Zvláštní bytosti

LFŠ 2009. Vidím to jako alegorii na cestu do pekel. Formou road-movie sledujeme osudy tří lidí, charakteristických pro dobu komunismu u nás. V průběhu své cesty se hrdinové střetávají s nepěknými událostmi a osobami, které mají nastoupit na uvolněná místa ve společnosti. Skrze neklidnou kameru místy s růžovým filtrem sledujeme zhnusení a zklamání u funkcionáře i sekretářky, kteří nakonec nejsou vykoupeni a pokračují do záhuby. (29.07.2009)

Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby. 1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015? 2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost. 3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly, násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu. 4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit. 5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu. (04.09.2015)

Říct, že Zvláštní bytosti jsou zvláštním filmem se nabízí samo. Režisér Fero Fenič se ze zabezpečených pozic roku 1989 pustil do politické satiry, která by se snad dala nejlépe přirovnat k road movie. Máme zde těžce nemocného funkcionáře, který potřebuje dojet na pohřeb své tety, máme zde jeho sekretářku (a milenku) a pak řidiče – pohraničníka, který skrývá své tajemství, jež bude odhaleno ke konci filmu. Ale než se tam hlavní hrdinové doplácají, za pomoci (již tehdy!) roztřesené a často nakloněné kamery potkají různé podivné existence konce normalizační doby, různé situace a okolnosti. Zvuk se nabízí v pouhém sterero, ale k českým je možné pustit si i anglické titulky. Stejně jako u Džusového románu, i zde najdeme v bonusech položku Ze soukromého archivu Fero Feniče (7:51), což je hezký pokus převést levně rodinné album do digitální podoby. Následují filmografie, fotogalerie (2:11), původní film Jana Špáty a Olgy Sommerové z roku 1989 Jak se natáčely Zvláštní bytosti (13:49), rozhovory s režisérem (5:38) a herci Jiřím Bábkem (4:51) a Stanislavem Zindulkou (5:35). Všechny bonusy mají mimochodem titulky. (09.08.2019)

Co na tom po 30 letech vydrželo: tempo, nasycenost obsahem a tedy scénář - velmi solidní, jdoucí od jednoho k druhému, bez plytkostí a bezradnosti devadesátkových debutů, a pak samo kamera, mizanscéna a barevný plán. O naivitě bylo řečeno dost. Vzpomněl jsem si na Helgeho Stud - co ušel “občanský film” za cestu od šedesátek… Pijatika v bunkru mi pripomnela Popel a démant, jinak je v tom hodně z osmdesátkové Chytilové (Vlčí bouda), a Jiřího Svobody a snad i z Jakubiska (Dovidenia v pekle...). A tedy je to stejně jako Džusový román silně eklektická filmařina - Fenič měl vzory a nestihl se v těch dvou filmech úplně vymanit. Jinak skvělí neokoukaní herci. Bavilo. (17.08.2021)

Plné skrytých významů a narážek alegorií, oběšenci na chmelnici mě dostali... Protože film obsahuje spousty skrytých i méně skrytých narážek na tehdejší režim, řekl kameraman Jaroslav Brabec že ke konci natáčení se od tvůrců i filmu začali ti méně stateční spolupracovníci odvracet, protože čekali že to bude veliký průšvih z následujícími zákazy, poslední tečkou nejspíš bylo že ve filmu je slyšet hlas Marty Kubišové, po 20. letech zákazu jakékoliv činnosti. Do dokončovacích prací však zasáhl 17.listopad 1989 a film najednou postrádal smysl a veškerá práce šla na zmar. (08.01.2014)