Vdavky Nanynky Kulichovy

Nepovedený pokus o převod příběhu z konce devatenáctého století do třicátých let století dvacátého. Samosebou, že se poměry změnily, poněkud se obrousily vztahy mezi různými sociálními vrstvami, ale reáliím nesvědčí ani na jednu stranu doslovně převzaté dialogy z Hermannovy knihy a na druhou stranu posun charakterů zejména domovníka Kulicha (Jára Kohout) a pana domácího Myslikovského (Jindřich Plachta) až do grotesky. Dostaly mě taky tanečky obyvatel pavlačového domu (není to dnešní Muzeum hudby?) a naprosto zbytečné dětské kreace. A Hanu Vítovou bych na místě castingu rozhodně jako Nanynku nevybrala. (04.05.2022)

Po deseti letech od objevení Ignáta Hermanna filmaři, došel pokrok v českém filmu tak daleko, že se zdálo vhodné i tohoto ryze dobového autora převést do aktuální současnosti. Po listopadové premiéře Bezdětné, kterou M. J. Krňanský s Otakarem Vávrou zasadil do světa povrchní až zpátečnické mondénní vyšší společnosti, bylo načase oprášit také příhody kolem Vdavek Nanynky Kulichovy. Na první den po vánocích připravil Vladimír Slavínský (a opět Otakar Vávra) aktualizaci klasického českého němého filmu. Je velice zajímavé, jak se proměnily typy oblíbených tváří, kdo se stal následovníkem koho ve stejném žánru a kdo jen dozrál za neustálého opakování týž úloh. Nejpůvabnější je zřejmě zrcadlo tehdejšího oblíbeného páru Ondráková / Lamač, na který navázal Ferbasová / Dohnal. Žabec a filuta byli ideály po celou éru prvorepublikového filmu a je fantastické, pokud má divák možnost srovnat si obě verze. Zatím je toto pouze raritní situací, která se ale snad do budoucna stane zcela běžnou. (25.10.2011)

Já, milovník starých prvorepublikových pamětnických filmů musím s hanbou přiznat, že si nevzpomínám, že bych tento film někdy viděla. V hlavních rolích vystupovaly téměř všechny herecké hvězdy tehdejší doby, které ruku v ruce podávaly ostudné herecké výkony, Járou Kohoutem počínaje a Jindřichem Plachtou konče. Komedie, která se v závěru změnila na parodii, jakou snad ani Ignát Herrmann nezamýšlel. Herecké výkony byly příšerné, výprava studiová, příběh kýčovitý, ale dohromady to působilo tak roztomilým starosvětským dojmem, že i přes všechny tyto nedostatky nebo právě kvůli nim, jsem se královsky bavila. (09.05.2014)

Ignát Herrmann, patriot pražský. V jeho příbězích ožívá půvabný, veselý i smutný svět dnes už zmizelých uliček, plácků, lokálů a krámků s barvitými postavičkami jejich obyvatel a návštěvníků. Těmi je zabydlen také jeden pavlačový dům, v němž pospolu žijí lidé nejrůznějších profesí i mentalit, bohatí i chudí, hodní i ti drobátko škodolibí. A také zvědaví. Slavínského film, jakkoli poznamený dobou, v níž vznikl, je pestrým kaleidoskopem obrazů održejících svět před více než sedmdesáti lety, mozaikou drobných lidských osudů, jejichž prostřednictvím se obloukem vracíme ke kořenům, tradicím a řádu fungování lidského společenství. A protože se tehdy před kamerou sešla prvorepubliková herecká extraliga, je pořád nač se dívat. (03.10.2008)

V krátké době můj druhý československý remake natočený taktéž 10 let po vzniku původního filmu. Vdavky Nanynky Kulichovy jsou především výpovědí o době tak, jak už ji dnes téměř neznáme. Není to klasická veselohra. Jde spíše o setkání herců, kteří jako by zčásti improvizovali, zčásti hráli jen dle sebe. Prakticky každý herec hraje skoro sám sebe, jak na mě působí i při prvním pohledu. Přeci jen jsem ale ve snímku našel jednu hodně zábavnou scénu a tou jsou vtípky a kanadské žertíky na svatební hostině. Ty mě bavily opravdu hodně a pro československou kinematografii jsou hodně neobvyklé a originální. (21.08.2023)