Cestou křížovou

Scénář se snaží citlivě vykreslovat povahy jednotlivých postav, staví je do antagonistických vztahů, pomalu spěje ke katarzi a najednou film skončí. Podivně zbrklý konec působí nepatřičně vzhledem k tempu celého filmu. Na druhou stranu však musím konstatovat, že se jedná o novátorské pojetí, které při bližším pohledu vůbec není špatné. Vše podstatné bylo řečeno v předchozím ději, divák se v postavách dobře orientuje a tudíž netřeba opakovat známá fakta. Cestou křížovou je poměrně zajímavou kritikou maloměšťácké pokřivené morálky, kterou až téměř zákeřně srovnává s hluboce morálně jednající jedinou osobou z celé obce, místním knězem. Ten kontrast je natolik extrémní, že i malé štulce pod pás ze strany maloměšťáků vydají za mnohočetné tvrdé ataky. Na svůj mamon si sahat nedáme! Tak velí suitě svých věrných velkostatkář v podání Marvana, jehož oči jsou zde chladné jako mramor. Klidným, rozvážným hlasem spřádá pletichy proti faráři, jenž ohrožuje jeho postavení. Hovoří pomalu, měkce, jen oči prozrazují to množství nenávisti a zloby, které se v něm skrývá. I když zde Marvan nemá zrovna velkou roli, určitě patří k těm nejlepším. To stejné se bohužel nedá říci o Šmeralovi, jenž je zde vyloženě špatný. Jeho Ondřej je plochý, místy až kýčovitý, nepůsobí vůbec přesvědčivě. Vítová selhává v emocionálně vypjatých situacích, při nichž přehrává, jinak je překvapivě dobrá vesnická děvucha v kroji. Kreuzmannův Vachuda je obdobně jako Marvanův velkostatkář mnohovrstevnatá postava. Opilec bez vůle, v němž však buší laskavé srdce, furiant i slaboch, otec, který je schopen dceru vyhodit, aby již vzápětí svého činu litoval a styděl se za něj. Trojlístek herců, kteří svými výkony vytahují film nad průměr, uzavírá Štěpánek. Opět se jako chameleon přeměnil, tentokráte v laskavého vesnického faráře. Změnil styl své chůze, měkce našlapuje, snad aby neublížil hmyzu lezoucímu v trávě. Štěpánkovo jindy robustní herectví je zde umírněné, mimika i gesta naprosto minimální. Otec Jiří je klidný, tichý, laskavý, ale nebojí se jít do konfliktu s bezprávím, otevřeně proti němu bojuje klidně proti všem. Farářovo rozlučkové kázání má v sobě špetku káravosti, podmanivým hlasem je obviňována zbabělost, sobectví i nedodržování základních křesťanských principů. Plný kostel místních si přišel pro políček. A farář jim ho s trochou melancholie uštědřil. Ponaučením z toho filmu budiž, že klepy mohou být nejničivější zbraní, je-li jim přikládán význam. Katolické církvi bych ráda vzkázala: dejte mi na kůr Zdeňka Štěpánka a já, byť ateistka, budu chodit do kostela třeba každý den. (02.03.2023)

Drama z chodského venkova podle románu J. Š. Baara je napínavější než leckteré americké thrillery. Všechno je velmi reálné a pravděpodobné: hamižnost velkostatku, chudoba lidu, pokrytectví bab, ješitnost a zákeřnost pantátů a osamocenost faráře, kterému jde o dobro a pravdu. Film se drží literární předlohy, ale přece jen tu trošičku chybí více klasických kladných postav, nechce se věřit, že by většina vesnice byla tak zlá. Zde jsou kladní kromě faráře Jiřího jen místní outsideři: opilec Vachuda, Staňkovi a Hanči. V tomto smyslu by film mohl sloužit komunistům jako sociální kritika, ale skeletem dobra jsou tu ještě patrné křesťanské principy a proto se- pokud vím - film v televizi před rokem 1989 nevysílal. Kromě vlastního děje jde o velmi cenný etnografický materiál, doklad dobového života na vesnici (kolovrátky, tkalcovský stav, mlátička, úředník velkostatku, patronát nad kostelem, hanba svobodné matky, osud sirotka atd.). (06.06.2016)

Nic zvláštního, velmi dobře zahráno, scénář jednoduchý, spíše takové vesnické drama. Samozřejmě dosti přibarvené, ale koukatelné. Mně se nejvíce líbil místní opilec. Škoda toho podivného, useklého, konce. Míním tím, že jsem se těšil, jak vesničané utřou hubu, ale bohužel, právě o toto jsme byli jako diváci ošizeni. (08.05.2017)

Film jsem si pustil "jen tak", bez přípravy. A tak se zpočátku neomluvitelně domníval, že se dívám na filmový přepis knihy K.V. Raise "Západ". Omyl jsem samozřejmě zjistil velmi brzy; Kdepak by měl Raisův zestárlý vysočinský (Kameničky) farář Kalous na Baarova českého kazatele Jiřího v nejlepším věku. Kromě vesnicko-náboženského prostředí, víry ve své poslání, a roku knižního vydání obou příběhů (1899) si jdou oba "protagonisté" svou vlastní cestou, Kalous dostředivou a Jiří odstředivou. Literárnímu Kalousovi musím dát přednost před charakterní filmovou rolí Jiřího, kterému sekundovali (ne)charakterní role Hančí a Ondřeje, s poměrně menším hereckým talentem. (06.02.2024)

V druhé polovině třicátých let čerpal český film svá témata často z odkazu našich předních spisovatelů, k nimž náležel také chodský rodák Jindřich Šimon Baar. Jako kněz získal silné a hluboké vazby k obyčejným lidem i k prostředí, v němž působil. Román Cestou křížovou rekapituluje nejen Baarovo působení na českém venkově, ale přináší také předsudky nezatížený pohled na život tehdejších kněží, kteří se v mnohých případech stávali výraznými nositeli pokroku a osvěty. Tuto roli potom ve Slavíčkově filmu převzal Zdeněk Štěpánek, herec mimořádného uměleckého rozpětí a vynikající představitel robustních lidských postav. Z diváckého hlediska je potom nesmírně zajímavá partnerská dvojice Hany Vítové a Vladimíra Šmerala, lehce poodhalující nové možnosti v obsazování filmových rolí. Slavíček, nositel věhlasného jména, získal praxi v hollywoodských ateliérech, kde zhruba rok usedal ve střižně ke stolu, aby se mohl dokonale seznámit s touto profesí. V Čechách potom inklinoval především k oblasti vesnických dramat, v nichž zdůrazňoval sociální rozporuplnost a nedokonalost světa. (18.08.2009)