Špatná výchova

Vizuelně nebyl film nezajímavý, ten typický barevný kolorit Španělska.Vizuelně nebyl nezajímavý ani Gael Bernal a coby žena byl sexy jakbysmet. První polovina filmu dobrá, poté zápletka poněkud slabší,ale přesto velmi slušný standard s komentářem na konci.Poněkud jsem váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale nakonec jsem u té trojky zůstala, tak snad Almodóvar někdy příště :-) (05.10.2012)

Film hnusný až sa práši a neviem, čo ním chcel režisér povedať. Pozerať sa 100 minút na samých homosexuálov, pedofilov a iných úchylov, to je silná káva. Akýkoľvek zámer postaviť umnú kritiku istých spoločenských javov je tu vymazaný zvrátenosťou hlavných postáv, vraj obetí. Škoda, že sa jadro filmu nesústredilo viac na kriminálnu zápletku, obrazová transvestitická stránka ju ničí. (06.09.2017)

Skvělé natočené, dobré výkony, skvělá zápletka a překvapivé a šokující rozuzlení jsou hlavními atributy filmu. Malokterý režisér si troufne na tabu sexuálního zneužívaní v církvi a prostředí transvestitů. Herecké výkony, jak už u Almodóvara je zvykem, jsou skvělé. Jde vidět, jak mu záleží na castingu, protože v žádném jeho filmů jsem neviděl vyloženě špatného a nesympatického herce. (31.12.2011)

Almodóvar - to je ten pán, který má tak dlouhou ruku, že dokáže pohladit moji duši až ze Španělska. Jeho filmy mě nutí přemýšlet - o Pedrovi. V každém svém filmu vám dá něco ze sebe, jen tak ťukne.. a hledej, Šmudlo. Nechci jít až tak daleko a přemýšlet, zda je nebo není transsexuál, to je samozřejmě jen jeho věc a hlavně - pokud je moje teorie "kus filmu = kus mě" pravdivá, bylo by to zde až moc okaté a jednoduché. Jádro pedra by mohlo být hned v názvu.. Ale stop, tohle je názorný příklad toho, co se mnou Pedro vyvádí, film byl skvělý jako vždy! (07.05.2007)

Přepsáno v dubnu 2020. Špatná výchova je otevřeným výjevem traumatu vnitřního světa, psychoanalýzou, hodnou jména Freud a terapií úzkostí prostřednictvím umělecké tvorby. Pedro Almodóvar zhodnocuje osobní a profesní zkušenosti, city, touhy, představy a tajnosti, výstřednost je zde potřebou i posláním, morální ironie je výstřelem intimního strachu. Tápání v hledání vlastní identity jako důsledek katolické výchovy, přehnaná ctižádost a přizpůsobivost vztahům reality v zájmu úsilí překračuje hranice, sebezničení je odvrácenou stranou chtíče a trestem rodičovské neúcty se stává zločin. Svět filmu se stává procesem úspěšné seberealizace a niterného osvobození. Pestrobarevná rutina těží ze stavů vyhrocených emocí a extrémistické morální katarze. V samém středu událostí je Ángel Andrade alias Juan alias filmová Zahara (pozoruhodný Gael García Bernal), herec velmi intimní zpovědi. Úzkost vnitřního světa podává obžalobu morálního pokrytectví, přesto je hlavní motivací osobní prospěch, byť zneužívání bývá oboustranné a v danou chvíli pro obě strany uspokojivé. Důležitou postavou je Enrique Goded (zajímavý Fele Martínez), filmový režisér, spojený velmi intimní nostalgií k Zahaře. Vědomé využívání má pocit převahy, experimentální choutky a překvapivé procitnutí. Významnou postavou je otec Manolo (velmi zajímavý Daniel Giménez Cacho), ředitel katolické internátní školy ve filmové terapii. Stvoření niterného traumatu je tady obžalobou morálního pokrytectví. Výraznou postavou je také Manuel Berenguer (dobrý Lluís Homar), skutečný stvořitel Zahary. Jeho posedlost andělskou krásou, ve které vnímá lásku, ho žene do vědomé zkázy, přesto ze svých cílů nemíní slevit. K těm výraznějším postavám patří také Ignacio Rodríguez (zajímavý Francisco Boira), starší Juanův bratr a živoucí předloha Zahary. Hluboké jizvy vnitřního světa mají negativní dopady na sociálně rodinné vztahy, cesta k vlastní identitě je zkreslená niternou úzkostí. K výraznějším postavám filmu patří též malý Ignacio (příjemný Nacho Pérez), filmová ozvěna Ignaciova dětského traumatu. Prokletí dětského andělského hlasu v nadržených prackách katolického celibátu. Z dalších rolí: ve filmu nejbližší kamarád Zahary Paquito (Javier Cámara), dospělý filmový herec Enrique Serrano (Alberto Ferreiro), produkční asistent a bývalý režisérův milenec Martín (Juan Fernández), filmový odraz dětství samotného režiséra Enrique (Raúl García Forneiro), filmový sadista a otec z katolické internátní školy José (Francisco Maestre), či životem a vlastními dětmi trápená matka Ignacia a Juana (Petra Martínez). Špatná výchova je psychoanalytickým rozborem úzkosti vnitřního světa, zároveň je i její terapií a živočišným temperamentem jižního větru v zářivé barvě. Jen ta výstřednost se stala spíše velmi zručnou rutinou a uměleckou značkou. (01.03.2010)