Seveřan

Směs vikingské řezničiny a mytologické symboliky dopadla ve prospěch toho prvního – bohužel pro mě. Eggersova předchozí díla Maják a Čarodějnice byla rozhodně nadupanější co se týče významů, nedořečenosti a nároků na diváka a v této konkurenci je nový Seveřan rozhodně jeho nejpřístupnějším a nejpřímočařejším snímkem. Animální nabušenost Alexandera Skarsgårda má dostatek prostoru k vyniknutí, stejně jako křehkost slovanské víly Anyi Taylor-Joy. Bitevní scény jsou dostatečně brutální (přestože ještě trochu přitlačit šlo) a podle očekávání i krásně nasnímané. Nádherně vypadá i provádění pohanských rituálů, s nimiž Eggers sice nešetřil, ovšem přehršel mytologické omáčky se spíše snaží zakrýt banalitu ústředního příběhu. Ten vychází ze skandinávské legendy o Amlethovi, kterou později využil Shakespeare jako klíčovou inspiraci pro Hamleta. Čitelnou příběhovou kostru však Eggers obohacuje jedním zásadním zvratem, jenž je sice trochu předvídatelný, zároveň však správně osudový a krutý. Seveřan je tak hlavně o pomstě, o nemožnosti (či neschopnosti?) vymanit se z předurčenosti. Dohromady to není málo, ale od jednoho z nejtalentovanějších nezávislých tvůrců bych uvítal přece jen trochu odvážnější podívanou. (18.04.2022)

Maják šel zcela mimo mě, Čarodějnice působila nedotaženě, ale u Seveřana to konečně klaplo. Vynikající hudba, více než solidní herecké obsazení, ale hlavně atmosféra, krásná kamera a ne úplně kopírka Barbara Conana. Na konci se dostavuje trošku dilema, zda hlavnímu hrdinovi vůbec ještě fandit. Kdo byl ten špatný a kdo byl tedy ten dobrý. Kdepak, tohle mi sedělo. Robert Eggers to konečně dokázal. Ta hudba! 80% (03.06.2022)

Úplně ultimátní nářez to není (možná bude po 2. projekci), ale je výborný, kterak si brooklynský hipster Eggers i ve velký studiový produkci zvládl prosadit svůj jasný tvůrčí rukopis, zdá se bez zásadních kompromisů. Je to právě jeho styl, vize a důraz na detail, temný nádech severské mytologie a drsných starých obyčejů, spolu s životní rolí Skarsgårda, co z toho dělá významný počin a svým způsobem vzácný zjevení; navíc vysoce záživný a vtahující. Jeden záběr scéna Attack-the-village tak velká paráda, až jsem si to přál celý víc válečný. (13.04.2022)

Osobitá tvůrčí vize. Temná, dunivá historická freska plná zla, proroctví, násilí i pohanských bohů. Formálně je vše v pořádku, scenáristicky a dramaturgicky už to tak vypiplané není. Některé příběhové zvraty a motivy postav jsou nedostatečně/nedobře vysvětlené/uchopené. Tedy snaha o artový historák se tak úplně nekoná, i když nutno podotknout, že je podán nezvykle odvážným, nekompromisně temným způsobem, kde o násilí a brutalitu není nouze. To ale samo o sobě nestačí. (17.12.2022)

No to mě poser! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě pronést něco jako „Div se světe!“, „To tedy zírám!“ nebo nějaký podobný šosácký pamrd. Každopádně, buď se ze mě stal na postarší kolena artový hnědopich, nebo Vaječňák tentokrát opravdu natočil něco, co se dá vcelku zdárně „vstřebat“ a usedět i bez kapesníku napuštěného ředidlem a tolik erektilní Heideggerovy ontologie v müsli. No, jelikož jsem stále na štěrbiny (a štěrbiny na mě), neobjevily se mi lupy, uhry, nekokotám, nesmrdím, nadměrně se nepotím, netloustnu a ani nemívám nutkavou potřebu unudit se xmrti u kdejaké rádoby hluboce filosofující smažkopičoviny, abych o ní posléze mohl velkohubě žvanit, jak jsem ji pobral ještě lépe než samotný zfetovaný autor, který vesměs taky neměl šajn, o čem to vlastně narkotizuje, tak bude PŘE-QA-PI-VĚ asi správně za b). Vskutku jsem se s predicktivním tikem v oku upřímně děsil v očekávání další Topořící se Valhaly a duševně se připravoval na mentální i gluteální nekrózu, ovšem Vaječňák tentokrát jen pomlel Barbara Conana s bio Hamletem v naturální podobě, okořenil hrstkou Oidipia a naprosto uhrančivě (i díky Islandu) natočil poměrně strhující, poplatně době temnou, syrovou a surovou vikinskou mykologickou telenovelu se spoustou až za hranu odpudivě brutálních záběrů, zejména v podobě přímých a naprudko nasvětlených frontálních nájezdů na xichty příšerně zombifikované Kidmenky a i bez botoxu od přirození děsivé Aničky Krejčí – Radostné. Samozřejmě by to nebyl Vaječňák, kdyby se nesnažil i takto vizuálně orgastickou a poměrně záživnou ukázku toho, že scénicky i akčně potuněné oridžiny bez Třesoštěpovy slovní rakoviny a pouťové filosofie mohou být s kapkou Miliuse veskrze snesitelné, dokurvit nějakými těmi vikinskými pa-rituálními smaženicemi z lysohlávek a muchomůrek, avšak ty tentokrát, patrně za pomocí svého terapeuta, udržel na přežitelných dvaceti procentech hrací doby. Dvakrát do roka si to sice znova pouštět nebudu, ale bezprostřední dojem z některých scén a obrazů byl, promiňte mi ten buzerantský výraz, „magicky uchvacující“. A berte v ocas, že ty homokládoviny na plátně menším než 3 metry rozhodně tolik nevyniknou! (16.04.2022)