Holubice

Hodnotit Holubici z pozice průměrného konzumního diváka by asi nebylo úplně fér. Takovému publiku prostě není tento film určen a kdyby byl, těžko by zde dřímal v červených barvách. Na druhou stranu ho není jednoduché hodnotit ani jako umělecké dílo, protože na to jsem ho, přiznám, tak úplně nepochopil. Samozřejmě nějakou symboliku a metafory tam člověk vidí, ovšem jestli na těch správných místech, to už se sám nedozví. Pořád ale můžete ohodnotit takové ty klasičtější filmové parametry, jako jsou kamera, zvuk, atd. Příběh je velmi prostý a scénář téměř beze slova. Důležité jsou zde audiovizuální a emocionální vjemy. Docela mě vzhledem k době vzniku tohoto snímku překvapila invenční kamera a chytré hrátky se světlem v některých scénách. Liškův hudební doprovod o sobě dává také důrazně vědět a dotváří atmosféru. Jako umělecké dílko za 4*, jako divácký zážitek za slabší 2*. Z úcty k přes půlku století staré památce české kinematografie dávám 3*. (24.07.2014)

Fascinující celovečerní debut Františka Vláčila, výjimečně s tématem ze současnosti. Jednoduchý poetický příběh zůstává ve stínu Vláčilovych historických velkofilmů, divák od takového snímku může očekávat pouhou dobovou raritku pro rozšíření filmových obzorů... a přece. Svým neobyčejným kouzlem zaujme už během titulků melancholickou hudbou Zdeňka Lišky, bohatě se dále vlnící celým příběhem. Upoutává přímorským prostředím v jedné z dvou linek příběhů i stylem vyprávění, kde se buď nemluví nebo polovina krátkých replik odzní v cizím jazyce. Snímek není založen na hereckém obsazení (mistr malých rolích František Kovářík je pouze drobným bonusem a Václava Irmanova v hlavní dospělé roli bych po 15ti letech od Mrtvý mezi živými bez úvodních titulků ani nespoznal). Celá atmosféra filmu tkví na výtvarní stránce, vedle kamerových záběrů Jana Čuříka a obrazu se spoustou kontrastů světla a stínu hraje ve filmou důležitou roli i malování a sochařské umění. To vše krásně zachycuje svět smutné opuštěné dívky a tělesně postiženého kluka, dvou hlavních protagonistů z různých koutů Evropy, kteří se nikdy nepotkali, ale spojila je holubice. Myšlenka postupného uzdravení s paralelou mezi klukem a bílou holubicí ke mne dorazila, ale škoda poněkud nevýrazného konce s několikaminutovými záběry na střechy pražského velkoměsta. Ten se mi k celkové atmosféře nehodil a v závěru trošku pokazil mé celkové dojmy. (85%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) (22.08.2018)

"Co s ní ? Zbytečně ji trápíme…" Co si počít s filmem, který má bezesporu velké umělecké kvality (zejména po stránce výtvarné, ale i hudební), ve kterém se ale skoro nemluví a když už nějaké to slůvko zazní, je skoro z polovičky v cizím jazyku? Ze začátku jsem měl docela problém u sledování tohoto Vláčilova celovečerního debutu vydržet a trochu se až trápil. A moc nerozuměl hlavně té dějové lince filmu s dívkou žijící na ostrůvku v baltickém moři, které je teskno po holubici. Postupem času jsem ale přišel té až dojemné melancholii, kterou film přináší, docela na chuť. Zvláště se mě dotkla ona druhá dějová linka spojená s postupným uzdravením nejen holubice, ale i chlapce na vozíku. A závěr v kulisách pražských střech jsem si už doslova užil. (20.10.2021)

V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. (01.08.2011)

Holubice coby posel míru, naděje v budoucnost a zobrazení dobra v lidech (kdo by zabil holubici, že) mě při promítání samotném až tak nezaujala. Jistě, hezky se na to kouká, ale po chvíli si člověk připadá jako v galerii umění, a tak s vděkem kvituji výběr blonďaté Němky Zuzanky a zejména pak ústředního hrdiny Michala, tedy Karla Smyczka. Ty jeho oči: uplakané, vyděšené, natěšené, zoufalé... A tak musím říct, že na mě spíš film zapůsobil až ve chvíli, kdy jsem opouštěla kino. Zkrátka jako obraz: díváte se, necháte jej na sebe působit a v nestřeženém okamžiku se přistihnete, že o tom všem přemýšlíte. K projekci samotné zmíním to, co ostatní: výběr filmu byl pefektní (víc projekcí starých filmů v Ponrepu, posím), ale přítomnost filmového štábu ČT a jejich přecházení s kamerou při pomítání filmu mě rušilo. (24.07.2014)