POMO

Sice už trochu recyklující, ale pořád zábavná akční pecka bez jediného nudného místa i v takřka tříhodinové stopáži. A s prozatím nejhezčím zakončením ze všech dílů série. Bill Skarsgård ukázkovým buržoázním záporákem, Donnie Yen první vedlejší postavou série, která se vyrovná Wickovi a současně není jednorozměrným padouchem. RPG záběry v místnostech ze shora pecka, jízdu v protisměru na kruháči kolem pařížského Vítězného oblouku bych ale z Mission: Impossible nepřebíral, protože to táto stejně vysoce stojící série nemá za potřeby. Větší míra nadhledu (rádio hitovky z Eiffelovky, dlouhý pád ze schodů) při té předimenzovanosti všeho více než potěšila. Výprava samozřejmě opět koulervoucí. Mladou Japonku Rinu Sawayama doufám uvidíme i v pětce.

Daniel Craig to táhne dobře, postavu detektiva má ušitou na tělo a užívá si ji pro maximální potěšení diváka. Super jsou taky kostýmy a interiéry a exteriéry dějiště jeho druhého “Knives Out” dobrodružství. Ostatní postavy vzbuzují divákův zájem rozkrýt jejich tajemství a hlavně odhalit jejich skutečný vztah s hostitelem, miliardářem Edwardem Nortonem. Ale rozuzlení není nijak překvapující či chytré. A film se s ním stává pouze příjemnou, pestrobarevnou oddechovku s vytříbeným stylem.

Chucky se nechytá. Tato malá Terminátorka by ho vypla pohledem. Akorát je teda více mocná než strašidelná. A její film sice spadá do škatulky horor, ale neděsí. Ani nevzbudí napětí či nenavodí jedinou lekačku. Ale hlídá si dialogy a logiku, není směšný. A je i technicky na úrovní. M3GAN je vlastně hezká. Taková Barbie od Tesly, going mad. Fanoušci robotů a robůtků budou spokojenější.

Ghostface takes Manhattan. Závěrečné odhalení opět vycucané z prstu a tentokrát už i trochu směšné. Prostředí NYC ale fajn osvěžením. Pár překvapivých scén, např. sámoška (killer útočí drze i na veřejnosti), scén s velkým ale dostatečně nevyužitým potenciálem (metro) a další násobná bodnutí do břicha, po kterých postavy dál fungují jakoby nic. Z úspěšně oživené série se stává řízná, ale ne zrovna chytrá opakovačka pro teenage publikum, která může běžet napořád. O půl hvězdy slabší než předešlý, pátý díl. Nejvíce cool scéna je po závěrečných titulcích.

Vzkříšení Halloweenu vydělalo majlant, tak zkusíme vzkřísit i Scream. Handicapem této série je fakt, že vraha může udělat z kohokoliv a bez jakkoliv sofistikovaného motivu. A že jde tím pádem o pouhou schovávačka s rádoby cool odkazy na jiné horory a rádoby sofistikovanými hrátkami s žánrovými klišé. Tedy, jednička z roku 1996 v tomhle inovativně fungovala. Ale vzkříšení po 26 letech bez nápaditého progresu umí potěšit pouze slušným množstvím mordů a nostalgickým návratem trojice původních hvězd. Funkční lekačky nečekejte a nedivte se, když postavy relativně dál fungují po bodnutí velkým kudláčem do břicha. Takové blbosti, s vážnou tváří podané, byly i v předchozích dílech?

Hezký dokument, ale bohužel s malým množstvím autentických záběrů z místa události. Silnější než v procítění hrůzy v jejím průběhu, je proto ve výpovědích přeživších. Tragédie si vyžádala 22 obětí. Nedávné zemětřesení v Turecku si vyžádalo 49 580 obětí.

Alex Garland je mistr hororového napětí, první scéna s naháčem za oknem je naprostou lahůdkou. Ale ani za svět se nezaprodá žánrové škatulce. Jeho Men jsou fascinujícím halucinogenním tripem plným souvislostních otazníků, vystupujících z harmonické série znepokojivých až děsivých výjevů. LSD trip, ve kterém bloudí hlavní hrdinka, zmítaná devastujícími výčitkami svědomí. Otřesená tragickou událostí, zapříčiněnou komorním konfliktem bytosti z Venuše s bytostí z Marsu. Duševní trýzeň z neschopnosti pochopit něco, co chápat nejde. Že o tom natočí těžký psychologický film zrovna chlap bych nečekal, ale jako milovník atmosférických, filmařsky vybroušených nočních můr, které to divákovi nedělají lehké, jsem za to sakra rád. Garland je z jiné planety.

Shlédnout tohle zrovna v době, když doma bojujete až po uši zahleněný se svinskou virózou, je chuťovka par excellence. Každým coulem nesympatický film s trefným satirickým námětem a sterilní formou. Spousta bílé, na které nejlépe vyniká v křečích vykašlaná krev, injekce s herpesovými viry, jezení masa, laboratorně vytvořeného z lidských buněk. Pardon, z buněk obdivovaných celebrit. “Celebrities are not people. They’re group hallucinations.” Antiviral by mě dokázal pobavit v uvědoměle 80-minutové stopáži, ale takhle ne. Bizarní debuty originálních tvůrců mám jinak rád.

Eli je z těch hororů, které začnou slibně a skončí jako zlý vtip. Respektive ne že by jeho pointa nebyla cool, ale spousta souvislostí a detailů v chování postav se otřese v základech, jakoby ve filmu chybělo dvacet důležitých minut. Nemluvě o elementárních skriptařských chybách jako neporušený účes kluka, kterému předešlý den vyholili část vlasů, aby mu mohli vrtat do lebky. Duchařská delší část filmu je fajn mrazivá, ale viděli jsme to všechno stokrát a alespoň u toho postavy nemluvili přes izolační sklo mezi interiérem a exteriérem důkladně zapečetěného baráku. Film po větší lobotomii než jeho hlavní hrdina po druhém chirurgickém zákroku.

Punková feťácká komedie s kadencí vtipných nadávek a hlášek a dramatickým vyvrcholením, které jí dodá vážnou tvář. Kreativní střih a autentická forma hektické ruční kamery (mobilu) filmu nejen dodávají solidní drive, ale dělají zábavným i jeho jinak řídký příběh. I když těch rozkmitaných detailů tváří je pro kino plátno přespříliš. Hloubka Mišíkova výrazového herectví v poslední scéně prozrazuje jeho největší životní trauma, když jako dítě chtěl a nedostal zmrzlinu. Film si užijete o to více, pokud neznáte formálně podobné, ale scénáristicky vyspělejší dílo bratrů Safdiů (především Uncut Gems).