Reklama

Reklama

Tanečnice Marie (Alena Doláková) a její přítel František se snaží zachránit svůj vztah pomocí odpovědí na 36 otázek, díky kterým se podle vědců zamilujete do kohokoliv. Jenže čerstvě třicetiletá Marie má plnou hlavu jiných, mnohem důležitějších otázek. Má cenu pokračovat v kariéře, ve které nikdy nedosáhne vrcholu? Dokáže překonat svůj strach z průměrnosti a být se sebou spokojená? Přestane jí matka někdy mluvit do života? A hlavně – stojí její vztah vůbec za záchranu? Šimon Holý ve svém formálně výrazném celovečerním debutu přináší nebývale autentický pohled na vztahy, sny a starosti dnešních lidí okolo třicítky. (Aerofilms)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (14)

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Zrcadla ve tmě jsou celovečerním debutem Šimona Holého, jde přitom o očividný nízkorozpočtový film, který většinu času sází především na dialogové konfrontace dvou hlavních postav, kdy je každou položenou otázkou od psychologa Arthura Aarona více jasné, že vztah Marie a Františka rozhodně není ideální. Zrcadla ve tmě jsou přesně ten typ filmu, který bude velkou část diváků odrazovat. Především díky jeho artovému vzhledu i obsahu půjde dost možná o ten typ filmu, který diváci v půlce filmu vzdají. Zrcadla ve tmě nejsou zrozena pro to být mainstreamovým filmem. Je to škoda, protože mají Zrcadla ve tmě spousty do sebe.   V téměř hodinu a půl dlouhém filmu jdou poznat na první pohled nenápadné ambice. Zrcadla ve tmě jsou sice malým filmem, zásadní rovina spočívající v pohledu na lásku a mezilidské vztahy ovšem funguje skvěle. Divák je od samotného počátku vržen do dotazových přestřelek Marie a Františka, přičemž je pozornost především vržena na Marii v podání Aleny Dolákové. Právě Doláková je jeden z hlavních důvodů toho, proč ten film tolik funguje.   Ve své první hlavní roli dala Doláková naprosto všechno a jde rozhodně o jeden z nejsilnějších lokálních hereckých výkonů letošního roku. I 99% ústředního pokládání Aaronových otázek kamera sleduje právě Dolákovou, ten film na ní stojí a padá. Její Marie je ztvárněna přirozeným výkonem, právě ústřední pokládání otázek působí naprosto přirozeně a lidsky/scénář ze života. Doláková ovšem především dokáže prodat veškeré silnější emotivní momenty. Právě Zrcadla ve tmě snad Dolákové nakopnou hereckou kariéru.   Jde o intimní film. Rozhodnutí o černobílé barvě dělá hodně, nejen formou vizuální podoby, ale také tím, že vlastně sedí k očividnému duševnímu rozpoložení hlavní hrdinky. Kamera dokáže šikovně pracovat s barevným kontrastem, v jistých místech si chytře hraje se stíny a celkově vizuální stránka rozhodně nezaostává za obsahovou formou. A rozhodnutí, že během pokládání otázek bude obraz ve formátu 4:3 přesně odpovídá pocitu stísněnosti a intimity.   Na první dobrou se může zdát vlastně těžké takový film roztáhnout na celovečerní délku, ve finále se ovšem ukáže, že Zrcadla ve tmě jsou spíše než příběhem Marie a Františka především příběhem Marie. V součtu do sebe zapadne průlet Aaronových otázek, taneční nácviky i další letmé okamžiky, které postavu Marie ještě více polidšťují. Mohl Holý do filmu zpracovat i druhý pohled na situaci z pohledu Františka a film by tak o vnímání vztahu (kde se sem tam může někdo poznat) mohl říct ještě něco trochu více? Mohl film teoreticky ještě více prozkoumat postavu Marie? Teoreticky ano, to ovšem neshazuje fakt, že je v Zrcadlech ve tmě cítit lidskost. Traumata ze života Marie sice nepitvá do detailu, dokáže je ovšem věrohodně prodat a divákovi potencionálně do hlavy přihodit chvíli existenciální krize a zamyšlení se nad tím, že je život někdy fakt zkurvenej. Takový typ emocí každý film nevyvolává.   Režijní debut Šimona Holého stojí za to. Levná, přesto pocitově silná a vtahující podívaná. Necelá hodina a půl specifického pohledu na lásku a mezilidské vztahy a lehký závan svěžího větru v rámci tuzemské formy. Zrcadla ve tmě rozhodně nejsou prvním lokálním filmem podobného typu, na rozdíl od většiny konkurence ovšem nepůsobí jako art na oko, ale skutečně nejen vizuálem, ale i obsahem silně. Osobně rád od Holého v následujících letech uvidím další věci a jsem zvědav na směr, kterým se vydá. Adaptace Maryši se po závěru přímo nabízí! ()

Rimsy 

všechny recenze uživatele

S nedostatkem lehkosti a nadhledu, ale také zjevným porozuměním tématu a snahou jej adekvátně zachytit. Právě tak vytvořil Šimon Holý svůj celovečerní debut, který bude pro leckoho moc artový či generačně nepochopitelný, přesto je však ve své skromnosti značně sympatický. Více zde. ()

Reklama

Cival 

všechny recenze uživatele

36 otázek, po kterých se do sebe podle vědců zamilujete (plus jeden bonusový úkol), utváří jasný rámec pro tuhle intimní vztahovku debutanta Šimona Holého. Formálně sakramentsky přísnou, postavenou na statické černobílé jednozáběrové kameře, ale o to v mnohých směrech působivější. Viděl jsem ve Varech už čtyři ambiciózní hrané české novinky, ale Zrcadla ve tmě mě z nich zasáhla suverénně nejvíc, přestože jde o lowbudgetový debut nekompromisně artové povahy, jenž bude nesporně řadu diváků iritovat. Na mě ale fungovala skvěle – rezonuje v rovině existenciální, i v pohledech na lásku, vztahy a přístup k sobě samému. A pokud za ni nedostane Alena Doláková v hlavní roli Českého lva, znamená to, že se Akademici na film nepodívali. ()

johnn333 

všechny recenze uživatele

Chvilku jsem si myslel, že to skrze tematizování „průměrnosti“ poťouchlým způsobem komentuje kariéru hlavní herečky známé skrze neúspěch v „Hollywoodu“, ať už to pod mediálním balastem znamenalo cokoliv, pak mi ale došlo, že to tak úplně není. To urputné herectví, kdy se vždy v rámci snad jediné minuty vystřídá celý rejstřík od koketérie až po natahování na pláč, je totiž nesnesitelné a vůbec se kvůli němu nelze k té postavě dostat. O lidech, kterým se „neděje nic hrozného, ale přesto jsou nešťastní“, a jejichž problémy se „v českém filmu příliš neotevírají“ to bohužel neřekne nic, co by nešustilo papírem, příčemž tu těžkopádnost a chybějící poetiku trochu vyváží až poslední taneční číslo, které tomu konečně dodá nějakou osobitost. Za mě už je to ale pozdě. ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Řekl bych takovou tu typickou věc, že to vypadá jak FAMU cvičení, ale vzhledem k tomu, že jsem seděl na klauzurách, když Holému po jeho absolventském filmu Kadrnka vysvětloval, že tohle není ono, tak vlastně vím, že polopatické figurkaření není moc vítané ani jako FAMU cvičení. Kdybych měl přijít na důvod, proč mi celý ten film přišel tak strašně toporně usnažený směrem k externímu úspěchu bez jakékoliv vlastní hodnoty, tak asi proto, že přestože je to veletrh performované generační sebereflexe, nikdy jsem neměl pocit opravdové zranitelnosti a ochoty toho filmu podrobit reflexi sebe sama na individuální rovině, svůj přístup, svou historii, svoje volby. Aby to vůbec mohl udělat, musel by svojí "filozofii" oživit třeba nějakým zajímavým příběhem nebo konfliktem, nebo najít nějaký jiný klíč k sobě, ale tady prostě postavy sedí u stolu a vedou banální dialogy, které se scénář neobtěžuje motivovat ničím jiným než nějakým dotazníkem. A tanec jako vyjádření skutečných emocí je fakt passé, to už nikomu film nezachrání.  V důsledku to je jen líně bezpečné a v neustále defenzivě skrze jakýsi ironický nadhled, který je opakem zranitelnosti a upřímnosti. Sledovat další generační výpověď nás mileniálů, co se bere smrtelně vážně a neorganicky přeříkává ty samé teze, je opravdu ubíjející. This could have been a podcast. PS: Je chválení Aleny Dolákové nějaký prank, který si na mě všichni na mém Facebooku domluvili? Já chápu, že u provinční festivalovky nejde dělat nic moc jiného než chválit herce, ale Doláková působí nonstop jako ve fázi herecké rozcvičky, kdy každou emoci předvede dvakrát výrazněji, aby její obličej mohl eventuálně někdy v budoucnu předvést lidskou bytost. Je to záměrná stylistická volba? Proč? Nemyslím si rozhodně, že to je špatná herečka - naopak je zjevné, že když tohle dokáže předvádět v tak dlouhých záběrech, nejspíš by zvládla i jemnější herectví, kdyby k němu byla vedena. Ale tohle působí jako velmi strašně špatná herecká volba pro tuhle situaci. 1 a 1/2 - možná to časem zvednu, podle toho, jak se mi to uleží. ()

Galerie (12)

Zajímavosti (3)

  • Celovětová premiéra filmu proběhla 24. srpna 2021 na 55. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. (SONY_)
  • Všechny taneční scény si Alena Doláková odtančila sama, protože na dublérku nebyly finanční prostředky. Na tanec se připravovala 4 měsíce v kuse, přičemž tréninky trvaly až 8 hodin denně. (SONY_)

Reklama

Reklama