Asi to ukončím

Kde mám začít? Tenhle film je fakt těžkej zrecenzovat. Už jenom protože.. to musíte prostě vidět. Zároveň se mi líbil jako svině a na druhou stranu ho nenávidím. Tak a teď babo, raď. Jednu věc musíte vědět, fakt mám ráda divný filmy. Viděla jsem jich už spoustu a pořád mě fascinujou. Zkrátka přesně ten druh filmů jako tenhle, kdy si na konci řeknete "Co jsem to do prdele zase viděla?". (Ale co je moc, to je moc - ale k tomu se ještě dostaneme.) Pokaždý po takovým filmu se těším na dvouhodinový filozofování o tom, o čem to vlastně celý bylo. A následně ten film nemůžu dostat z hlavy dalších pár dní. Prostě labůžo. Taky že jsem si tenhle snímek pěknou polovinu pořádně užívala. Ta divnost, neklid a psychologickej horor.. Všechno to z toho nádherně sálalo. U každý scény jsem cítila, že je něco děsně špatně. Dlouhý záběry, monology, šílená rodina, děsivá atmosféra a neustálý napětí. Prostě úžasný. Pak jsem si ovšem začala říkat, jestli už to není moc dlouhý a netrpělivě poposedávala na židli, načež jsem zjistila, že zbejvá ještě hodina do konce filmu. Ta druhá půlka se neskutečně táhla, cesta zpátky byla stejná jako cesta na farmu, nic se nezměnilo. A pak se odehrálo něco, co bylo moc divný i na mě. Školník si sedne do auta, následně se svlíkne, vyleze (tuhle scénu nikdy nezapomenu, ach bože...), následuje nějaký animovaný prase na cestě do školy, pořád celej nahej a konec. No fakt. Prostě konec. Pochopila jsem to tak, že chlápek na konci umřel na podchlazení a celý si to představoval. Jestli to je pravda, netuším, každopádně mám dost. I já mám určitý hranice, který nechci překročit a nahej chlápek, co jde za animovaným prasetem je jedna z nich. Hodnocení: končím/10 (04.06.2021)

Po "synekdoše" (doufám, že je to česky správně) jsem opět dostal "kaufmännische Lust" (jak by řekl Němec) a byl jsem opět spokojen, především co do komplexnosti pojednání o "gerontofobii spoře se mísící s gerontofilií". Emersonova citace (viz film(: " It's tragic how few people possess their souls before they die. Nothing is more rare in any man, says Emerson, than an act of his own.", platíí pro všechny, včetně mladé ženy (Jessie Buckley), která se tomu chce sice vyhnout, ale nic pro to nedělá. Nakonec ze všeho zbude jen tanček (zde velmi působivý) "zavírání školních skříní" či nostalgická písnička v kulisách dětského pokoje. - Jake se svou mladou přítelkyní (ani nevíme, jak se skutečně jmenovala) prodrbou (jak spočítall jeden americký divák) 39 minut a 52 sekund v autě: s ohledem na časté změny (témat, nálady, vnitřních a vnějích hlasů, akcí a reakcí) není pro diváka ani toto ztraceným časem. I'm Thinking of Ending Things ("Asi to tu ukončím" či "Už mě to tu nebaví") je typem filmu, který bych v současné filmové produkci asi upřednostnil. (07.11.2020)

Charlie Kaufman si vybral veľmi slabú chvíľu alebo príliš veľa umeleckej slobody vie byť kontraproduktívne. Má to celkom peknú kameru (ak nepočítam tie nekonečné ukecané scény z auta, kde nie je skoro nič vidieť), ale inak to bolo úplné utrpenie pozerať. Každopádne klobúk dole pred tým, kto to zostrihal do tak skvelého traileru. (19.09.2020)

Tohle není žádný Věčný svit neposkvrněné duše ani Adaptace. Kaufman píše ujeté filmy, ale tady svým specifickým způsobem zpracoval stejnojmennou knihu a je z toho pořádně depresivní film, který hlavně působí dost mysteriózním dojmem. Myslel jsem si, že se nám tu postupně odhalí nějaký ten zvrat, který třeba bude v kaufmanovském stylu... Třeba že ve sklepě bude nějaká mašina na klonování lidí nebo cestování v čase, nebo že to celé bude jenom rozepsaný román nebo tak něco. Původní předloha navíc údajně velkolepý zvrat na konci má. Zde si ho ale Kaufman schoval pro sebe, resp. ho celý film jen naznačuje, dává různé stopy a tak. A ne, nejsem až tak zabedněný. Když jsem si potom dohledal oficiální vysvětlení, tak jsem v podstatě všechno uhádl, ale... nevím, moc na tyhle hádanky nejsem. Spíš než "kaufmanovské" je v tomhle ohledu film "lynchovský". Taky to hodně působí jako komorní divadelní drama. Je tam minimum lokací, jsou tam třeba dlouhé scény, kdy si postavy jen povídají v autě. Celý film taky táhnou výborní herci. Někdy mi přišly dialogy skvělé, někdy dost úmorné. Přijde mi, že si tady Kaufman prostě s filmem jako takovým dost hraje, což je sympatický, ale často mě ty jeho hrátky moc teda nebavily. Radši bych klasičtější film než tohle artové mrky mrk. Zajímavý film, ale nic pro mě, znovu bych se na to nepodíval. (5/10) (20.10.2020)

Sousloví 'nenávidět či milovat' už dlouho žádný hollywoodský filmový projekt tak nevystihovalo. Kaufman odmítá tendenční lineární vyprávění, přimyká k postavám, které v autě vedou intelektuální rozpravy, udržuje pozornost snovým asociováním různých obrazů a daří se mu zvláštním způsobem podněcovat zvědavost, jak to celé vlastně dopadne. Stále zřetelněji přitom dává najevo, že zde nepůjde v prvé řadě o složitou romanci, nýbrž startuje působivou časoprostorovou deziluzi a pokládá interpretačně silné otázky, jejichž zodpovězení se odsouvá a vlastně nikdy diváka prahnoucího po vysvětlení zcela neuspokojí. Do popředí vystupuje kromě dalších filozofujících či sebeuvědomělých rozprav milenecké dvojice hlavně hra s filmovými žánry, které pomáhají zpřehlednit a definovat každý z jednotlivých dějových bloků - návštěva u rodičů je v podstatě zkouškou Formanovy trapnosti a hororové paranoie, rozhovory v autě inklinují spíše k povídkovému podobenství a v závěru se dostává i na tolikrát vzývaný muzikál jakožto čiré filmové vyjádření, v němž se realistické hledisko již zcela rozpadá. A úplné finále nabízí až surreálné uchopení myšlenek a otevřeně apeluje na diváka, že je pouze na něm, aby si udělal v hlavě pořádek a předchozí dění zkusil individuálně dešifrovat. ___ S vědomím, že jednoznačná interpretace zkrátka není na skladě a že tenhle spíše pocitový než dějový snímek naštve mnoho sledujících, musím Kaufmanovi vyseknout uctivou poklonu. Neřadím se sice k nadšeným divákům, ne vždy jsem jevil stoprocentní zájem o to, co si postavy vlastně povídají, a samotné formální uchopení závěrečných klíčových minut mě poněkud minulo, ale v průběhu jsem pociťoval velký a upřímný respekt k filmaři, který se nebojí jít proti proudu a točit snímky s matoucím a záměrně nedivákým uspořádáním, jaké vznikaly v dobách uměleckých autorských osobností. Asi to ukončím apeluje na vaše nejniternější cinefilní i smyslové buňky, a přestože se vždy nesleduje úplně pohodlně a divákovi se spíše škodolibě posmívá, tak klíče k vlastnímu pochopení jsou rozesety doslova ve všech koutech a určitě není vyloučené, aby zcela obyčejný divák nemohl tenhle intimní zážitek o ztrátě identity, stárnutí a vnitřním psychickém souboji plně a zúčastněně procítit. Mně se to celkem povedlo a asi se nebráním dalšímu setkání, které může být zase úplně jiným filmem. 75% (19.09.2020)