Za zvuků hudby

Co si budeme nalhávat,Za zvuků hudby strašlivě zestárlo.Ovšem přesto (nebo snad proto?) si film dokázal zachovat jisté naivní kouzlo.Tři hodiny koncentrovaného kýče plného krutě optimistických songů a všudypřítomných dětiček nezní jako zrovna ideální zábava pro druhou dekádu 21. století,ovšem musím ocenit,že navzdory děsivé stopáži film vůbec nenudí,Julie Andrews je jako vždy okouzlující a Christopher Plummer je správně odtažitý a autoritativní.Z dnešního pohledu bych asi měl dát tři hvězdičky,ale já tu vachrlatou čtvrtou přihodím z úcty k tvůrcům a ze schovívavosti k těm pětačtyřiceti rokům,které má film už na krku.Nedivím se,že ve své době to bylo tak populární. 75 % (01.02.2011)

Děkuji Bazu Luhrmannovi za to, že vytvořil Moulin Rouge, díky jehož ústřednímu nápěvku "The hills are alive with the sound of music" jsem objevil právě tento muzikál. Podle počtu hodnocení je to u nás zjevně málo známé dílo, nikoliv však ve světě, kde patří mezi ty vůbec nejznámnější (a komerčně nejúspěšnější). A je to škoda, protože rozhodně stojí za vidění. I když asi ne pro všechny. Ne každý snese tak dlouhou stopáž přeslazeného a poměrně předvídatelného děje. Na druhou stranu jsou to téměř tři hodiny poctivé filmařiny, krásných melodií, úžasných exteriérů rakouských Alp a kouzelného Salzburgu, ale hlavně nekonečné pozitivní energie vyzařované novickou Mariou (v podání úchvatné Julie Andrews), která pojala svůj úkol postarat se o sedm(!) dětí rázného kapitána Von Trappa zcela nezištně svým osobitým způsobem... Moc hezký film. (15.05.2013)

Pomocí tohoto filmu by se dali léčit pedofilové - zavřít je na týden do místnosti a nepřetržitě jim pouštět tento film. Sledovat Za zvuků hudby byl pro mě experiment - bez debat jde o velkovýpravný přeslazený kýč, ve kterém jsou písničky dětsky chytlavé (ve stylu Kroků Františka Janečka), všichni přehrávají zvláštním "childlish" způsobem, kamera k nevydržení barvotisková - jenže řekněme si upřímně, co jiného je vlastně James Bond nebo Rambo? The Sound of Music je pro ženy stejný návrat k dětskému vidění světa jako se muži pomocí Bondových dobrodružství vrací ke klukovským hrám na hrdiny a padouchy. Americké filmy jsou ve své podstatě dětinské stejně jako celá americká pop kultura - jsou to sny dospělých, kterým se nechce vyrůst, a kteří chtějí zůstat celý život malými dětmi. A tak jsem díky sledování tohoto muzikálu pochopil, jak se cítí žena při sledování kung-fu mlátiček či Arnolda a Stalloneho. (03.01.2011)

Další muzikálové melodrama pod taktovkou režijního chameleona Roberta Wise. Zatímco v energií nabitém West Side Story se mohl opřít o vynikající choreografii Jeroma Robbinse, klasický romeojuliovský příběh a chytlavé šlágry v podání mladých vitálních herců, zde se musí spolehnout na interakci mezi rozjuchanou Julií Andrews, jejími sedmi pubertálními svěřenci a upjatým Christopherem Plummerem. Zatímco skotačení po Alpách a zpěv rozverných písní působí po krátké chvíli totálně mimo a ztrácí veškeré kouzlo (i z důvodu absolutní nijakosti všech "hitů"), melodramatická linka začne v poslední třetině díky talentu obou hlavních představitelů opravdu fungovat a v napjatém finále člověk téměř zapomene na těch 100 minut (!) předchozí vaty. Když Za zvuků hudby ještě jednou přirovnám (přiznávám - trochu nespravedlivě) k West Side Story, vychází mi z toho první jmenovaný jako poloviční zážitek – však taky dostal poloviční várku Oscarů :) (23.01.2012)

Julie Andrews rok před Mary Poppins, respektive rok předtím, kdy Audrey Hepburn vyfoukla Oscara. A asi jí to nikdy neodpustím. Christopher Plummer v jeho rané tvorbě, tam, kde byl trochu nafoukanější. Jeptišky v klášteře, které mi trochu svým smyslem pro humor a dobrodružství připomínají ty ze Sestry v akci. Rakouské Alpy, které se vůbec nezměnily za těch několik let a Salzburg, kterýžto sice nepostrádá pěkná místa k nahlédnutí, ale kapánek se nám nyní rozrostl. Sedm dětí čekající zřejmě na převýchovu. Opravdu zajímavé postavy a místa. Když se vše skloubí dohromady, vznikne muzikál, která nejenže má opravdu nádherný příběh v němž naštěstí nejsou hluchá místa, je tam plno vtipů (zvlášť d+ti na stromech) a hlavně krásné písně. Nevadí, že se trochu opakují, aspoň si divák zapamatuje slova a může zpívat s ostatními. Když je řeč o ostatních, je třeba zmínit, že všichni dětští herci byli vybráni velmi pečlivě, když se mají usmát, tak se usmějí opravdu zářivě. A i té pětiletá Gretl věřím úplně vše...Těchto sedm dětí přispívá k plynně jedoucímu příběhu, který má zvratů vcelku hodně. Původně jsem si myslela, že skoro tři hodiny nemůže nikdo naplnit něčím tak příjemným, jako toto. A velmi mě mrzí, že muzikál vidělo tam málo lidí, tak málo uživatelů. Zasloužil by si více zájmu a pozornosti! A teď už mě nikdo nerušte, musím se naučit slova písní! Do Re Mi Fa.... (15.07.2012)