nekoresponduje s časem prostoru, takže se postavy během několika málo slov přesouvají z místa na místo. Tu jsou napravo od Cablea, tu stojí na žebříku vysoko nad ním… navíc nalevo. Vrcholem filmařské "časoprostorové" anarchie je jedna z posledních scén, kdy během jednoho nijak dlouhého vnitroprostorového monologu (tj. postava mluví uvnitř filmu, ne mimo obraz) stihne jedna z postav umírat, umřít… a být pohřebena. ___ Pro znalce Peckinpahových filmů bude ale zajímavé především vyhledávání ustálených motivů (posilované tvrzením jeho přátel, že "stále natáčel tentýž film") a nezbytných prvků "peckinpahovského post-westernu", jak jsem si pro potřeby snazšího definování soubor pro Peckinpaha typických "symptomů" (prostupujících napříč žánry) označil. Balada o Cable Hogueovi je pro tento způsob symptomatického autorského vnímání ideálnější než ostatní Peckinpahovy filmy, protože celá působí jako zrcadlový odraz ustáleného konceptu, případně hyperbolicky dovádí známé prvky ad absurdum. Motiv ztraceného přátelství se třeba nestává ústředním tématem filmu, prostupujícím de facto vším, co se v něm stane, ale je naopak zcela vydělen a vrací se až ke konci jako bumerang ve zcela jiné poloze, než bylo dosud (tj. v předchozích a pro nás jako současné diváky zároveň i pozdějších Peckinpahových filmech) obvyklé. Hrdina nestráví celý snímek na cestě za hledáním vlastního domova, případně na cestě za pomstou… ale prostě si domov vytvoří uprostřed pustiny a čeká, až pomsta přijde sama (resp. dva výtečníci z úvodní scény). Silná ženská postava není bitá a ponižovaná hrdinka, ale naopak bije a ponižuje samotného mužského hrdinu, který se jí chodí omlouvat a nadbíhá jí. ___ Naopak nikoliv zrcadlového obrácení, nýbrž absurdního zvýraznění se dočká oblíbený peckinpahovský symbol (respektive fetiš) automobilu, představující konec koňské éry nekonečného západu a příznak nastupujícího technického věku, tolik traumatizujícího konzervativní westernové hrdiny na cestách. Je problematické o něm mluvit, aniž bych pověděl pointu filmu, takže se musím omezit na naznačování (ačkoliv i to teoreticky nesmím, víme?). V Baladě je symbolika automobilu doplněna nejen o význam nastupujícího technologického věku, ale i do té doby u Peckinpaha ne moc zvýrazňované modernity. Hrdina udělá nečekaný krok… Neutíká před technikou a modernitou, kam až to jde, ale naopak se postaví budoucnosti čelem a rozhodne se vydat do neznámého světa velkoměsta (ve kterém už se promítají filmy, definitivní příznak nového věku, vymezující se mytologizací vlastní minulostí k tomu uplynulému - do něhož patří i Cable). Ačkoliv se film (Peckinpah?) zachová jako povýšený parchant a důrazně svému hrdinovi naznačí, kde je jeho místo, jde o ojedinělý krok nejen v Baladě o Cable Hogueovi, ale v celé Peckinpahově filmografii. Výsledek de facto koresponduje s ideologií všech tvůrcových filmů, ale cesta k němu je mnohem optimističtější a méně fatalistická než ve všech ostatních případech. Navíc Cable jako jeden z mála svoje štěstí skutečně našel. [Napsáno v roce 2005, pro někoho snad inspirativní i o devět let později.] ()

Galerie (24)

Zajímavosti (5)

  • Několik členů štábu bylo během natáčení vyhozeno. Speciálně určený člověk měl na starosti kupování lístků na autobus a když Peckinpah vyhodil dalšího člověka, ihned se zeptal: ,,A máte pro něj lístek?" (MrCreosote)
  • Peckinpahův nejoblíbenější film. (MrCreosote)

Reklama

Reklama