Dvě slova jako klíč

Dvě slova jako klíč za mě obsahují některé zajímavé myšlenky, je to docela poutavě natočené, slušně zahrané, hudba není špatná. Ale jako celek mi to moc nefungovalo. U některých pasáží (srážka chodkyně s autem, neznámý pár s miminem v závěru, veškeré pasáže s Duškem...) jsem moc nepobírala, proč jsou zařazené, působily (i zpětně) jako zahrnuté spíše jen na efekt (či ani to ne) bez jakéhokoli smyslu. Místy bylo docela obtížné orientovat se v tom, jak spolu souvisí jednotlivé mini příběhy. Při čekání na nějaké pořádné propletení a rozuzlení se občas už s přibývajícími minutami dostavovala nuda. Možná to bylo i tím, že jsme se toho o postavách vlastně příliš nedozvěděli a tudíž pro nás asi nebyly tak zajímavé, abychom je vydrželi bez nějakého nosnějšího příběhu nadšeně sledovat desítky minut. A některá jejich rozhodnutí, chování tomu taky nepřispívala - jít hledat smysl existence a vnitřní klid někam do Indonésie může být zajímavé, ale když se předtím zachováte tak, jako to udělal pan malíř k paní Anně v situaci, v jaké se nacházela..? No nevím, taková postava člověku asi (v danou chvíli) nemůže být moc sympatická a nemůže jí úplně přát, aby se kdesi v džungli s těmi svými démony vypořádala, nějak pak moc nejde si ty duchovní momenty s postavami více užívat, vciťovat se do toho... No a to výsledné propojení v podobě kněze se zvláštními vnuknutími (pokud to tedy měl být ten spojovací prvek příběhů - či jeden z nich - nejsem si vůbec jistá) mi připadalo takové "slabé", asi jsem čekala, že se to celé propojí a uzavře nějak zajímavěji, uvěřitelněji. V komplexu to vidím na takový průměr za 60 % a tři hvězdy. Líbilo se mi to ale určitě více než Úsměvy smutných mužů, ze kterých mi toho sice dodnes v paměti moc nezůstalo, ale vybavuji si, že jsem se u nich víceméně jen nudila a nechápala... (21.09.2023)

Ze sousloví volné pokračování bych použil nanejvýš volné. Já jsem nenašel snad téměř žádnou souvislost s Úsměvy smutných mužů. Dokonce bych ani nevěřil, že jde o totožné postavy. Vůbec jsem se nenapojil na filozoficko-meditativně-duchovně-spirituální linii, kterou tvůrci nastolili. Celý film mi nedává smysl a překvapuje mě, že dával zahraničním poměrně zvučným hereckým jménům, když na účast kývli. Předchozí snímek se mi líbil nesmírně a považuji jej za nejvíce nedoceněný v daném roce. Obávám se, že v tomto případě dojde k ještě větší ignoraci. (29.10.2023)

Tento film má z mého pohledu dvě vady. První vadou z mého subjektivního pohledu je, že by film mohl být i o něco delší, především ten konec byl na mě až příliš rychlý a tak trochu nedořečený. Ale třeba to i bylo záměrem autorů a třeba se můžeme těšit i na pokračování (v tomto případě by mi nevadilo). Druhou vadou filmu je (a za to film nemůže), že na něj jde hromada popcornových diváků, kteří se těší, až jim někdo bude dvě hodiny vysvětlovat, že jedna a jedna jsou tři, čímž jim na nějakou dobu odmocní inteligenční kvocient. O čem je tento film, není úplně jednoduché napsat, ale vyplouvají z mí mysli slova jako odpuštění a mír v srdci. Umírání v pokoji neznamená jen ležení kdesi v obýváku na proleželém gauči a čekání, až si pro něj Bůh nebo dáma s kosou (každému dle libosti) přijde. Možná by ten film nebyl tak dobrý, kdyby ve mně tolik nerezonoval. Herci hrají své role výtečně, asi nejvíc bych vyzdvihl Daniela Olbrychského. Kameru Jakuba Šimůnka taktéž nejde nepochválit, záběry z Čech i pro nás exotických míst jsou úžasně nasnímané a skvěle doplňují tajemnou atmosféru filmu. Nečekejte však příliš velkou návaznost na Úsměvy smutných mužů - až na slabou příběhovou provázanost je tento film úplně jiný, ač svým obsahem minimálně stejně závažný.  90 % (27.07.2023)

Taká česká babrácká Baraka. Po slovensky sa tomu hovorí zlátanina. Užívateľ Marigold to vystihol dokonale pomenovaním takýchto sračiek ako duchovný fast food. Ja tomu hovorím ezoterické žvásty. Viem určite, že pred tridsiatimi rokmi by som tomu dal aj plný počet, ale na rozdiel od užívateľky petikacka práve preto, že už mám niečo odžité, nejaké skúsenosti so smrťou, závislosťou aj vnútornými démonmi a pod., takže už to nevnímam tak naivne a povrchne, ako to predkladá tento film. Takéto sentimentálne a dojímavé zjednodušeniny človeku nemajú čo poveDať, nezlepšia ani jeho vnútorný život ani spoločenské vzťahy (aj keď film sa na to chce hrať). A henten novodobý ezo-marketing cestovanie za ducHovnom, to ani nepotrebuje komentár.  Pierre Richard- úplne zbytočný. Napr. starý Švehlík by tam vyzeral vhodnejšie. Pre mňa veľké sklamanie, pretože Úsměvy... mám moc rád. (28.12.2023)

Je to hodně intimní film, který mě osobně nijak neurážel (ale například chlápek, se kterým jsem v kině byla, byl iritován natolik, že ani nečekal na závěrečné titulky a vyrazil ven jako rozzuřený býk), trochu jsem si pocestovala do míst, kam se asi těžko podívám, ale duchovně mi toho tedy moc nedal. Což už problém je, protože když už se tvůrci tváří tak světaznale, smrtelne vážně a filozoficky hluboce, měli by servírovat něco podstatného a ne chudáky diváky zavalit kupou banalit (ano, je samozřejmě lepší, když dítě vyrůstá se svým otcem). (05.08.2023)