Farářův konec

„Ale dyť hřeším jenom jednou. Od rána do večera.“ Půvabná satira, u které se člověk docela dost zasměje, ale přijde samozřejmě i na vážné chvíle, a to hlavně směrem ke konci (přestože ve vzduchu je cítit lehké dusno v podobě přítomnosti tajné policie už od začátku filmu). Divák fandí falešnému faráři, doufá, že nebude prozrazen a zároveň si užívá jeho mini-souboje s přísně ateistickým kantorem, stejně jako jeho denní utrpení v podobě vědomé svatokrádeže. Mě osobně nejvíce pobavila pasáž, ve které hlavní hrdina obírá babičku při Oku o pětníky a později hromadu cenností. Štval mě akorát celý ten jarmark, který zbytečně zdržoval od toho důležitého a pak postava Majky, která byla opravdu na zaškrcení. Líbil se mi naopak konec, i když smutný. Celkově hodnotím silnými 4*. „Ale já vám řeknu jedno. Ta stříkačka je tu proto, aby kdyby někoho napadlo nějaký požár založit, aby ho varovala. Lidé se mají mít rádi! A jeho počínání by bylo marné. U nás už nikdy žádný požár nebude! Záštitou toho je nám na věčné časy tato krásná naše stříkačka.“ – „Hoří, hoří!“ (23.08.2013)

Aj u tohto filmu idem s hviezdičkou dolu. Farářův konec je nepochybne dobovo odvážny počin, ktorý je aj v detailoch naplnený presnými podobenstvami. K dobru mal zaujímavú kameru a skvelé herecké výkony Brodského s Libíčkom, ktorým zdatne konkurovala pani Pechlátová. Sklamala ma nielen Jana Brejchová a Jaroslav Satoranský, ale aj väčšina hercov v epizódnych úlohách. A nebolo to nedostatkami v ich herectve, ale neujasnenosťou vyznenia ich postáv. Nielen vyznenie niektorých postáv, ale aj celkové vyznenie filmu a jeho nekompaktnosť mi bráni hodnotiť ho vyššie. Nepochopil som zmysel kabaretných predelov, Pata a Mata montujúcich amplióny, ani miestneho opilca, ktorí na mňa pôsobili nadbytočne a rušivo. (07.04.2011)

Jarmarečními písněmi podložený a proložený film představuje nesourodostí neseného sdělení a zvolené formy převrácenou verzí falešného faráře, jenž důstojným vzezřením a kultivovaným jazykem maskuje svou přízemní povahu. Schorm se naopak pokleslými prostředky dobírá závažné pravdy o zvulgarizované podobě venkova, násilně odstřihnutého od národních tradic. Podlézavost, prospěchářství a zbavování se zodpovědnosti pak pochopitelně nejsou výlučně vesnickými, ale celospolečenskými symptomy. Kostelníka vyčleňuje z indiferentní masy informace, která je nám (nikoli ostatním postavám) poskytnuta hned na začátku – najisto víme, že podvádí, čím bude nutně zatíženo posuzování všech jeho činů. Víme, že jím užívané fráze nesledují oblbující, nýbrž čistě egoistické cíle. Lidem nelže z vnitřního přesvědčení, pouze jim říká fráze, které mu s největší pravděpodobností pomohou udržet jeho výhodné postavení, což ho odlišuje od učitele, druhé postavy, která není jen komickou figurkou (pokud v záběrech na rozdíl od „vystupujícího“ Brodského také splývá s davem, pak kvůli své stádní povaze). Tito dva muži, zástupci dvou ideologických aparátů, spolu pak soupeří, kdo povede stádo. Zkázonosnost obou je srovnatelná. Farář-kostelník se ukáže být stejně nespolehlivým zprostředkovatelem informací jako debilizující rozhlas a televize a jeho úloha potlačovatele neřestí má dokonale kontraproduktivní efekt (podobně jako bezprostředně po představení nové stříkačky vypukne požár, začnou se krátce po kostelníkově příchodu dít nepřístojnosti). Mnohost příkladů nes(vé)právně uplatňované moci film motivicky zatěžuje a satiricky otupuje, ženy jsou zde za ovce (v lepším případě) a kritika důvěřivosti míří leckam, jenom ne do řad diváků, kteří se díky struktuře vyprávění mohou smát Brodského vychytralosti i neprozíravosti venkovanů, ale nejsou ponoukání k tomu, aby se smáli sami sobě, resp. systému, který uvažování v intencích „podřízený-nadřízený“ do jisté míry vyžaduje. Proto slabší 4. 75% Zajímavé komentáře: Radek99, Adam Bernau, LeoH (22.01.2017)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)

Neuvěřitelně nadčasové podobenství fungující v každé době. Schorm nastavuje společnosti zrcadlo, které není ani trochu zkřivené. I když by se možná, ohledně záměny, mohla vybavit komedie Vrchní, prchni, o Revizorovi nemluvě, tak blíže má film k hořkým příběhům Formana (Hoří, má panenko) a Papouška (Homolkovi) či k módně zatracované venkovské trilogii Z. Trošky, která ukazuje pravou tvář nejen venkova. A samozřejmě hrabalovský konec. (07.06.2018)