Čtyři přátelé

Pri sledovaní filmov ako je Georgia začínam pochybovať o sebe. Netuším o čom ten film bol, pre koho bol nakrútený a čo som mal na ňom oceniť. Pritom Arthur Penn nakrútil skvelú Štvanicu, prelomovú gangsterku Bonnie a Clyde, takže asi v tom to nebude. Tieto filmy prirovnávam k čriepkom, ktoré nie je možné poskladať do zmysluplnej mozaiky. A pokiaľ to niekto dokáže, tak mu gratulujem. (31.07.2019)

Film mne chytil za srdce a byla jsem ráda, že jsem na něj šla kdysi před lety do kina úplně sama, protože jsem si pak mohla do sytosti škytat a úpět a tápat poslepu nevidíc přes slzy celou cestu z kina až na kolej. To vše proto, přiznávám, že mi to tuze připomnělo vlastní milostné kotrmelce s osobou, do které jsem tehdy byla zamilována. Taky to tak dlouho trvalo, než jsme se konečně neminuli. No vidíte, a dnes jsme šťastně rozvedeni :-) Dvakrát. Nicméně film považuju dodnes za herecky mimořádně zdařilý - pořád mne uchvacuje herecký výkon Craiga Wassona; například naprosto skvělý a totálně věrohodný je ve scéně, kdy se probudí s kocovinou a zmlácenej a v televizi zrovna ukazujou, jak se lidem podařilo přistát na měsíci – on dojatě vzpomíná na zemřelého přítele, kterému tuto vzpomínku pro tento okamžik lidstva slíbil, pláče a směje se a vypadá příšerně a k pomilování a tohoto divného strýčka sledují dvě kukačky (malé dcerky) kamaráda, který ho nechal přespat... no jo, musím si ten film dát brzy znova :-) (23.09.2013)

Svérázná interpretace Dvořákovy Novosvětské, jakož i celé ideje Nového světa, s tuctovým dojezdem. Bezradnost a nemohoucnost mladých lidí, kteří v sobě v šedesátých letech v Americe cítí téměř občanskou povinnost být tzv. jiní, odvážní, lepší, problémoví, dobyvatelé nových světů a myšlenek - čili v podstatě trapné východisko, a snímek po celou dobu onu základní trapnost výživně sleduje a rozvádí - aby pak nechal své hrdiny celkem očekávatelně padnout do staré pasti jako do peřin, s úlevou i studem ze sebe setřást vidiny a břemena velkých kariér a osudů a zhojit si rány tradičními obvazy a bolest všedními analgetiky, ve starých, prošlápnutých kolejích stálých zaměstnání, shovíavých přátel, partnerských svazků a dětiček. Snímek má kuráž, zdánlivé přehrávání jde na vrub hrdinů, postav, nikoli herců, na vrub jejich laciných a toliko smyšlených tužeb být někým jiným, když doba je nová a nakloněná nepoznaným možnostem - všechno je možné, ale jak se v takových podmínkách cítí mladí, kteří si ve skrytu duše a aniž by to přiznávali i sami před sebou přejí být úplně tuctoví? A jak dlouho jim bude trvat, a kolik způsobí zmatků, než na to přijdou? ***Stejně tuctově nepříjemná byla i hudba - ta její část skládaná přímo pro tento film, jako by si specielně k tomuhle počinu poprvé a naposledy Penn vybral ženskou skladatelku, která stejně jako hrdinové snímku nepochopila, oč tady kráčí, zůstává naivní, afektovaná a kýčovitě romantická (klavírek) jako celá Georgie, která se nikdy nestane druhou Isadorou Duncan (jako by to snad především nebylo mylné a zcestné přání, stát se druhým originálem)... A pak také to sladké smíření Danila s otcem v závěru snímku a otcův spliklenecký úsměv jsou přitažené za vlasy a dokonale plakátové, zcela v duchu naivity a poplatnosti amerického snu. *** Film rozhodně stojí za vidění a dovede vyvolat nezbytnou míru úžasu a fascinace, aby si zasloužil své rázné místo na světě. *** (20.08.2014)

No pokud pominu fakt, že čtyři přátelé na střední škole vypadali tak na třicet, dostalo se mi zajímavého filmu o přátelství, lásce a životním vystřízlivění a to hlavně z pohledu jugoslávského přistěhovalce Danila. Příběh se soustředí na jeho neshody s otcem, na jeho pozdější svatbu s bohatou sestrou jeho nemocného kamaráda z vejšky ( pro mně osobně nejsympatičtější postava z celého filmu ) a jako červená nit se celým snímkem line jeho náklonost k spontánní Georgii, která sní o tom, že se stane tanečnicí. Št'astnější chvíle střídají ty horší a občas i tragické a jsou to hlavně herecké výkony, které přispívají k tomu, že to vše působí velmi opravdovým dojmem. (31.03.2013)

Jak jsme již od Penna zvyklí, rozvíjí svůj romantický příběh, na jehož pozadí se odehrává několik minoritních odboček. Jednoznačná inspirace Dvořákovou Novosvětskou je poněkud nezvyklým atributem v Pennově tvorbě, ale dlužno dodat, že se svého výkladu zhostil nadmíru dobře. Výrazně se zaobírá tóny odcizení v cizím světě, konfrontuje ideál Ameriky se skutečností, nezapomíná i na poněkud chladný stesk po domově a vše prokládá občasným až křečovitým patriotismem v opozici právě vůči stesku po bývalé vlasti. Penn jako obvykle nekarikuje své postavy, ani když by si to možná zasloužily, navíc opětovně střemhlavě míří na území kýče, kterému se s virtuozitou mistra znovu a znovu šikovně vyhýbá. (23.01.2021)