Malý Joe

"Adéla ještě nevečeřela, Hausnerka kéž by nenatáčela." Včera faux pas. V květinářství fronta jak kdysi na banány, jdu domů s prázdnou. Co jen dám své ženě k MDŽ? Vášnivý polibek, samozřejmě, ale co ještě? Už vím. Kytičku štěstí a co jednu, rovnou celý skleník! Žena bude ráda. No, nebyla. Chybělo málo a omlátila mi Malého Joea o hlavu i s květináčem. Prý pořád čekala, co z toho vyleze a ono nic. Nechápu. Co mělo jako vylézt, snad žížala? Přitom takový hezký botanický art se "strojově odlidštěným chováním postav" (čti prkenným hereckým projevem), navíc s úžasně sympatickou vědkyní Alicí, očividně taky někde vypěstovanou. Teplota filmu pro vysemenění vhodná, vlhkost dostačující a výzkumu šéfuje zrzavý debil, čili úspěch zaručen. Skleníky prostorné, myšlenky hluboké, kytičky jedovatě barevné a jejich čuchací virus, vonící po covidu a marihuaně, bude distribuován do všech škol! Velmi vizionářské. Podbarveno tak epickou hudbou, že i Enrico Morricone by záviděl. A ani to moc nestálo. Místo velkého orchestru postačily dudy, bubínek s paličkami, mírně přiškrcený kohout a pes se skřipcem na koulích, to vše hozeno do barelu, kutáleno dolů z kamenitého kopce a honěno zvukařem, který co chvíli zakopnul, zakurvoval a jebnul sebou a mikrofonem na tyči do barelu, až to zadunělo. No jo, ale co s kytičkami? Posílám dva barely... herbicidu Travex. (09.03.2023)

Ani není třeba Buda Spencera a Terence Hilla, aby byl Malý Joe unavený. Profláknuté téma lupičů těl, tentokrát krytosemenného původu, pořád cupitá za divákem, místo toho, aby tomu bylo naopak. Zvuky jak z Aronofského máti s vykřičníkem notně iritující a celé je to jak halenky šlechtitelky Emily Beecham. Zapnuté až ke krku.. Škoda, že Q v bílém plášti nevynesl jednu kytičku pro Jamese. Třeba by se uvolnil a přestal přemýšlet nad tím, jak má k smrti rád rodinný život.. (03.10.2022)

Je to agonicky pomalé pseudo sci-fi. Je to spíš horrorový příběh s hluboce pohřbeným vzkazem. Co čekáte od filmu o rostlině , která kontroluje mysl. Estetika filmu je zajímavá, ale je zbavený veškerého sexu a mrazení po těle . Byl jsem filmem zklamán, ale nenechalo mě to lhostejným. Není to nudné, ale fascinující také ne. Je to takové moc statické, jako nějaký experimentální film.Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet. Obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině. (22.04.2020)

Štěstí je vrtkavá záležitost, tak proč tomu nepomoci skrze možnosti genového inženýrství. Malý Joe je vcelku komorní film, který se v průběhu děje snaží budovat tísnivou až nepříjemnou atmosféru, což se mu daří především díky etnicky-hororové hudbě (zvláštní kombinace, ale nějak jsem to potřeboval nazvat) a skleníkovým prostorům, které i přes svou prosklenou světlost působí v tomto případě nadmíru nepřátelsky a "temně". Na jedné straně člověk vidí vztyčený ukazováček směřující k neomezeným možnostem genového inženýrství, na druhé straně by se v tom však dala najít i paralela k (ne)násilnému prosazování vůdčích myšlenek ve společnosti (v tomto případě za účelem přežití). Velice mě zaujala práce s prostorem a kamerou, která jako by se úmyslně snažila upozadit postavy. I přes velice originální námět jsem měl však pocit, že nebyl naplno využit potenciál, který zůstal spíše ve spánkovém módu, místo aby vykvetl do plné krásy. I tak jde však o pocitově znepokojující film. (23.02.2020)

Happiness business, happiness business. Má radost z Little Joe vychází převážně z mé slabosti pro pastelové barvy, zneklidňující zvukové efekty a prostředí tak odcizelé, že se z něj chvílemi snaží utéct i kamera. Nakonec mi nevadila ani ta tišší bizarnost, než můžeme být zvyklí od Lanthimose nebo Black Mirror. Stylizované a zároveň komorní provedení téhle společenské alegorie v příběhu o květině s nakažlivým pylem (or is it?) mi to vynahradilo. (Future Gate) (01.02.2020)