Kolja

Pokud se někdo domnívá, že natočit oskarový film na kalkul je jako upéci housku v pekařské peci, dokazuje, že neví, o čem mluví. Pokud někdo Zdeňku Svěrákovi vytýká jeho ušlechtilé srdce a čistý cit, vnucuje mu cosi jemu bytostně cizího a do negativního sentimentu a voluntarismu - v tomto případě myšlenky - upadá sám. Scylla a Charybda ušlechtilého citu je pro Svěráka příznačná a do značné míry tuto křehkost něhy sdílí i jeho o poznání lidsky robustnější syn. Vzácná esence tohoto atypického mužství proto není méně mužnou, ovšem - alespoň v mé vzpomínce, která nemusí být zcela přesná - naráží o nezvládnuté věcné prolnutí šedesátých a osmdesátých let a tím do značné míry oslabuje hodnotu jinak výborného filmu. Přál bych si, aby má vzpomínka nebyla přesnou. Doznávám, že Zdeňka Svěráka si vážím jako nenapodobitelného velkého tvůrce a že mám rád jeho bytostně české, neokázale něžné lidství. Určitě nejsem sám. (05.11.2007)

Kolja je nesmírně vypočítavý film, ale jedna věc se mu nezapře. Byl vytvořen s láskou. Příjemný a laskavý příběh o chlapci, kterému se během celého snímku několikrát pořádně zamotá život stavý na klasických klišé komediálního žánru, které ovšem představuje v zcela novém světle. Máme tu dva diametrálně odlišné hrdiny z jiných světů, starého záletnického dědu a mladého ruského chlapce. Oboum se dramaticky změní život. Jenže tenhle příběh není jen o nich. Jedná se též o dobové svědectví, jehož lidskou podstatu zde v jistém hledisku zastupuje Stella Zázvorková. Nádherný hudební doprovod podbarvuje kýčovité obrázky a Jan Svěrák ukazuje, že ve správném dávkování sentimentu je mistr a zároveň dokazuje, že ostatní režiséři mu v České Republice sahají sotva po kolena. Bavil jsem se neskonale a nudit jsem se kupodivu vůbec nestačil. Zdeňka Svěráka ale jako herce zrovna nemusím, přesto mám pocit, že je přeborníkem v tom napsat si postavu na tělo. [TOP 19/16 80%] (11.05.2007)

96% - Jedna hvězdička za holywoodskou režii, druhá za hudbu, třetí za kameru, střih, a výpravu. Čtvrtá za všechny hrece kromě Z. Svěráka. Ten si totiž zaslouží samostatnou pátou. Za silný příběh ve scénáři, a taky za herecký výkon. Náhodou jsem violoncellista, a musím vyseknout Svěrákovi velkou poklonu za to, že za cellem vypadal velmi přirozeně a věrohodně (ne jak Tříska s houslemi), dokonce lépe, než leckterý student konzervatoře. Na cello ve filmu opravdu hrál, jen místama je slyšet, i vidět playback, ale levá i pravá ruka ví přesně, co a jak. To je fakt rarita. Pan učitel Mirko Škampa, který ho kvůli filmu učil prohlásil, že má větší talent, než většina jeho žáků. Prostě Kolja je bezva. Kdo říká, že je to kýč, může mít pravdu, co já vím. Pak tedy chci víc takových kýčů! (14.09.2005)

Když jsem "Kolju" viděla poprvé, zasáhl mě silou rozjetého Pendolína. Chvíli jsem se smála, chvíli dojatě posmrkávala a snažila se přes slzy zaostřit na plátno, chvíli nedýchala napětím (že, Táborský, hnusáku jeden?!:-)), film si mě zkrátka zcela podmanil. Herci, příběhem, hudbou, vším... Soudruzi v USA mi pozlaceným nahatým skinheadem udělali ohromnou radost. Jestli jsem při druhém a třetím shlédnutí odhalila i nějaké ty trhlinky na "Koljově" dokonalosti, pak hodlám předstírat, že neexistují. Když ho miluješ, není co řešit! A "Kolja" si moji pumpičku jednoduše získal. 95% (21.12.2011)

Snad jen Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (zejména Tmavomodrý svět a právě Kolja) lehce trnitá. Nepočítám jeho mladší počiny, které si mě zřejmě nezískají nikdy. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu rozhovorů scénárista Zdeněk Svěrák. Použil sakra správná slova. „Horší“ pak zvolil stárnoucí proutník František Louka do dotazníku po návratu ze Západu (Setkal jste se během pobytu s emigrantama? Já napsal: Setkal. Pak tam byla rubrika: Rozveďte, o čem jste hovořili. Já napsal: Celkem vo hovnu, soudruhu Bláho.). A už se to s ním vezlo. Kdysi uznávaný violoncellista na sklonku umírající éry socialismu hraje na pohřbech, dává hodiny hudební výchovy a občas renovuje náhrobky. Nakonec odhodí zbytky své hrdosti a udělá něco, k čemu státní bezpečnost rozhodně není nakloněná. Čtyřicet tisíc se nicméně hodí: nejen na trabanta, ale i na maminčiny děravé okapy. A za pár dnů i na nové botky bezbranného dítěte, které vyženil. Silný nadějeplný příběh (laskavý i kalkulující) a vtipné dialogy zdobí tuhle látku stejně jako herecké výkony všech zúčastněných (včetně malého Andreje Chalimonova). Nutno připomenout i dokonalou kameru Vladimíra Smutného (spousta jemných detailů a nápadů) a přesnou hudbu Ondřeje Soukupa. Vytknul bych akorát kvapný závěr. Jinak radost, ke které se zase někdy rád vrátím. (27.09.2019)