Kundun

Tenhle film sere mramor. Je to autorizovaná biografie mládenečka se stříbrnou lžičkou v prdýlce. O životě Tibeťanů neříká nic. Sled aranžovaných scenérií nevyvolává žádný pocit, navíc otravuje nevkusná a pitomá hudba Phila Glasse. --- Nic nepotřebujeme méně než připomínat si tragédii Tibeťanů. Ví o ní každý. Dalajláma je popkulturní hvězdou prvního řádu. Tisíce salónních radikálů celého Západu mají jeho obrázky nad postelí, po tuctech pálí vonné tyčinky, horují pro vegetariánství, propagují nenásilí ke všemu od kosatky po virus eboly a příležitostně flirtují s buddhismem, ať už si pod tím představují cokoli, protože normálně vyznávají Maovo „náboženství je jed“. (Podobně mylné je nadšení pro krásy Tibetu vyjádřené mnoha zdejšími uživateli: točilo se v Kanadě a v Maroku.) --- Popularita Tibetu se neodvíjí od jeho znásilnění, nýbrž od jeho mystické, a povýtce mýtické, pověsti. Znásilněných národů je spousta. Třeba jen v Číně: kolik obdivovatelů Jeho Svatosti dokáže jmenovat, tím méně vybavit si něco z kultury a dějin národů žijících na severozápad, severovýchod a jihovýchod od Tibeťanů? A přitom Ujgurové, Mongolové, Iové, Hmongové, Čuangové a další mají s maoismem a čínským šovinismem zkušenosti velmi podobné. Neštěkne po nich ani pes. --- Vlastně nemáme šanci se dozvědět, jakým člověkem dalajláma skutečně je. Jsem ochoten připustit, že v osobním životě je to příjemný a kultivovaný chlapík, i když pravdu v tomto ohledu se od žádného Ládi Špačka určitě nedovíme. Zaslouží politování za to, že nikdy neměl příležitost jednat ze své svobodné vůle. Nikdo neví, co by dělal. Že to s takovým profilem dotáhl až na Nobelovu cenu, to jen ukazuje, jak slabomyslně své ikony volíme. (09.08.2013)

Uznávám kvality Kunduna, ale vždy pokud se Scorsese pouští na tuhle spirituální linku, tak se nikdy nepotkáme. Je tomu tak i zda a mohu tak maximálně kvitovat, že je Kundun velmi pěkně výpravně zpracovaný život poslendního Dalajlamy, se všemi specifikami Tibetu, které se k tomu váží. Život Dalajlámy také odráží historické a společenské změny úzce se dotýkající vztahu s Čínou. Přestože všichni zúčastnení jsou neherci, tak musím uznat, že by mě to ani nenapadlo. Jeden z těch slabších Scorseseho filmů, i když své kvality má a kdo chce, tak si je najde. (25.09.2020)

Martinovi Scorsesemu se podařilo opravdu perfektně zmapovat atmosféru Tibetu. Snímek Kundun totiž působí hrozně autenticky, za což může hlavně volba neherců. V obsazení nenajdeme žádného Brada Pitta ani Keanu Reevese, všichni herci nejspíše stály poprvé a naposledy před kamerou. Příběh Dalajlámy a komunistické invaze do mírumilovného Tibetu je nám všem asi dobře známý. Co se však dozvíme nového z filmu jsou různé tibetské tradice a zvyky. Jako třeba výběr Dalajlámy, přikládání si různých předmětů na hlavu a sledování křičícího pána v trochu srandovním oblečku jak tancuje a sděluje nějaké důležité poselství. Chybělo mi ale nějaké hlubší vysvětlení pro neznalce budhismu, proč to dělají a jaký to má význam. Předpokládám, že ne každý divák se v tomto orientuje a umí pochopit tyto tradice. Oceňuji i krásnou práci s kamerou a dobře zvolenou hudbu. Po filmové stránce a výpravě je film zvládnutý na výbornou. Dobře se na to koukalo, ale film neměl zrovna takový spád, tempo bylo takové pomalejší, tak proto dávám jen 4 hvězdy. Jestli se ale zajímáte trochu o budhismus a Tibet, určitě budete velmi spokojení. 80% (29.01.2021)

Ještě štěstí, že tento, pro mě, potenciálně nepříliš zajímavý příběh si vzal na paškál mistr Scorsese a udělal z něj o třídu lepší zážitek. Pěkná kamera, okouzlující výprava do tibetských scénerií a velmi citlivě a vkusně zvolená hudba - to je jen začátek, Scorsese Kundunovi vtiskl něco neurčitého ze svého rukopisu. Objevování Dalajlámy tak působí až magicky, jeho vzestup velkolepě a život + způsob vlády jaksi správně a čistě. A tak to má být... Přesto nemohu opomenout jistou zdlouhavost a pro mě osobně i ne zcela dravou záživnost. Vidět jednou a dost. 7/10 (12.10.2008)

Kundun je... náročný. Dvouhodinová konverzačka, která tak trochu klouže po povrchu (jak pokud jde o výchovu převtěleného Buddhy, tak tibetskou filozofii jako takovou), listuje prvními 24 lety Dalajlámy jako by se v Himaláji nechumelilo a v podstatě variuje jen tři typy scén: Dalajláma jako svatý muž, Dalajláma jako chytrý, ale trochu přecitlivělý a značně naivní dítě/mladík, a Dalajláma tvrdošíjně odmítající opustit Tibet. Scorsese z toho naštěstí vyrežíroval maximum a za pomoci Glasse a Deakinse, kterého v roce 1997 akademie opět oloupila o Oscara, předkládá Západu pravděpodobně velmi věrohodnou představu o tom, jak to v Tibetu v první polovině 20. století vypadalo. Minimálně to věrohodně působí, však s filmaři spolupracovala celá Dalajrodina včetně Jeho svatosti! Takže jsem to viděl poprvé a dost možná naposledy a párkrát jsem si zívnul, ale jsem rád, že jsem tento výšlap do Tibetu mohl prožít. PS: Jestli je to s výchovou Dalajlámy tak, jak ukázali ve filmu, jedná se o mnohem humanističtějí přístup, než jaký jsem čekal. Myslel jsem, že tříleté děcko prostě seberou rodičům, zavřou do kláštera a hustí do něho mantry, filozofii a politiku, dokud mu nevymijí mozek nebo se z toho nezcvokne. Ale zjevně jsem byl úplně mimo a jedná se v podstatě o tradiční, byť trochu obřadnější, výchovu budoucího panovníka, jaké se v monarchiích a autokraciích praktikují odedávna. Bravo, Tibete, hned jsi mi sympatičtější! (12.04.2018)