Hlídač č. 47

Zhruba měsíc poté, co jsem zhlédl Renčova Hlídače, jsem se pustil do té nejstarší verze a musím říct, že tohle asi nejlepší důkaz o tom, jak průměrná režie dokáže zabít skvělý námět. Ano, mluvím o Renčovi a jeho režii. Protože tato verze mi přišla mnohem uvěřitelnější i přesto, že musíte zavřít oči nad občasnými divadelními výstupy či vyprávěním děje samotnými postavami, aby se divák ani na sekundu neztratil. To už ale holt tenkrát tak chodilo, takže to jako mínus brát nebudu. Nicméně - herci hrají své postavy mnohem lidštěji než v Renčově verzi, speciálně Marie Glázrová. Hlavně její postava mi právě v Renčově "remaku" přišla zvláštní, taková poddajná, ale tady vidíme, že dlouho podléhala svému chtíči a můžeme se s ní lépe sžít. Zkrátka a dobře, na co Renč potřeboval 108 minut a stejně se to nepovedlo, to Rovenský zvládl za 67 minut a výsledek mě potěšil. 80 %. (10.01.2013)

Dobový pohled: České drama podle románu J. Kopty. Poslední film zesnulého režiséra Rovenského, který jej však již nedokončil, což je patrno na celém filmu. Ponuré drama ženy, která zápasí mezi manželskou věrností (nepodlehne) a sympatií mladého kramáře. Zpracování přímo diletantské, ač herecky je velmi dobrý, což však film nemůže zachránit. (26.01.2009)

Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. (19.01.2018)

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. (23.09.2020)

Velice pěkný a citlivý film zfilmovaný podle románu Josefa Kopty. Film vypráví o jednom starém traťovém hlídači ( skvělý-J. Průcha-alias F. Douša) který dočasně ohluchne. Předstírá ale i nadále ztrátu sluchu i po uzdravení jen proto aby tak zjistil pravdu o vztahu mladé manželky (M.Glázrová-alias Anna) k vesnickému hejskovi (L. Boháč-alias-Ferdinand Zuska). To je na celém filmu asi i nejlepší a nejhumornější zachycený moment, dozvědět se takovouto-fikanou ale trochu nevinnou cestou co o něm kdo říká za jeho zády... Na scénáři se tenkrát novátorsky podílel tehdy začínající režisér O. Vávra a jako by to byla od přezvěst jakou cestou se později vydá. Jinak ještě navíc to byli první velké role všech tří hlavních protagonistů. J. Rovenský který film režíroval se ale premiéry filmu po náhlém úmrtí nedožil a film dokončil až Jan Sviták, který tou dobou měl na svém kontě tak desítku neméně úspěšných filmů. Jeden z nejlepších filmů třicátých let s opravdu vynikajícím výkonem v hlavní i vedlejší roli, navíc velice dobrá je i Deglova kamera a exteriéry natáčené někde v Posázaví. A myslím si že i na dobu vzniku to nebylo až tak nejhorší, i co se týče obrazu a zvuku...Jsou i horší filmy s té doby a to i mezi těmi méně zdařilými. Jen mě těší, že v té záplavě všech prvorepublikových filmů (převážně veseloher), najdeme i takto zdařilé dramatické filmy. Viz. třeba ještě: Bílá nemoc, Před maturitou, Panenství apod. (05.06.2006)