Meky

Když v roce 2019 zemřel Gott, tak celé Československo truchlilo. V roce 2021 se situace opakuje, protože po odchodu mnoha hudebních velikánů byl právě Žbirka největší legendou. Paralel s Gottem je navíc pěkná řádka. Zářili v socialismu a dokázali uspět i po revoluci v kapitalismu. Jejich sláva sahala až za hranice. Vyhráli Zlatého slavíka i Bratislavskou lyru. Bavili diváky nejen svým zpěvem, ale i nakažlivým humorem. Oba skolilo vážné onemocnění a odešli předčasně, protože jinak by rozdávali radost na jevištích ještě roky. Dokument samotný je však průměrný. Šafránek sází na zběsilý střih a záběry na mlčící ikonu, ale bojí se kopnout do vosího hnízda. (13.11.2021)

Oproti jiným dokumentům, které často vznikají z důvodu životního jubilea nebo naopak úmrtí známé osobnosti, vznikl tenhle film v podstatě náhodou. Když režisér Šafránek hledal hudbu do svého předchozího snímku, oslovil Miroslava Žbirku a v podstatě tak objevil jeho tvorbu (čemuž se ani nechce věřit, vzhledem k tomu, že Šafránek vyrůstal v 80. letech, kdy byl Žbirka na vrcholu kariéry). Portrét jednoho z nejznámějších slovenských hudebníků sestává z velkého množství archivních záběrů, které doplňují nově natočené Mekyho výpovědi. Obrazů ze současnosti bohužel není mnoho a většina z nich se odehrává u zpěváka v domě nebo na zahradě. O jeho kariéře promluví také několik současných nebo bývalých spolupracovníků, hodně ovšem zamrzí fakt, že se v dokumentu neobjeví Marika Gombitová. Režisér se zpěvákem sice na besedě po promítání svorně tvrdili, že jsou s Marikou v častém kontaktu, její neúčast na projektu ale působí přinejmenším zvláštně. V souvislosti s tímto nedostatkem musím zmínit také trochu slabší informační hodnotu celého filmu. Pokud neznáte postavu a osud Mariky Gombitové, z dokumentu se o něm nic nedozvíte. Cílovou skupinou jsou zcela jednoznačně diváci středního věku, kteří zažili dobu, o které snímek vypráví, a kteří se orientují v historii československé populární hudby. Sama tedy tyto parametry nesplňuji, na druhou stranu ale nějaké vědomosti o naší populární kultuře mám a znám i několik Žbirkových písní. Film byl relativně svižný, nenudil a třeba hned jedna z prvních scén (zpěv slavné písně Atlantida nastříhaný z archivních i současnějších záběrů) mi způsobila příjemné mrazení. P. S. Čtvrtou hvězdičku jsem v podstatě vytlačila za ty dva roztomilé kavalíry, přiznám se bez mučení. (21.07.2020)

Aj keď sa kvalitatívne jedná skôr o priemerný dokument, rád som si ho pozrel. Niektoré témy boli akoby nedopovedané (ale za to sme si mohli vypočuť neprerušované ukážky piesní) a možno by som tiež namiesto záberov z VHS preferoval kvalitné fotky so zoomom. Ale nevadí, dobré je, že ten dokument vôbec je. Aj keď som nikdy nepatril k skalným fanúšikom Miroslava Žbirku (skôr k tým pasívnym akých je asi väčšina), tento človek ma zakaždým potešil, keď sa niekde objavil. Okrem známeho hudobníka to bol aj mimoriadne dobrý moderátor s originálnym zmyslom pre humor. Aj keď počúvam prevažne o dosť tvrdšiu hudbu, vždy som rád, keď jeho skladba zaznie niekde v okolitom rádiu. Alebo kdekoľvek inde. Dobré tri hviezdy. (14.04.2022)

Nekritický fanservice ktorý vo výsledku nepovie nič o ničom a pod povrch sa pokúsi ísť presne raz (a aj to s Lacom Lučeničom, nie Mekym). Ako jeho ne-fanúšik netuším po dopozeraní filmu, v čom má byť ako osobnosť inšpiratívny, alebo v čom bola jeho hudba invenčná. Verím, že Žbirka nie je hlúpy umelec a vie z neho vypadnúť aj niečo zmysluplnejšie, ako nekonečné kecy o Abbey Road. To by na neho dokumentaristi ale nemohli byť natoľko "meki". Vynikajúci komentár by Matty. (14.03.2021)

Na Žbirkovi jsem nikdy neujížděla, ale pamatuju, že v době mé první velké lásky hráli v rádiu pořád dokola Biely kvet. Dokument pokládám za vydařený, jeho historické pasáže vypovídají mnohé o tehdejších poměrech. Víc než distinguovaný hlavní protagonista se mi líbil rovný a věcný Laco Lučenič. Hlavně jeho hláška, že Lehotský je jednotkou egoismu. (12.01.2021)