Vítr v kapse

Ondra a Cyril jsou kamarádi ze školy a mají čerstvě po maturitě, když nastupují do strojírenského závodu. Cyrila brzy čeká cesta za tetou do Paříže a Ondřej touží začít pracovat na lodi na otevřeném moři. Jejich sny ale naruší tragická nehoda... Pohodový příběh s Tofim a Vaculíkem, který mám rád už od dětství,bohužel ale nemůžu dát více jak tři hvězdy. Přeci jen Kamaráda do deště mám raději. 50% (29.09.2009)

Socialistická filmová tvorba pro tehdejší mládež v jednom z nejlepších zpracování. Vítr v kapse není přehnaně tendenční a libí se mi i z pohledu "dokumentárního", kdy vcelku pravdivě vypovídá o tehdejší době. Přitom se neuchyluje ani k přílišné oslavě komunismu ani k velké rebelii. Navíc ústřední dvojka funguje více než dobře. Jinak je to vcelku slušný příběh v ucházejícím zpracování, který si zaslouží tři hvězdy. (04.09.2017)

Prostředí, kde se film odehrává, je příšerně depresivní, ať už poměry ve fabrice, na ulicích, i v rodinách. Starší generace už jsou napevno zakořeněné v zahnívajícím systému, ale ani tihle mladí to nevytrhnou, na rebélii nemají odvahu, a vlastně ani pomyšlení. Samozřejmě by rádi z toho marasmu vypadli, Vaculík sní o plachetnicích, Tofi by rád do Paříže, ale ve finále jde prvnímu jen o to dostat se Anderlové pod sukně, a druhému o modrou knížku. Oba se nakonec z malých úspěchů moc dlouho radovat nebudou. Soukupovi se možná mimoděk opět daří slušná antireklama na bývalý režim, a to pouhým zobrazováním tehdejších reálií. Hvězdu strhávám, protože kulisy ze z Plzně 80.let pro mě nejsou tak zajímavé, jako pražské pasáže, a hlavně pak kvůli opravdu hroznému Davidovu songu, který tu zní nonstop i na těch skutečně nevhodných místech. (02.01.2023)

Ať už se jim film líbil nebo ne, když kterémukoli mému vrstevníkovi řeknu Vítr v kapse, bez jakéhokoli přemýšlení vypálí: Vaculík a Sagvan Tofi. A značná část pamětníků přidá i Andrlovou a hlavně „bonžóórno...“ Karla Augusty. Takže ta komedie musela mít něco do sebe. Včetně hudby, však víme: Non stop, já chci žít nonstop... Kdo by taky nechtěl, že. Tenkrát i dnes. (11.01.2013)

Vůbec to není špatný film. Od Vaculíka a Tofiho sice člověk nemůže čekat žádné herecké zázraky, stejně jako od Soukupa ty režisérské, ale coby spoluscénáristovi se mu podařilo vystihnout zatuchlou atmosféru izolovanosti osmdesátých let. ___Postavy vyprázdněně naplňují své úlohy, které jim vytyčila ideologie, které už nikdo nevěří. Bezcílně bloumají polozřícenými fabrikami a ošuntělými městy, nic je nebaví, nic je netěší, snad jen v milostné sféře mají trochu svobody. Jinak se nemůžou vymanit zpod knuty závodního výboru, vedoucího, rodičů Jediné další místo svobodného vydechnutí - kromě lásky - jsou pro ně ruiny tovární haly, kde na ně občas zasvítí slunce a i to jim vezmou.___ A tak se upnou oba ke skoro nesmyslnému snu po volnosti. Tofi chce odjet do Francie, Vaculík na moře. Je jasné, že se jim to nepodaří a dokonce by se dalo říct, že jsou za své sny krutě potrestáni. Tofi smrtí a Vaculík ztrátou naděje, protože je už přece "dospělý člověk".___ Nemá šanci na modrou volnost moře, po šedivě zelené buzeraci vojny ho nejspíš čeká špinavě nudná (ne)existence ve fabrice, která je podle všeho kafkovsky zcela zbytečná. /1. 8. 2010/ (31.07.2010)