Vdavky Nanynky Kulichovy

Po deseti letech od objevení Ignáta Hermanna filmaři, došel pokrok v českém filmu tak daleko, že se zdálo vhodné i tohoto ryze dobového autora převést do aktuální současnosti. Po listopadové premiéře Bezdětné, kterou M. J. Krňanský s Otakarem Vávrou zasadil do světa povrchní až zpátečnické mondénní vyšší společnosti, bylo načase oprášit také příhody kolem Vdavek Nanynky Kulichovy. Na první den po vánocích připravil Vladimír Slavínský (a opět Otakar Vávra) aktualizaci klasického českého němého filmu. Je velice zajímavé, jak se proměnily typy oblíbených tváří, kdo se stal následovníkem koho ve stejném žánru a kdo jen dozrál za neustálého opakování týž úloh. Nejpůvabnější je zřejmě zrcadlo tehdejšího oblíbeného páru Ondráková / Lamač, na který navázal Ferbasová / Dohnal. Žabec a filuta byli ideály po celou éru prvorepublikového filmu a je fantastické, pokud má divák možnost srovnat si obě verze. Zatím je toto pouze raritní situací, která se ale snad do budoucna stane zcela běžnou. (25.10.2011)

Tak tenhle film byl pro mě do dneška skryt, ještě jsem ho neviděla a musím uznat, že jsem velmi mile překvapena. Není to typická komedie jakou jsme zvyklí u filmu pro pamětníky sledovat a kde má hlavní roli pouze jakoby jeden člověk, jeden pár nebo jedna rodina. Tady mají de facto hlavní roli všichni z domu. Neprožíváme jen jeden příběh, ale je jich víc dohromady. Nadcházející svatba jedné obyvatelky domu dá dohromady skoro celou ulici, všichni se těší a zároveň prožívají i své radosti. (08.05.2014)

Tenhle film jsem chtěl hrozně vidět od té doby, co jsem přečetl výbornou románovou předlohu. Teď mohu říci, že se také povedl, i když je jasné, že celého ducha knihy se mu zachytit nepodařilo. Každopádně jsem spokojen a je škoda, že je tento snímek tak málo známý. Původně jsem byl zklamaný, že partnerem Antonie Nedošinské není Theodor Pištěk, ale nutno říct, že i ten Jára Kohout k ní dobře pasoval a vytvořili spolu dobrý manželský pár. (20.01.2019)

Ignát Herrmann, patriot pražský. V jeho příbězích ožívá půvabný, veselý i smutný svět dnes už zmizelých uliček, plácků, lokálů a krámků s barvitými postavičkami jejich obyvatel a návštěvníků. Těmi je zabydlen také jeden pavlačový dům, v němž pospolu žijí lidé nejrůznějších profesí i mentalit, bohatí i chudí, hodní i ti drobátko škodolibí. A také zvědaví. Slavínského film, jakkoli poznamený dobou, v níž vznikl, je pestrým kaleidoskopem obrazů održejících svět před více než sedmdesáti lety, mozaikou drobných lidských osudů, jejichž prostřednictvím se obloukem vracíme ke kořenům, tradicím a řádu fungování lidského společenství. A protože se tehdy před kamerou sešla prvorepubliková herecká extraliga, je pořád nač se dívat. (03.10.2008)

Já, milovník starých prvorepublikových pamětnických filmů musím s hanbou přiznat, že si nevzpomínám, že bych tento film někdy viděla. V hlavních rolích vystupovaly téměř všechny herecké hvězdy tehdejší doby, které ruku v ruce podávaly ostudné herecké výkony, Járou Kohoutem počínaje a Jindřichem Plachtou konče. Komedie, která se v závěru změnila na parodii, jakou snad ani Ignát Herrmann nezamýšlel. Herecké výkony byly příšerné, výprava studiová, příběh kýčovitý, ale dohromady to působilo tak roztomilým starosvětským dojmem, že i přes všechny tyto nedostatky nebo právě kvůli nim, jsem se královsky bavila. (09.05.2014)