Divý chlapec

>Pravdivý< příběh "Lesního divocha z Aveyronu" dle monsieura F.T. . . . Film vyniká zvláštní atmosférou jakéhosi vlídného >dokumentu< , bohužel však d.m.s.n. až příliš poetického, což celému příběhu jako takovému ubírá trošku na autenticitě. Vše ovšem naopak napravuje vydařeně zobrazená realita dobového prostředí, životního stylu i výchovných metod a chování postav vůbec, podpořeno pak výtečně zakomponovanou hudbou mistra Vivaldiho. Nu, nakonec snad i přes otevřený konec (filmu, ne skutečného příběhu, že...) se panu doktorovi podařilo (jak píše ve svých záznamech) "...divocha přerodit na člověka mravního..." a snad si i v posledním záběru uvědomil, že k civilizované bytosti nepatří jen poslušnost, způsoby, inteligence, učení a dril, ale i ono lidské pouto, které vytvoří si člověk i díky největšímu možnému množství citu a lásky mu poskytnuté (o což se v mezích možností snaží ta dobrá paní Guerinová), které nakonec i sám malý Victor svým návratem >domů< svým poručníkům projevil... Poctivé čtyři hvězdičky, i díky citlivému - a výbornému(!) - hereckému výkonu Jean-Pierra Cargola v roli malého nalezence Victora... - - - - - (Poprvé viděno 29.10.2008 na ČT2, komentář zde jako čtvrtý - 29.10.2008) (29.10.2008)

Truffaut to měl celé skvěle promyšlené – kamera, hudba, příběh... všechno k sobě pasuje na jedničku. Podobné filmy stojí a padají s výkonem představitele hlavní role a Jean-Pierre Cargol je naprosto výborný. Od ostatních se chtělo jen, aby mu to nekazili a žádné velké herecké výkony nebyly vyžadovány. A tak se režisér (předpokládám, že pro snazší práci se svou hlavní postavou) obsadil do role vychovatele. A rozhodně to nekazil. Velmi dobré, téměř perfektní (90%). (19.08.2009)

Mohol by byť v čisto teoretickej rovine “Viktor z Aveyronu” veľkou inšpiráciou britskému spisovateľovi Rudyardovi Kiplingovi pri vymýšľaní postavičky Mauglího z Knihy džunglí ? Divoký chlapec, ktorý väčšinu svojho života strávil sám v lese, v korunách stromov, v Caune (vo Francúzsku), a to najmä medzi divokými zvieratami, žil na prelome 18. a 19. storočia, a tak práve ním sa možno inšpiroval prvý britský nositeľ Nobelovej ceny za literatúru... ? A významný francúzsky-režisér, scenárista a herec v jednej osobe-Francois Truffaut, sa mimoriadnym spôsobom pokúsil zdokumentovať tieto staré udalosti pomocou majstrovskej čiernobielej kamery Néstora Almendrosa, keď sa taktiež ujíma hlavnej úlohy lekára-Jeana Marca Gasparda Itarda, čo sa vyzbrojil extrémnou trpezlivosťou voči tomuto nešťastnému „pubertiakovi” , ktorého všetci považovali za divoko-žijúce zviera. Pri sledovaní filmového Viktora, mám zdanie, akoby sa mu jeho predstaviteľ Jean-Pierre Cargol chcel čo najviac podobať, stotožniť sa s ním od päty až po hlavu, čiže jeho herecký výkon je naprosto svedomitý, vierohodný, koncentrovaný ! Mňa samotného vôbec fascinujú (zaujímajú) príbehy takých ľudí, ako som už nedávno citoval:Joseph Merrick, Gašpar Hauser a i Viktor z Averyronu sú pozoruhodné štúdie, ktorým sa našťastie dostavili (nakrútili) aj kvalitné filmové spracovania, a za to Lynchovi, Herzogovi a Truffautovi zo svojho celého srdca srdečne veľmi ďakujem ! (18.10.2019)

Divoké dítě je velmi zajímavá a koukatelná sociální studie, z níž plyne jedno zásadní poučení: Pokud si domů přinesete dvanáctiletého tarzana,jehož myšlení je zhruba na úrovní kuny lesní, nemůžete ho učit nesmyslu jménem Francouzština. Když se vžiju do role dítěte, které v životě neslyšelo nikoho mluvit, a najednou mi někdo dokola opakuje „Lé! Lé!“ a přede mnou vyskládá písmenka L-A-I-T… budu nejspíš poněkud zmaten. Ano, trošku jsem malému Victorovi držel palce, aby se nezlomil a nenechal si do hlavy natlouct tu jejich přiblblou hatmatilku. No a teď trošku vážněji: Příběh je něco nezapomenutelného. Má dostatečnou sílu na to, aby byl dojemný a při tom nemusel používat citové vydírání. Ano supertvrďák UncleG se přiznává, že (na rozdíl od vyděračských „make you cry“ filmů) jsem tentokrát i uronil. (26.09.2009)

Je pozoruhodné, že mé první setkání s Truffautem proběhlo právě v době, kdy jsem se začal zajímat o francouzskou Novou vlnu. ČT připravila v rámci Filmového klubu sérii Truffautových filmů, za což jsem hodně vděčný. Jak tedy první setkání dopadlo? Jsem mírně zklamán. Film samotný byl velmi příjemnou záležitostí (až na příšernou barokní hudbu, která ho doprovázela), nicméně prozatím Nové vlny vnímám hlavně jako koncept inovace formy. Potvrdili mi to jak čeští zástupci, tak i Jean-Luc Godard. V Divokém dítě jsem ale žádný radikálně nový prostředek vyprávění nevnímal. Asi budu muset nastudovat víc a dozvědět se, jak se to s Truffautem má. Ale už se těším na příští setkání... (17.09.2009)