Vojna a mír I: Andrej Bolkonskij

Snímku nemožno uprieť veľkoleposť, dokonca by som povedal megalomanstvo, niekedy aj zbytočné, ale nemôžem sa ubrániť tomu, že sa na tak dlhosiahlu stopáž toho udialo akosi málo. A to je pritom iba prvý film z celkovej tetralógie - neskutočné plytvanie filmárskeho materiálu. Hlavne interiérové scény a všemožné konverzácié sú spracované nudne, aj keď nie príliš zdĺhavo. Tiež tomu nepomáha záplava postáv a mien, v ktorých som sa len ťažko orientoval. Film preto pre mňa prakticky začína, až sa o slovo prihlásia davové scény v exteriéri a neskôr samotné vojnové scény, ktoré aj po rokoch budia dojem veľkoleposti a grandióznosti. Vytknúť sú im možné iba drobnosti, napriek tomu nestačia na plnohodnotný filmový zážitok. (07.01.2017)

Megalomanské až běda. Rusáci byli vždy takoví. Ve Vojně a míru je to v pořádku. Ale ta bída. Nepamatuju se, kdy jsem si jeden film musel dát nadvakrát a navíc tu druhou část místama valit rychlostí 1,5x... taková to byla bída. Jsem tu sice černá ovce, ale nemohu si pomoci. Ta do očí bijící neurvalá teatrálnost zabíjela veškerou pochutinu tohoto velkolepého díla. Těšil jsem se na čtyř-noční projekci, ale vzdám to hned po prvním tažení. Achjo. Číst Tolstého byla slast, vidět toto filmové zpracování bolest. Jak píše kolega LIMA, je fantazie točit se 120.000 komparsisty, ale k čemu to když se divák fáňa nudí? Slavkov byl odfláknut až hanba a vše ostatní odkráglovala pro mě nepochopitelná teatrálnost a nepřirozené hraní herců. Tečka. (30.09.2011)

"Milost boží k nám projevila se v tom, že nechal stvoření svého nedokončeného a povolal nás k němu jako dělníky, spolupracovníky, spolutvůrce, ponechávaje nám možnost účasti v něm; a není snad opovážlivé domýšleti se, že s přáním a touhou, abychom jí užili. // Kdo zná sílu kola tanečného, bydlí v Bohu, neboť ví, jak láska usmrcuje." (Džaláleddín Balchí Rúmí) (13.02.2019)

Aký je rozdiel medzi ruským a americkým filmovým stvárnením legendárneho ruského románu? Odpoveď je jednoduchá. Americká verzia je ľahšie pozerateľná pre konzumného diváka, kdežto Bondarčuk dokázal, že len rusi a ukrajinci môžu verne natočiť Tolstého existenciálnu vojnovú filozofiu. Zvolil pritom dokonalý filmový jazyk a spôsob ktorý nebude zrejme každému po chuti, presne ako aj Tolstého kniha je dosť náročná. Kto bude čakať nejakú akciu, či zápletku, (ktorá sa nedostaví) tak pri 5 minútovej scéne tanca (namiesto nejakej bojovej scény), prestrihavaného s flashbackmi na umierajúceho pána asi dostane závrat alebo film jednoducho vypne. Ruská verzia je totiž pre skutočných filmových fajnšmekerov, je pomalá, snová, plná Tolstého filozofie a až duchovnej poetiky, kde každá kamerová kompozícia je dokonale premyslená. Na tento snímok sa jednoducho musí dozrieť, podobne ako napr. na Bergmanové filmy či geniálnu Vláčilovu "Markétu Lazarovu". A ešte jedno porovnanie so spomínaným českým filmom. "Lazarová" je najdrahší český film a v Rusku zase "Vojna a mier". Dva drahé ale zato veľmi umelecké filmy. (20.10.2013)

První část filmového románu je spíš vojna než mír. Fiasko bitvy u Slavkova a nebe, tak vysoké nebe, že je těžké věřit, že jsme si toho nikdy dřív nevšimli. Děj se točí ponejvíce kolem Andreje Bolkonského a jeho rodiny, moudré sestry Marji, (ne)milované manželky Lízy, "pruského krále" knížete Nikolaje, jeho přítele Pierra Bezuchova, který se po smrti svého otce stane hrabětem a letmého seznámení s mladinkou Natašou Rostovou. Vojna a mír je můj oblíbený film a navíc je to zfilmování jedné z mých nejoblíbenějších knih, přesto se budu snažit v dalším hodnocení být strohá a střízlivá, abych nevypotřebovala všechny superlativy, co jich jen znám. Kníže Andrej Bolkonský je dokonalý muž. Vzdělaný, statečný, charakterní, laskavý a krásný (podotýkám, že jako velmi pohledného ho popisuje Tolstoj, to nemůže nikdo přičítat mému přesvědčení, že jeho představitel byl jeden z nejpohlednějších mužů 20. a 21. století). Bitva u Slavkova je působivá, už jen to množství pochodujících komparzistů a pak pohled do toho vysokého nebe... Působivá je i scéna souboje, okouzlující bezradnost hraběte Bezuchova a ambivalentní pocity při pohledu na Dolochova (přiznávám, že přes lítost se přikláním spíš k tomu, že to byl hajzl a ta lítost patří jeho rodině). Ve vztahu k postavě hraběte Bezuchova považuji za nutné říct, že v tomto punktu se pan režisér nepřecenil. Lepšího Bezuchova si neumím představit. Laskavý, zmatený, vyrovnaný, bezradný, toužící po změně a najít pro svůj život nějaký směr, takový méďa s vlídným, klidným pohledem. Mladý hrabě Rostov je přesně takový floutek jako v knize. Člověk ho sice chápe a rozumí mu, ale žádné velké nadšení nebudí, stejně jako krásná Helén, hraběnka Bezuchová, která mně osobně připadala taková přestárlá. On je taky fakt, že ji hrála žena (mimochodem, opravdu manželka režiséra a představitele hraběte Bezuchova) o nejméně deset let starší, než měla podle knihy být. Ostatně, všichni herci, snad kromě Péti Rostova, jsou o 10-15 let starší, než jejich postavy, ale čert to vzal. (09.10.2010)