• Adam Bernau
    ****

    (Vyloženým spoilerům se opatrně vyhýbám, přesto doporučuji nečíst před zhlédnutím, stejně jako komnetář sportovcův a druhý obsah (LFŠ)) Nepadnoucí dabing dvou hlavních postav a nechutně pateticky chtěné až čítankové moralizující toporné hlášky i celé koncepce některých postav (slyš např. stopaře, bratrance, starého lékaře, Menzela – Dubčeka, ale i samotného pohraničníka (sic!)), spolu s nešikovným přímým verbalizováním problému „vidím zvláštní bytosti“ – tolik k absentující páté hvězdičce. A teď k těm zbývajícím čtyřem: Před závorku dávám „kamera, střih, světlo, aranže scény!“ a pokračuji dlouhou závorkou: Především i obě věci vytknuté zde jako vady na kráse lze chválit. Za prvé film „natočený v Čechách“, stav této země reflektující, navíc plný českých rekvizit (namátkou Nohavica, Menzel) a přece tak cize, studeně, nečesky vyznívající, což polství obou zmíněných i odkudsi ze studia znějící Molčíkův hlas vhodně podtrhují. Za druhé film natočený „v první polovině roku tisícdevětsetosmdesátdevět“, dokončený v listopadu téhož roku, v jehož závěrečných titulcích se Filmové studio Barrandov stále ještě honosí Řádem Vítězného února a Řádem práce. Jestliže jsem u některých filmů z 80. let zmiňoval jejich odvážnost, tady musím napsat, že Fenič natočil bombu – otevřený atentát na sebranku pod značkou KSČ a její čtyřicetileý teror. Nelze si vůbec představit, že by tento film býval šel do kin. Jenomže ono si ani nelze představit, že mohl být vůbec natočen, mnohem spíše vypadá jako generálství po bitvě (vročení 1990). Film se tak pouhou svou existencí stává sám sobě svědkem: že soudruzi v té době už nemají situaci pod kontrolou (případně že kontrolu nenápadně přebírá pružnější generace jejich nástupců, počítající s každou eventualitou). Už jen to, koho zde vidíme a slyšíme: Nohavica „rozvracející hospodu“, Plastici (zformovaní v Půlnoc) s Bondyho „My žijeme v Praze“, hlas Marty Kubišové (zpívající provokativní biblický text v provokativně původním jazyce)... všem, kdo se zde objevili vedle nich, patří medaile za statečnost; miláček národa Menzel ve své epizodní roli působí jako jeho politický mluvčí (jméno postavy „Alexander Slováček“ nepřipouští pochybnost, na koho se odkazuje; díky kouzlu nechtěného lze s odstupem a trochou škodolibé nadsázky konstatovat, že Menzel pro česk(oslovensk)ý film představuje zhruba totéž, co Dubček pro československou politiku; kdo čteš, rozuměj). Co mi hlava nebere, je komparsní role soudruha Větrovce (s jedinou větou, evidentně jen proto, aby byl vidět a slyšet); kde se tu vzal tento zasloužilý a přesvědčený budovatel socialismu? Nota bene v roli jednoho z holubářů (rozuměj starých milicionářů) volně střílejících po domech na náměstí? Věděl, v čem hraje? Ať tak či tak, nutno Feničovi přiznat, že si dal velmi záležet na tom, aby jeho film po všech stránkách vyzněl jako manifestace. Podařilo se mu i proroctví, zanikající však už v cinkání klíčů („vždyť už mám jen rok do důchodu“ zoufalého Pešana ve vyčnívající úvodní scéně). Dva rychlé záběry Rudého práva (ale i SPZ ARE 85 85) nás zavádějí o několik let zpět: noviny oznamují, že právě zemřel Černěnko a ke kormidlu se dostal Gorbačov. Toto vročení je ovšem dosti nereálné; novinový odkaz má spíše symbolický charakter a to dvojím způsobem (jednak pohřeb, jednak začátek konce sovětského impéria; mimochodem: 85 následuje po 84). O prvoplánové symboly a alegorie se tu ostatně zakopává na každém kroku (nejen politizující; viz např. mrtvého jelena). Za pozornost také stojí, jaké obrazy, jaké, často zdánlivě zcela irelevantní, dění (třeba lakování nehtů) se ukazuje na pozadí aktuálně znějících řečí. Z těch očividně relevantních je to třeba pohled na zdevastovanou krajinu, když při ladění autorádia na chvilku zazní Má vlast, vystřídaná zpěvem Karla Gotta podkreslujícím Pešanovo žvanění o tetě. (Gott pak zazní ještě jednou, když stará garda pěje sborem „Hej páni konšelé“ – také jeden „miláček národa“, jehož však Fenič příhodně staví do přesně opačné role než Menzela; Gottovo pění coby eminentní popkulturní produkt je vůbec oblíbeným artiklem českých filmů už od 60. let a stálo by za prozkoumání, jak je kde používán; jinou, významově konzistentnější přísadou je masarykovská píseň Ach synku synku – slyš např. v Papouškových Bublicích; v roce 1989 se ozývá (v jednoznačném kontextu) i v Kleinově Vážení přátelé ano; ve Zvláštních bytostech ji slyšíme velmi zpovzdálí v opuštěném kostele, zatímco Pešan prudí u zemědělek.) Stojí za to všímat si také skupinek, které automobil po cestě míjí. Zde se obraťme ke klíčové otázce: Kdo jsou zvláštní bytosti? Totiž: které z bytostí tohoto filmu jsou ty „zvláštní“? A klíčová odpověď: Jak se to vezme. Za zvláštní bytosti lze považovat všechny ty Pešany (a případně i jejich sekretářky), rovnější mezi rovnými, křivější mezi křivými; vyčleněné „vedoucí představitele“ bez kontaktu s reálným životem společnosti, papaláše mohoucí cokoli, prasata u moci s hubou plnou keců napřesdržku, žijící vzpomínkami na své „revoluční mládí“; bytosti projíždějící krajinou v automobilech typu, který byl jenom pro ně. A nejen Pešany, ale i podpešany, „starou gardu“ zasloužilých milicionářů a výborových hovad řídících místní „příslušníky“. Zvláštními bytostmi jsou však už i tím, že na jejich skanzenové, ještě vládnoucí a přece mrtvé ideály lze říci jen jedno velké "wtf". Za zvláštní bytosti lze však považovat i ty, které zde suplují Pešanovo neexistující svědomí: stará učitelka, Slováček, bratranec. Zvláštními bytostmi jsou pro něj zajisté i lidé, s nimiž je svou pohřební cestou konfrontován jako s čímsi cizím, nepřátelským, s něčím, co dává vidět, že život je jinde, že socialistické impérium už není než hierarchií fízlů (viz Nohavica, přičemž podotýkám, že kouzlo nechtěného na tomto místě mého textu je opravdu nechtěné); mladí lidé, kteří nejenže „nesouhlasí“, nýbrž kteří nemají potřebu s režimem ani polemizovat, protože jejich zdroje jsou zcela mimo jeho sféru: viz stopaře, zakázanou kapelu a zvláště její publikum, skýtající Pešanovi obzvlášť šokující pohled; zřetelně (homo)sexuální nálada nejen vyhrocuje nepřijatelnost reality (a potřebu vymazat, zakázat, zrušit), ale také připomíná zakázané, establishmentu starých odporující „zvrácené“ rituály mladých v Bondyho Šamanovi (s tím rozdílem, že zde vidíme apatické ležení, což bohužel také odpovídá realitě; na okraji podotýkám, že srovnatelné výjevy jsem viděl pouze v závěru „Big šou“ Suchého a Šlitra, náznakově registrovatelné i v Suchého Nevěstě). Ty „svoje“ zvláštní bytosti vidí i mladý řidič; pro něj nejsou něčím ohrožujícím, co je potřeba vymazat, nýbrž němými posly odjinud sem. Film ovšem umožňuje (ba nabízí) divákovi nezávisle na hlavních postavách pojímat takřka všechny objevující se figury (zvláště ty jen několikavteřinové) jako zvláštní bytosti: je-li toto výchozí, přináší pak každá postava otázku po typu normality, pro nějž ona je zvláštností. Otázka navazující: které z přítomných bytostí zcela jistě nejsou zvláštní? Je to mladý pohraničník – řidič, dále slizký podržtaška Cyril a také ten, jehož botu vidíme v závěru. Každého z nich lze označit za jakéhosi „nástupce“, všechny tři lze také chápat jako personifikaci ovládané společnosti. Popisem očividných rozdílů mezi nimi (a příslušných důsledků ohledně „nástupnictví“) nebudu svůj už tak přebujelý komentář natahovat, musím však podotknout, že pohraničník na zaslouženém (!) opušťáku mi coby upřímný reprezentant podvedené společnosti (resp. její nové generace) vůbec nesedí. Vadí mi. Nevěřím jeho závěrečnému rozhodnutí. Seru na jeho „podvedli mě“. Než i toto je výrazem sekundární dokumentárnosti Feničova filmu, jeho přesně situované dobovosti, výrazem historicky jedinečného občanského patosu ozývajícího se v listopadových a prosincových masových manifestacích proti normalizační zvůli, v kterémžto ohledu je tento film nedocenitelnou „kulturní památkou“. Tak tedy samé zvláštní bytosti, zvláštní (cizí) jedny druhým, v společném prostoru. Všechny jsou však přece jen „normálními“ prvky téže společnosti (zvláštními je do značné míry činí teprve Feničův pohled na jedny skrze druhé), z níž se ale odděluje zvláštní bytost par excellence: bosý muž hledající nivelační bod. Znepokojivá osoba, která nic nemá, nic nechce, nikam nepatří, hovoří neznámým jazykem. Teprve v něm nalézáme bytost, která je opravdu „zvlášť“, mimo moc režimu, mimo pravidla a souřadnice společnosti; němý prorok oznamující, že veškeré disponibilní souřadnice jsou neplatné, bytost zpochybňující všeobecně uznávanou definici společného prostoru, bytost posvěcující tento prostor kladením mocností zcela jiných, neznámých. Jeho považujme za suverénní antityp Pešana! Nemohu se nyní nezmínit o jistém aspektu, který také činí Feničův protestfilm hodným pozornosti: ačkoli chce být zpodobněním zcela konkrétní historie a politického stavu konkrétní země (prostřednictvím působivé hry symbolů, narážek, alegorií, proklamací, skutečných reálií, fikce a polofikce, přičemž právě i v tom, v čem vyznívá umělecky chabě či názorově naivně, má hodnotu znamení doby svého vzniku), činí tak způsobem, který umožňuje od toho všeho odhlédnout a sledovat ho prostě jako bizarní „pohřební“ roadmovie přestárlého alfasamce, (ne)omezeného (ne)schopného demagoga na jeho jízdě po vlastním teritoriu jakoby zpět časem, na cestě, která ho konfrontuje (aniž by byl schopen to rozpoznat) s faktem, že to své teritorium vlastně vůbec nezná a nerozumí mu, na cestě, která ho zavede až do místa, odkud kdysi vyšel, kde konečně vychází na jevo jeho nemožnost jakkoli pokračovat, čímž také získává opodstatnění realisticky sotva uvěřitelná pragmatická bezdětnost. Místo vlastního dítěte vypěstoval „abstinenta s kufříčkem“, jímž sám pohrdá, tvora bez pohlaví, bez tváře a bez páteře, na němž je pozoruhodné, že ho pseudoideje předchůdcovy zajímají právě tak málo, jako zajímají např. ony stopaře (na rozdíl od nich však proto, že postrádá schopnost jakékoli ideje chápat). Jeho tvůrce stále pevně drží svou mocenskou pozici, ačkoli se ukazuje, že tato pozice je již jen reliktem minulosti. Co však nutně následuje po oslabení alfasamce? Je roztrhán alfaadepty. V tomto ohledu film překračuje svou dobu a stává se smutně aktuálním dnes. Srovnej si „kontrolu“ dopravních esenbáků se servilním postupem Pomahačů a Chráničů v právě proběhnuvším případu jistého pana Janouška, zadavatele jistého pana Béma. Srovnej také různá jeho slova v této souvislosti pronesená. Země, jíž Pešan ve Feničově filmu projíždí, je stále pouhým teritoriem těchto alfasviní, dnes více než tehdy, přičemž se nezdá, že by stádo mělo vůli stávající poměry změnit. Zbývá z nouze ctnost: přidat se k bosému muži s lucernou ptajícím se po nivelačním bodu. Anonymní návštěvník hostince ovšem vyznává pohodlnější cestu: „Co já potřebuju k životu; mně stačí trocha pravdy a kousek salámu.“ (Netuším, zda má postava bosého muže odkazovat na proslulého Nietzscheho pátrače s lucernou, byl by to však asi odkaz velmi naivní; snad jde spíše o nutnou náhodnou shodu.) Hebrejská slova, která muž pronáší do závěru filmu, jsou citací z knihy Izajáš (5, 20-22, což v ČEP zní takto): „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou. Běda bohatýrům zdatným v pití vína, mužům udatným v míchání opojných nápojů,...“. Kubišová svým zpěvem při tiulcích tato slova opakuje a doříkává i verš 23.: ...těm, kdo za úplatek ospravedlňují svévolníka a spravedlivým upírají spravedlnost.) Ještě mám potřebu pochválit řešení prostor, v nichž se určité skupiny projevují, přinejmenším v případě staré gardy (sklepení MNV: „bunkr“) a koncertu zakázané kapely (jakoby tajný sál zatuchlé hospody). Užitečné komentáře: amirgal, HenryS. Pěkný komentář: Fingon. Zajímavý komentář: Vampireman. Komentáře k polemice: Fifer (jak zkratkovitě srovnává s Kouřem), sportovec (nečíst před filmem, spoiler jako kráva!; evidentně má podobný problém s postavou řidiče jako já, ale přistupuje k němu přesně opačně: jak bere pohraničníka v ochranu a zbavuje ho odpovědnosti prostřednictvím nepřesvědčivé kritiky dějové zápletky, jak přitom také považuje za nepochopitelné, že jeho „mladá láska“ je zaniklou linií). Komentář k vystříknutí jak švestkovej knedlík: wandrwall. Ostatní poslouží případnému zájemci jako sbírka názorů.(30.3.2012)

  • Fifer
    *****

    Proč nejsou Bytosti stejně kultovní jako Kouř? Protože tu není Dj Arnoštek. Za sebe musím říct, že mě film nadchnul. Ale jako v případě Kouře a jiných sklepáckých filmů, kdo nemá rád absurdní humor, ať se na to raději nekouká. Zasloužilo by to 4 hvězdy, ale štve mě, jak to tu všichni odsuzují. 57 procent si tenhle film opravdu nezaslouží.(24.1.2011)

  • slunicko2
    **

    Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby. 1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015? 2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost. 3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly, násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu. 4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit. 5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu.(4.9.2015)

  • foils
    ***

    Od Džusového románu velký posun vpřed, patrný jak u Feniče, tak u Brabce, nepřehlédnutelně ovlivněného spoluprací s Věrou Chytilovou. Vizuál (dvůr odrážející se na střeše šestsettřináctky!), narace, symbolika, casting - to vše až na množství mrtvých zvířat zvládají Zvláštní bytosti na velice slušné úrovni. Je to však obsahová stránka filmu, jež má na svědomí, že Zvláštní bytosti nepředstavují v rámci československé kinematografie zapomenutý klenot, ale spíš artefakt plně poplatný době svého vzniku. Nejde jen o dnes již dávno neaktuální dobové reálie, mnohem víc vadí určitá schematičnost (a monotematičnost) děje a prázdnota postav, jež jsou mnohem spíš figurkami. Herci dělají, co můžou, film ale vlivem velmi divadelního herectví i dialogů působí značně teatrálně. Na svou dobu nepochybně odvážný počin, na druhou stranu je dobré si připomenout, že v té době podobně kritické snímky vznikaly i v rámci zcela mainstreamové tvorby (viz Vážení přátelé, ano). Novuum nepochybně představuje hudba (Kubišová, Plastici), i když i tam se lze pochybovačně ptát, zda soundtrack v této podobě skutečně vznikl už před sametem.(18.8.2015)

  • Vampireman
    ***

    LFŠ 2009. Vidím to jako alegorii na cestu do pekel. Formou road-movie sledujeme osudy tří lidí, charakteristických pro dobu komunismu u nás. V průběhu své cesty se hrdinové střetávají s nepěknými událostmi a osobami, které mají nastoupit na uvolněná místa ve společnosti. Skrze neklidnou kameru místy s růžovým filtrem sledujeme zhnusení a zklamání u funkcionáře i sekretářky, kteří nakonec nejsou vykoupeni a pokračují do záhuby.(29.7.2009)

  • - Točilo se v Žatci a Hrušovanech. (M.B)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace