Reklama

Reklama

Byl to tehdy jeden z největších šoků naší populární hudby, po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích Karla Gotta v anketě Zlatý slavík mu tuhle nejprestižnější hudební cenu Československa vyfouknul plachý brýlatý outsider, zpěvák Miro Žbirka z Bratislavy. Psal se rok 1982, Meky zažíval svou vlastní beatlemánii, psal hity, které žijí doteď. Mimo reflektory měl za sebou už řadu bolesti, před sebou měl dlouhou cestu plnou zvratů až k natáčení ve vyhlášených studiích Abbey Road. Co všechno potkalo Mekyho Žbirku od chvíle, kdy poprvé vzal do ruky kytaru, až do momentu, kdy svůj život odhalil filmařům? Býval dlouhovlasým rockerem i britským elegánem, ještě před plnoletostí hrával jako námezdní muzikant v cizině, zažil ztrátu bratra, vyhazov z kapely stejně jako davy fanynek, slávu a hudební triumfy, má za sebou odchod do ústraní i velký návrat. Jak se vyrovnal s havárií blízké osoby a se svody všemocné komunistické strany v době socialismu? Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. O tom, jak s elegancí překonat velké společenské revoluce i životní zvraty. Režisér Šimon Šafránek, držitel Českého lva za dokument King Skate, vytvořil dynamický portrét hudební legendy s využitím Žbirkovy otevřené zpovědi, současných záběrů a rozsáhlého archivního materiálu. (Bontonfilm)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (145)

Mr.Apache 

všechny recenze uživatele

Hlavně ve druhé polovině to (dost překvapivě) působí dojmem nějakého poloamatérského fanouškovského projektu a skutečně zajímavé je to jenom do odchodu Lučeniče. Pak už je to jen smutné, ve finále dokonce trapné. Jinak Žbirka sám o sobě je stokrát víc než nějaký Gott, ale s tím už Šafránek nemá nic společného. ()

Tosim 

všechny recenze uživatele

King Skate jsem neviděl, ale rozhodně se na něj chystám. Tenhle dokument je trochu rozporuplný - na jedné straně je to typické ukazování mluvících hlav, na straně druhé tvůrci obdivuhodně pracují s archivním materiálem a jeho střihem - v tomhle je film dost podvratný a je potřeba ho sledovat opravdu pozorně - i okamžiky, kdy Meky jen mlčí a naťukne určité téma, je důležité. Jde o to myslet v souvislostech - třeba o tom, že pod termín "velikán normalizační (pop)kultury" nemůžete jednoduše zařadit člověka Žbirkova původu, rozhledu, kumštu, on je právě opakem těchto velikánů, například Karla Gotta - umělecky i prakticky. ()

Reklama

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

"Když jsi tenkrát vytlačil Karla z 1. místa, udělalo to na mě takový dojem, žes mu to udělal schválně, abys ho naštval." Nezapírej Meky. Bylo to tak. To ti ho nebylo líto? Takhle získal jen 42 slavíků a určitě byl smutnej. Ale zpět k Mekymu. Já se jsem ho vždycky rád poslouchal, takže hudebně mě to bavilo, byl jsem spokojenej s archívními záběry Modusu a Limitu, ale krátký Mekyho komenty nebyly nijak zvlášť zajímavý. Trošku nám sešel, což se slabším jedincům s přibývajícím věkem stává, ale pořád je to fajn chlapík. Tak za to mu dám jednu hvězdu k dobru. ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

Ehm... nutno uznat, že laťka nastavená King Skate byla hodně, hodně vysoko, takže se není co divit, že zůstala nepřekonána. Ale že to bude takový rozdíl, to je poněkud zklamání, to si řekněme upřímně. Písně Mekyho Žbirky mám velmi rád, a online koncert z jeho obýváku během jarní vlny Covidu, který jsme s manželkou ne viděli, ale zažili, v našem obýváku (a s námi skoro dvacet tisíc lidí;)), řadím mezi jedny z nejpozitivnějších zážitků nejen tohoto roku:) To ovšem nemůže nic změnit na tom, že hype, který uvedení Mekyho předcházel, byl řekněme značně nadsazený. Nepochybuji o tom, že ŠŠ skutečně žil vedle Mira Žbirky, a že ten tak ze svého života ukázal leccos, co bychom jinak neviděli. Ale i tak pokud jde o hlavního protagonistu, jede film docela po povrchu. Ty proklamované hluboce osobní momenty jako turné po narození dcery a s tím spojené vnitřní výčitky, nebo nehoda Mariky Gombitové, to jsou skutečně jen okamžiky, a nic z nich nevyplývá, režisér po nich nejde, neptá se. A když přijde řeč na smrt bratra Jasona, je to sice silné, ale "krapet" mi na tom vadí, že z ničeho ani náznakem neplyne, že má Žbirka ještě jednoho bratra (Tonyho). Nejzajímavější tak jsou hodnocení týchž věcí Mekyho někdejšími souputníky, zejména Laco Lučeničem. Tam je napětí, tam je konflikt - ale také určité vyrovnání. Ale aby to nevyznělo zbytečně negativně - Meky je dobře natočený dokument, a nejdůležitější je jeho vzkaz světu - zpráva o životě chlapíka, pro kterého je hudba naprosto neoddělitelnou součástí jeho existence, a který se nechystá usnout na vavřínech za žádných okolností. A který v životě všechno neudělal dobře, ale přesto z něj máte pocit, že dosáhl svého štěstí, že je za něj vděčný, a že se chce o něj podělit i s vámi. Tím způsobem, kterému nejlíp rozumí - hudbou a písněmi. Dobrá nálada zaručena, 80 minut uteče jako nic. Ale není to žádná dokumentární bomba. 70% pro film, když si odmyslím jeho objekt. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Další z bezpočtu českých dokumentárních portrétů natočených s neskrývaným obdivem a úctou k natáčené osobnosti. Absence kritického odstupu přitom není nijak reflektována. Filmem prostupuje vděk režiséra za to, že jej Žbirka vpustil do svého soukromí. Na oplátku v něm víceméně chybí konfrontace, nesouhlasné názory či snaha lépe pochopit sporné a nepříjemné kapitoly životního příběhu dotyčného.___Meky je dynamickou a nostalgickou změtí nových a archivních záběrů, natáčených na různé formáty a doprovázených málokdy utichající hudbou. Poněkud uspěchaný a nesoustředěný film ze všeho nejvíc připomíná videoklip, pro nějž je prioritou neztratit rytmus, nikoli lépe pochopit člověka, o němž vypráví. Ležérní projev Mira Žbirky, který si za všech okolností zachovává nadhled a neztrácí humor, se tak odráží v celkovém pojetí. Film protagonistu ukazuje výhradně takového, jak se sám prezentuje, přijímá a stvrzuje jeho veřejnou image. Citlivější témata, jejichž rozebírání je Žbirkovi viditelně i slyšitelně nekomfortní („Zle sa mi o tom hovorí“), jsou vždy jen naťuknuta.___Detaily Žbirkovy mlčící tváře, opakované tak často, až pozbývají schopnosti sdělit nějakou emoci a začínají plnit čistě rytmizační funkci, filmu chybějící hloubku dodat nedovedou. Šimon Šafránek se živou kolážovitou formou sice vyhnul vybudování nevkusného filmového pomníku nicméně zůstává na povrchu a mýty o životě a kultuře v „konsolidované“ společnosti pozdního socialismu se bourat nesnaží.___Jde samozřejmě o zcela legitimní přístup, odrážející možná nejen pokoru režiséra vůči populárnímu hudebníkovi, ale také preference diváků. Na velikány socialistické a normalizační (pop)kultury chceme vzpomínat v rámci zavedených postkomunistických narativů o umlčovaných umělcích a restriktivním režimu, kde pro vyjednávání s mocí nezbývalo mnoho prostoru. Podřídit se a nevzdorovat bylo v pořádku. Takto zjednodušující a v něčem konejšivý, individuální morálku a zodpovědnost netematizující pohled na předchozí dekády možná nejlíp odpovídá tomu, jak chceme jako národ vzpomínat na nedávnou minulost. 50% ()

Galerie (19)

Zajímavosti (4)

  • Archivní záběry rozhovorů z koncertů, které jsou ve snímku užity, nejdou chronologicky. Tvůrci je dosazovali podle toho, jaký rozhovor se nejvíce hodí do kontextu. (Azurose)
  • Tvůrci se vědomě vyvarovali informaci o tom, že Miro Žbirka obdivuje The Beatles, protože ji považují za klišé. (Azurose)
  • Miro Žbirka viděl některé archivní záběry poprvé v životě až při prvním zhlédnutí dokumentu. (Azurose)

Reklama

Reklama