Půlnoční kovboj

Jsem rád, že se skrz Českou televizi poslední dobou dostanu ke starým americkým filmům oceněným tehdejším oskarovým sousoším. Dostal jsem se třeba i k tomuto naprosto úžasnému dramatu, na kterém například svojí kvalitou vůbec nepoznáte jeho stáří. Nevím, čím začít, abych Vám dal najevo, že tenhle film je opravdová špica. Snad abych začal tím střihem. Je na něm hrozně znát ona preciznost a pracnost. Pracnost v tom smyslu, že díky střihu a záběrům na tehdejší New York máte šílený pocit zmaru, smutku a beznaděje. Takhle depresivní New York je možná právě to, co Vás na americké kinematografii tak přitahuje. Jiné filmy v podobném duchu jako je například Taxikář nebo koneckonců Nolanova trilogie o Batmanovi (kde jde spíš o pseoudo New York) těží z podobné atmosféry. A ne jinak je to zde. No a pak je třeba zmínit samotný námět. Jon Voight hraje šíleně naivního kluka, který má pocit, že mu patří svět. Teda do té doby než v New Yorku narazí a navíc potká somráka ze somráků nejpovolanějšího – Dustina Hoffmana. V tu ránu se tu rodí další z řady geniálních hereckých výkonů. Tohle totiž není o výkonu, který by byl „jenom“ v hlavě, tady Dustin fyzicky neskutečně trpí. Zároveň se film proměňuje a vzniká silný příběh o přátelství. Prostě pěti hvězda jak vyšitá. A navíc film vypovídající o tehdejší popkultuře květinových dětí především tou neskutečnou scénou v bytě nějaké té místní Yoko Ono. Já byl v šoku. Kde může, tam Vás tento kousek překvapí. Hlavně svojí filmařinou. (30.10.2019)

Proslulý oscarový majstrštyk o síle přátelství a nenaplněném snu o lepším žití. Pokud bych měl vybrat jediný film, který nejlépe zobrazuje atmosféru americké společnosti konce 60.let, její depresi, podvědomého traumatu z vietnamské války, religiózního pobláznění, sociálních rozdílů, nástupu hippies a psychedelické hudební éry, vyberu tento. New York v žádném jiném filmu nebyl tak špinavou stokou, v níž společenští vyděděnci snili o prosluněné Floridě. A Dustin Hoffman měl dostat za svoji brilantně zahranou (a napsanou) roli Oscara. (02.03.2010)

Schlesinger zobrazuje New York jako postupně se rozkládající mršinu. Hnusná, hnijící, zapáchající, přesto kdesi hluboko v nitru lidsky hřejivá. Anebo to jsou jenom červi rozežírající ji zevnitř? Film stále stejně sugestivní jako před osmatřiceti lety. Bordel, špína, boj o přežití, boj o to, zůstat člověkem. Změnilo se vůbec něco od středověku nebo jsou lidé v jádru stále stejně zkažení, vedou stejně zhýralý život? Jsem skeptik, z viděného na mě padá splín, ale stále mám na paměti větu „šťastní lidé problémy řeší, nešťastní na ně myslí“. Ten film má pořád co říct a zatím žádný jiný to nedokázal říct se stejnou naléhavostí. Nikdy mě nepřestane fascinovat odvaha Dustina Hoffmana, jenž po Absolventovi jako miláček statisíců fanynek přijal roli člověka, kterého byste se na ulici štítili jen překročit. Jet na Floridu, vidět palmy. Když klesnete tak nízko, ke štěstí vám stačí tak málo. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Triple H (17.06.2008)

Mistrovské dílo - hlavně jedinečná střihová skladba dělá z Půlnočního kovboje nevídaně intenzivní podívanou. Obdivuhodná práce v newyorských ulicích, snad jen v Sedm a Taxikáři se povedlo tak sugestivně zachytit odvrácenou tvář metropolí. Výjimečný scénář navíc zpracovává nesmírně široké spektrum témat - od odcizení v moderních velkoměstech, až po sílu lidského přátelství. (13.12.2003)

Scénář: Waldo Salt .. O snění a vystřízlivění aneb deprese konce šedesátých let ve své nejryzejší formě! Naivní texaský gigolo a protřelý newyorský mrzák v hořkém příběhu z ulice, kde přes veškerou snahu o lepší život, kvete dvěma osamělým osobám jedině to vzájemné přátelství. Hoffman si svého ubožáka střihnul klasicky přesvědčivě, zato jiskřivý pohled mladého Voighta je něco dokonalého a tu plešatou sošku by si za tento výkon jistě zasloužil. Ta režijní je však zcela po právu v rukách Schlesingera, jeho nápaditá obrazová skladba pro tento snímek sedí perfektně stejně jako všudypřítomná ústřední skladba. (12.08.2007)