Candyman: Ďábelský přízrak

Candyman z roku 1992 se již dvou pokračování dočkal, po téměř 30 letech ovšem přichází nový film, který po vzoru nejnovějšího Halloweenu navazuje přímo na svůj originál. Produkčně ho navíc zajistil Jordan Peele, úspěšný tvůrce filmů Uteč a My, což napovídalo, že nás potencionálně čeká další horor se sociálním komentářem. A to se dle očekávání stalo, štěstí je ovšem též v tom, že režisérka Nia DaCosta je talentovaná a nový Candyman tak rozhodně není zbytečnou záležitostí. A po vzoru nejnovějšího Halloweenu na původní film navazuje povedeně. Přitom ovšem nemusí být divák vyložený fanoušek původního Candymana, protože přesně stejnou cestou nový Candyman nejde.   Nový Candyman skutečně není rebootem. Jde o pokračování, které na původní film navazuje, přesto ovšem tvůrci vzali dosud známou mytologii a pojali jí svěžím způsobem. Způsobem, který zaručuje, že bude nový Candyman i díky rasovým nepokojům v USA aktuální. DaCosta, Peele a Win Rosenfeld společně napsali scénář se zajímavým příběhem, který do mytologie Candymana skutečně přináší něco nového a především se na to velmi hezky kouká.   DaCosta se skutečně projevila jako obrovský režijní talent a i díky je důvod se těšit na pokračování Captain Marvel s názvem The Marvels. DaCosta umí pracovat s atmosférou, vizuálem a má očividně dost kreativních nápadů. Po vzoru původního Candymana si nový Candyman hraje s městkou legendou o zabijákovi s hákem, zvládá do toho všeho ovšem přidat i něco navíc. Legenda o Candymanovi má v 21. století naprosto jiné postavení, navíc příběh dokáže dost vytěžit z toho, že je hlavní postava Anthony malířem. Právě s ním do popředí vyskakují pojítka s prvním filmem, které ničemu nepodráží nohy a především se zde objevuje povedený vizuální nápad se stínovým divadlem, aby se za pochodu vysvětlila potřebná expozice. I v tomhle ohledu je to kreativní a především působivé.   Právě ono stínové divadlo je jen špičkou ledovce vizuálního stylu. DaCosta má půvabný vizuální styl, což naplno utvrdí i úvodní titulky. V průběhu se navíc ukáže, že nemá problém se zapojením černého (funkčního!) humoru, skutečně dokáže prodat atmosféru scén a dokáže i schopně vést herce. Yahya Abdul-Mateen II i Teyonah Parris jsou ve svých rolích velmi dobří a díky faktu, že film trvá pouze hodinu a půl uteče velmi rychle. V tomto případě je to ovšem možná tak trochu škoda, protože DaCosta má pořád těch nápadů očividně dost a pár minut navíc by v tomhle případě rozhodně neuškodilo.   Právě v průběhu se ovšem ukáže, proč se nového Candymana chopil právě Peele. I on nejspíš stojí za tím, že se optika u nového Candymana mění. Nový Candyman je i tak trochu příběhem o rasismu. Právě poslední třetina, kdy karty celého vyprávění vyplynou na povrch je tou nejslabší, přesto i zde se objeví zajímavý nápad, který na legendu o Candymanovi vrhá zcela nový pohled. Právě závěrečná pointa toho všeho je tak trochu zvláštní a mohla by být klíčem k zajímavé diskuzi, přesto to ovšem skutečně alespoň přináší něco nového a v jistém ohledu to vlastně celkem funguje. Zvláště v momentě, kdy se utvrdí, že je Candyman mnohem sympatičtější postavou než jeho oběti.   I v tomhle ohledu je v Candymanovi cítit velmi chytrá hra s divákem, kdy se na celý příběh jde dívat dvěma rozdílnými způsoby. Staví se na známém z původního Candymana, zároveň se ovšem na tom buduje zcela něco nového a fungujícího. Oné atmosféře ještě přidává hudba Roberta Aikiho Aubreyho Lowea, která je ukázkou toho, jak by se měl k hororu skládat soundtrack. Stejně tak hravá kamera Johna Guleseriana dělá opravdu hodně. Neobejde se to celé bez lehkých klišé, závěrečná třetina má pár slabších momentů a ukazuje se, že by pár minut navíc jedině prospělo. Přesto je těch důvodů k radosti ve finále vlastně dost.   Povedený slasher, který s Candymanem pracuje unikátně a díky bravurní režii Nii DaCosty, fungujícího sociálního komentáře, dobrým hercům, povedenému scénáři a silnému vizuálu rozhodně stojí za vidění. Bez chyb nový Candyman není a bez dalších pokračování se v pohodě obešel, přesto jde ovšem o fungující horor, který má dle očekávání i něco navíc...... (27.08.2021) (méně) (více)

Odehrává se ve mně vnitřní boj, jestli bych místo tří neměla dát jenom dvě hvězdičky. Ale to mi přijde zase až příliš málo. A nebo jsem i teď zbytečně přísná? Důvod, proč mám takhle smíšené pocity, je ten, že autoři tak moc cíleně rozpracovali (naddimenzovali?) tu "sociálně-politický-komentář" složku filmu, že všechno ostatní mi přijde nedodělané. Některé pokusy o humor působily řekněme rozpačitě a jako by do zbytku filmu a jeho těžké, temné, vážné nálady vůbec nepatřily - nedosahuje to "marvelovských" rozměrů, ale i tak mě to dost rušilo. Nebo jsem od autorů nedostala/nezachytila dostatek vodítek tomu, abych plně pochopila, o jaký poměr nadsázky a "realističnosti" jim šlo. Nejvíc nepovedená/nehotová mi ale připadala hlavní postava Anthonyho. Filmaři příběh vypráví jeho očima, ale ne úplně, respektive ne důsledně. Skoky mezi jeho "detektivní" linkou a malováním v transu mi přišly zmatečné a nezasloužené, protože se filmaři nijak nevěnují tomu, jestli si je Anthony sám vědom toho, co se s ním děje, nebo jestli si nějaké pasáže svojí proměny nepamatuje. Některé jednotlivé scény jsou super vymazlené, jako například tanec kolem zrcadla nebo kreativní neviditelně viditelná smrt, ale jinak se mi to "stávání se" nezdálo přesvědčivé. A taky na to, že si film nárokuje nálepku "elevated horror" mi některé scény připadaly až moc "béčkově" hororově náhodné, jako třeba scénka s žačkami na záchodech, jakože "Jej! Jednou jsem prošla galerií a teď šikanuju černošku, to je dostatečné propojení s tímto osobním, s minulostí se vyrovnávajícím příběhem mučeného umělce!" A paradoxně mi ale film vlastně moc jako horor ani nepřijde, spíš jakési psychologické drama mírně švihlé trochou fantasy, kde se náhodou objevují některé ustálené hororové tropy. A potom je tu hrdinova přítelkyně. Někdy se k ní film chová jako k další hlavní postavě, dává jí samostatné scény, náznak vlastní agendy a dokonce svoje vlastní trauma z minulosti, ale nedá jí dostatek uvědomění, aby si například všimla, že se jí partner doma doslova rozpadá před očima, nebo možnost informace z jejího flashbacku využít v rozuzlení příběhu nebo ve vztahu k Anthonymu, jenom k pseudoterapeutickému rozhovoru s bratrem, ale o tom ten film není a katarze z toho doopravdy nevyplyne, takže se člověk musí ptát, proč to tam tedy vůbec bylo zmíněné. Postava Burka je tam proto, aby ve vyprávění o "svém" Candymanovi představil do příběhu policejní násilí a předpřipravil podmínky pro konec, ale to, že by měl schopnosti jakkoliv tahat za nitky se mi zdá velmi neuvěřitelné a nebo opět nedostatečně rozpracované. Původní Candyman je sice devadesátkový jak bič, ale právě kvůli tomu, že se nepokouší žonglovat s tolika míčky najednou působí mnohem vyváženěji a ve výsledku lépe. Je jasná hierarchie postav, je jasný antagonista, a jejich pomalý společný tanec spojuje celý film a všechny události v něm v jednu navazující děsivou noční můru. Tento Candyman patří do kategorie "slibný námět, zmatené provedení", ale nemůžu mu upřít to, že co se stane po zatčení je naprosto fantastická scéna a ultimátně uspokojující konec. (22.11.2022) (méně) (více)