Zvláštní bytosti

Říct, že Zvláštní bytosti jsou zvláštním filmem se nabízí samo. Režisér Fero Fenič se ze zabezpečených pozic roku 1989 pustil do politické satiry, která by se snad dala nejlépe přirovnat k road movie. Máme zde těžce nemocného funkcionáře, který potřebuje dojet na pohřeb své tety, máme zde jeho sekretářku (a milenku) a pak řidiče – pohraničníka, který skrývá své tajemství, jež bude odhaleno ke konci filmu. Ale než se tam hlavní hrdinové doplácají, za pomoci (již tehdy!) roztřesené a často nakloněné kamery potkají různé podivné existence konce normalizační doby, různé situace a okolnosti. Zvuk se nabízí v pouhém sterero, ale k českým je možné pustit si i anglické titulky. Stejně jako u Džusového románu, i zde najdeme v bonusech položku Ze soukromého archivu Fero Feniče (7:51), což je hezký pokus převést levně rodinné album do digitální podoby. Následují filmografie, fotogalerie (2:11), původní film Jana Špáty a Olgy Sommerové z roku 1989 Jak se natáčely Zvláštní bytosti (13:49), rozhovory s režisérem (5:38) a herci Jiřím Bábkem (4:51) a Stanislavem Zindulkou (5:35). Všechny bonusy mají mimochodem titulky. (09.08.2019)

Plné skrytých významů a narážek alegorií, oběšenci na chmelnici mě dostali... Protože film obsahuje spousty skrytých i méně skrytých narážek na tehdejší režim, řekl kameraman Jaroslav Brabec že ke konci natáčení se od tvůrců i filmu začali ti méně stateční spolupracovníci odvracet, protože čekali že to bude veliký průšvih z následujícími zákazy, poslední tečkou nejspíš bylo že ve filmu je slyšet hlas Marty Kubišové, po 20. letech zákazu jakékoliv činnosti. Do dokončovacích prací však zasáhl 17.listopad 1989 a film najednou postrádal smysl a veškerá práce šla na zmar. (08.01.2014)

Při sledování nepříliš strhujícího fimu mi zbylo dost prostoru pro vlastní vzpomínky a úvahy. Znal jsem také někoho takového, když jsem se až do roku 89 zašíval ve vývojové konstrukci? Určitě ano, přestože ne tak jednostranně vyhraněného. Každá fabrika jich měla několik na různých postech, přičemž pokrývali veškeré její interní (jako tvůrčí složka) a externí (jako kontrolní složka) aktivity. Škoda je, že na komunistického funkcionáře Zdeňka Pešana byla upřena výhradní pozornost, zatímco ostatní postavy se rozplývaly v jednorázových, a proto dějově nedotažených, akcích. A naopak, na jeho bedra se naložilo všechno, co mohl snést, a proto už nebylo možno se domnívat, čeho je (ještě by byl) schopen. Totální potlačení symbolické a imaginární složky na úkor reálna (Lacan) je podle mě největším nedostatkem filmu. Možné symboly, jako Nohavica, Půlnoc nebo Menzel, jsou zde jen pouhou karikaturou. Pozn. 1: Tím se zcela liším od vývodů sportovce ***, který naopak hovoří o symbolickém pojetí a symbolické rovině. Pozn. 2: Tento Feničův film patři beze sporu do šuflete označovaného jako "agitky". Jeho "danse macabre" uzavírá kruh rozpohybovaný filmy typu "Dneska se bude tančit všude" a skromě pokračující (tak tak k rotaci stačícími) mormalizačními seriály. Fenič tento kruh spojil tím, že své ultra minus připojil k ultra plus - a v tom také vidím největší přínos filmu. Historie agitek tím zajisté není překonána, jen se točí v jiných kruzích. (17.12.2018)

Co na tom po 30 letech vydrželo: tempo, nasycenost obsahem a tedy scénář - velmi solidní, jdoucí od jednoho k druhému, bez plytkostí a bezradnosti devadesátkových debutů, a pak samo kamera, mizanscéna a barevný plán. O naivitě bylo řečeno dost. Vzpomněl jsem si na Helgeho Stud - co ušel “občanský film” za cestu od šedesátek… Pijatika v bunkru mi pripomnela Popel a démant, jinak je v tom hodně z osmdesátkové Chytilové (Vlčí bouda), a Jiřího Svobody a snad i z Jakubiska (Dovidenia v pekle...). A tedy je to stejně jako Džusový román silně eklektická filmařina - Fenič měl vzory a nestihl se v těch dvou filmech úplně vymanit. Jinak skvělí neokoukaní herci. Bavilo. (17.08.2021)

40% — Symbolický film, který vznikl v nepříliš příznivé době. Tedy, jak se to vezme. Natočen byl na jaře roku 1989 a nebýt té doby, nemohl by asi ani vzniknout. Protože však šel do distribuce až v roce 1990, kdy mezitím čas oponou trhnul a kritizovat komunistické pohlaváry již nebylo odvážné, ale naopak to patřilo k bontonu, jeho provokativnost a odvaha poněkud vyšuměla. Mě osobně dosti překvapila účast kovaných komunistických soudruhů, např. Adolfa Filipa, ale především Josefa Větrovce. Buď se Feničovi podařilo před nimi dokonale utajit, v jakém filmu vlastně hrají, což se mi moc nezdá, nebo sami pochopili, že tehdejší režim je dlouhodobě neudržitelný, a chtěli být vidět v takovémhle filmu. Co se vlastního příběhu týká, je to trochu problém většiny symbolických filmů — děj je poplatný zvolenému symbolismu, takže se tu dočkáme ne úplně jasných situací, projevů a postav (např. člověk hledající nivelační bod). Děj se nakonec dočká svého oblouku a propojí zdánlivě nesouvisejícího vojáka s komunistickým pohlavárem, který ho využil (zneužil) jako řidiče. Viděno optikou doby vzniku, Fenič se s tím tedy opravdu nepáral, bohužel už po návštěvě premiéry jsem odcházel se smíšenými pocity. (04.07.2016)