Stíny horkého léta

Za najlepsie Vlacilove filmy uz dlhodobo povazujem Udoli Vcel alebo Larketu Mazarovu. Tuna ide o sukromneho rolnika, ktory si v klude obraba svoje statky, az kym k nemu nepridu banderovci /Stepan Bandera -- jan. 1909 -- 15. 10. 1959 zalozil Organizaciu Ukrajinskych Nacionalistov - B/. Potom film dostane trochu spad, ale fakt iba trochu. Herecke osadenstvo je nevyrazne, herecke vykony mdle a matne, a ako syn pohrda otcom malo sice nieco doseba, ale bolo to nedokoncene a slabo dotiahnute. Ale zase aby som len nekritizoval, pribeh mal nieco do seba. 50 % (14.01.2014)

Je pre mňa sviatkom deň, keď na niektorom kanále TV zaradia do programu Vláčilove Stíny horkého léta. Je to úžasný film, ktorý v tomto žánri znesie porovnanie so svetovými špičkami. Pomerne jednoduchý a priamočiary príbeh o neokázalej ľudskej statočnosti, o tom, čo muž, ak je mužom, musí vykonať bez ohľadu na malú pravdepodobnosť úspechu, má v svojej neodvratnosti atmosféru antickej tragédie. Všetky ingrediencie sú najvyššej kvality počnúc hercami, z ktorých nejeden podáva svoj životný výkon, kamerou maznajúcou sa malebnosťou prostredia až po hudbu dotvárajúcu atmosféru. Nemám užšie definovanú topku najlepších československých filmov, ale ak by som ju niekedy vytváral, na Stíny určite nezabudnem. (17.02.2013)

Toto je přesně ten důvod, proč patří František Vláčil mezi nejlepší české režiséry všech dob. I pod tíhou rakoviny minulého režimu dokázal točit takto brilantní díla. Sice jsem tento film, viděný zrovna ve stínu horkého léta, nyní už neshledal tak napínavým jako při prvním zhlédnutí dávno před lety, nicméně stále je vyztužen překrásnou přírodou a věrným valašským nářečím. U snímků pana Vláčila se zkrátka o autenticitu nikdy bát nemusíte. 70% (26.07.2023)

Vláčil "uměl" poezii a filosofii, vyjadřoval ji obrazem a příběhem, ale realistické násilí mu nikdy moc nesedělo. Mlčenliví banderovci vyjadřující čisté zlo (nemají minulost, ani budoucnost - jsou podobni moru, který přijde, zabíjí a najednou je pryč - viz Albert Camus) působí spíše mechanicky - zločinecké obličeje, kříže na prsou a zbraně v rukou; rodina je naznačena jen schématicky - bojovný syn, vyčkávající otec, žena se strachem v očích; a hlavně pokus o rvačky ve tmě, kdy jsou údery Kukurovy pěsti podbarveny Liškovou hudbou - všechno to dohromady zní falešně a chtěně. (11.12.2009)

Jak rok vzniku, tak téma může a mohlo na první pohled vyvolat - a vyvolávat - dojem, že se jedná o režisérovo pokání a pouť po kolenou. Takto vzniklý pocit je však scestný a pomine v okamžiku, kdy se podíváme do titulků a dostaneme se ke jménu scénáristy. Jiří Křižan téma, které do té doby vonělo - či spíše páchlo - plakátovostí a frází, uchopil jak básnicky, tak žánrově. Vznikl snímek, který sice velmi vzdáleně, ale přece připomíná SEDM STATEČNÝCH. Ondrej Baran, drsný muž kopanic a ještě drsnějšího kopaničářského zemědělství, je náhle, v okamžiku, konfrontován s mikrosvětem pěti banditů, kteří si po válce zoufale probíjejí cestu na kýžený západ. Psychologie vydírání, tichého vzdoru i vůle po akci je v strhující Vláčilově režii stejně jedinečná jako obraz limit slušného člověka v přímé konfrontaci s bezohledným zabijákem. Vítězný zemědělec hyne po vybojované při, do níž je vtažen proti své vůli, kulkou vpálenou do zad. Režimní postavy okresního vsetínského mikrosvěta působí jako kulisy buď z povzdálí, nebo naopak jako mlžné stíny, které se plně zhmotňují až v samotném závěru STÍNŮ. Mimo Kukury září i úsporně hrající krásná Marta Vančurová a pominout nelze ani dialogy, do nichž vstupuje Gustáv Valach. Polohu pro sebe tak neobvyklou zvládl génius českého fiomu s bravurou a mistrovstvím, které tvoří důležitý kámen jedinečné mozaiky vláčilovské filmografie. (28.05.2011)