• Gothard
    ***

    Vladimír Slavínský po II. světové válce jen těžko hledal nová témata, jeho lidové, líbivé a kýčovité sentimentální příběhy z třicátých let by byly v poválečné době pro diváky asi už neakceptovatelné. Jedním z možných východisek byl návrat k tématům, která již naše filmografie vyzkoušela a která byla využitelná téměř v každé době. Slavínský se tímto směrem vydal již jednou, kdy námět původně využitý ve filmu Poslední mohykán přepracoval ve filmu Poslední muž s Jaroslavem Marvanem. Příběh váženého muže, který se za zcela výjimečných okolností opije a pak jen těžko rekonstruuje své činy, aby mu toto společenské faux pax posléze pomohlo získat vyvolenou, rovněž mezi takové příběhy patří. Sám Slavínský tento námět zfilmoval pod názvem Okénko s Hugo Haasem v roce 1933. Tentokrát do hlavní role obsadil Jana Pivce, vynikajícího herce, který však postrádal komediální dravost a umění vypointovat scénu k dokonalému vtipu. Jeho takřka dokonalé herectví je uhlazené i v případech, kdy by děj vyžadoval jistou hereckou živelnost. Posléze tak vznikl film, který přinesl spíše jen úsměvnou podívanou a vesměs průměrné herecké výkony (Josef Gruss, přehrávající Ota Motyčka), vedle hlavního hrdiny zaujmou snad jen Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská a pak zejména František Kreuzmann v malé, avšak dokonale zvládnuté roli pacienta, který se bojí podívat za sebe. Dnes neordinuji byl posledním dokončeným filmem Vladimíra Slavínského, který se nakonec pod tíhou doby a po jen velmi vlažném přijetí předcházejících filmových počinů rozhodl natočit budovatelské drama. Jeho předčasná smrt pak učinila definitivní tečku za jeho bohatou, byť poměrně nevyrovnanou režisérskou prací.(27.10.2015)

  • Sandiego
    ***

    Trochu natahovaná historka s mdlým humorem, kterou však zachraňuje ňoumovitý Jan Pivec a dvojice sympatických mladých hereček. Slavínský dokazuje, že i když se po konci války musel spokojit s již jednou filmově ztvárněnými náměty, dokázal z nich vytvořit svébytná díla, která obstojí i před jejich kvalitními a úspěšnými předobrazy. Poslední Mohykán však přesto byl daleko vděčnější volbou.(27.9.2010)

  • lucascus
    ***

    Tento remake známějšího filmu z roku 1933 nedopadl úplně nejlépe. Režisér zůstal sice stejný, ale obsazení je o poznání slabší. Pivec není Haas, Valentová není Nedošínská a Frýbortová není Baarová. A jestliže v roce 1933 držel vyšší úroveň jinak ne moc dobrého filmu především výtečný komik Hugo Haas, zde se humorná stránka neobjevila, byť se Jan Pivec snažil, co mu jen síly stačily. Ovšem na druhou stranu je zde zase příjemným překvapením půvabná Pavla Vrbenská - téměř femme fatale. Škoda jen, že to pro ni byl poslední český film, následovaly sice ještě dvě role v Anglii, ale velkou díru do světa tam bohužel neudělala.(8.12.2013)

  • raroh
    ***

    Slavínský se po 2. světové válce stal mnohem méně sentimentální a více civilistnější, humor je v jeho filmech pak více intelektuálnější (všechny jeho tři poválečné filmy do roku 1948 se mi zdají z jeho filmografie evidentně nejsilnější). Adaptace Okénka je vydařená konverzačka, ovšem jindy hodně cynický a ironický Pivec (můj to oblíbenec) tu docela dost připomíná Haase.(27.9.2010)

  • Marthos
    ****

    Střídání stráží. Slavínského hořké vystřízlivění z předválečných filmových iluzí, odehrávající se v období výrazných společenských i politických změn, poznamenalo také jeho další tvorbu, byť ne zcela tragicky, jak by se mohlo na první pohled zdát. Doba si sice žádala už jiné příběhy i hrdiny, přesto nebo právě proto se Slavínský znovu a znovu vracel ke starým osvědčeným autorům, v jejichž středu objevil také jméno herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Divadelní hra Okénko, Slavínským s úspěchem inscenovaná na filmovém plátně již v první polovině třicátých let s fenomenálním Haasem v titulní roli, byla více než vhodnou kořistí. Poněkud starosvětský příběh byl Slavínským bryskně převlečen do moderních kulis a prostřednictvím nových postav, které se nakonec ve filmu objevily, získal ještě jinou, osobitější tvář, především díky dobrým hereckým výkonům v čele s vynikajícím Janem Pivcem, překonávajícího v některých okamžicích sebe sama. Slavínského film, ostře se odlišující od soudobých trendů v české kinematografii, přišel takřka v poslední chvíli; krátce po jeho premiéře se v Československu změnila politická situace a bylo po legraci. Slavínského život vyhasl jen několik měsíců po těchto tragických událostech.(3.10.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace