Dnes neordinuji

Nepovedená komedie bez vtipu. Pěkných posledních pět minut. Hezké písně a zpěv Vrbenské. Sympatická Frýbortová. Především ale okultní film. Vrbenská: upsala bych duši čertu. Pivec: dnes v noci se ve mně probudil jeskynní člověk (evoluce). Valentová: Pane B.! … J.K.! … Pro Pána Kr. Zpěvačka v čase 38 přijde ke klavíru, otočí se zády (důvod??), překříží ruce a položí si je na zadek a hraje si s prsty a nakonec ukáže dvě tajná znamení - devilhorns a následně ukazovákem ukazuje směrem dolů (tzn. peklo). Pivec tři šestky (furt dokola) + další znamení. Frýbortová: merkelsign. Vzniklá škoda: 18 tis. (3 x 6). Motička: skrytá ruka. Gruss: 3 x 6. Tento film obsahuje snad nejbohatší sbírku tajných znamení (handsignes), co jsem kdy v českém filmu viděl. (05.02.2021)

Tento remake známějšího filmu z roku 1933 nedopadl úplně nejlépe. Režisér zůstal sice stejný, ale obsazení je o poznání slabší. Pivec není Haas, Valentová není Nedošínská a Frýbortová není Baarová. A jestliže v roce 1933 držel vyšší úroveň jinak ne moc dobrého filmu především výtečný komik Hugo Haas, zde se humorná stránka neobjevila, byť se Jan Pivec snažil, co mu jen síly stačily. Ovšem na druhou stranu je zde zase příjemným překvapením půvabná Pavla Vrbenská - téměř femme fatale. Škoda jen, že to pro ni byl poslední český film, následovaly sice ještě dvě role v Anglii, ale velkou díru do světa tam bohužel neudělala. (08.12.2013)

Mýma očima úsměvná záležitost a příjemná oddechovka, k tomu přiznávám, že pro tvorbu Vladimíra Slavínského mám jistou slabost.. Příběh Jakuba Johánka a jeho okénka znám, nicméně v tomhle zpracování nacházím stejné filmové potěšení.. Jan Pivec je úžasný doktor a báječný nekňuba, Dagmar Frýbortová jedním slovem okouzlující, stačí, aby se stydlivě podívala a má mě, mnohem lépe a výrazněji než Lída Baarová.. (28.04.2022)

Obě verze - s Haasem i s Pivcem - jsem ohodnotil stejně. Na tu Haasovu si však po roce už vůbec nevzpomínám, ta s Pivcem mi trochu v paměti zůstala, i když jsem ji dnes viděl po dlouhých letech. Navíc jsem rád za každý snímek s rozkošnou Dagmar Frýbortovou, jaká škoda, že po roce 1949 se před kamerou objevila pouze jedenkrát. Ale zase nám takhle zůstala navždy mladá... Trochu více prostoru zde získal velký herec malých rolí pan Motyčka, zato Alois Dvorský zde má opět jen krátký výstup. (22.08.2022)

Vladimír Slavínský po II. světové válce jen těžko hledal nová témata, jeho lidové, líbivé a kýčovité sentimentální příběhy z třicátých let by byly v poválečné době pro diváky asi už neakceptovatelné. Jedním z možných východisek byl návrat k tématům, která již naše filmografie vyzkoušela a která byla využitelná téměř v každé době. Slavínský se tímto směrem vydal již jednou, kdy námět původně využitý ve filmu Poslední mohykán přepracoval ve filmu Poslední muž s Jaroslavem Marvanem. Příběh váženého muže, který se za zcela výjimečných okolností opije a pak jen těžko rekonstruuje své činy, aby mu toto společenské faux pax posléze pomohlo získat vyvolenou, rovněž mezi takové příběhy patří. Sám Slavínský tento námět zfilmoval pod názvem Okénko s Hugo Haasem v roce 1933. Tentokrát do hlavní role obsadil Jana Pivce, vynikajícího herce, který však postrádal komediální dravost a umění vypointovat scénu k dokonalému vtipu. Jeho takřka dokonalé herectví je uhlazené i v případech, kdy by děj vyžadoval jistou hereckou živelnost. Posléze tak vznikl film, který přinesl spíše jen úsměvnou podívanou a vesměs průměrné herecké výkony (Josef Gruss, přehrávající Ota Motyčka), vedle hlavního hrdiny zaujmou snad jen Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská a pak zejména František Kreuzmann v malé, avšak dokonale zvládnuté roli pacienta, který se bojí podívat za sebe. Dnes neordinuji byl posledním dokončeným filmem Vladimíra Slavínského, který se nakonec pod tíhou doby a po jen velmi vlažném přijetí předcházejících filmových počinů rozhodl natočit budovatelské drama. Jeho předčasná smrt pak učinila definitivní tečku za jeho bohatou, byť poměrně nevyrovnanou režisérskou prací. (27.10.2015)