Raziel_cz

Talentová show, ze které každý soutěžící odcházejí s dobrým pocitem, protože porotci vždycky naběhnou na pódium a nadšeně mu gratulují ke skvěle odvedené práci, i když vědí, jak trik provedl? Tohle je boost pozitivity, který potřebujete. A samozřejmě je to taky skvělá show – zahákoval mě hned první díl, a to jsem ani nevěděl, jestli mám kouzla vlastně rád. Tady se o nich dozvíte spoustu a taky ji spoustu uvidíte – a všechny stojí za to. Úžasná věc, a jsem moc rád, že pořád ještě pokračuje.

House on Haunted Hill meets Agatha Christie feat. John Landis. A to je vlastně všechno, co se k tomu dá říct. Ztřeštěně komediální whodunnitka, která by sice měla lepší tempo jako hodinová televizní epizoda bez tří konců, ale která je přesto tak příjemně hravá (prakticky na úrovni právě Landisova Oscara) a suverénně zahraná (Tim Curry a Christopher Lloyd v jednom filmu? Hell yeah!) – postavy se berou vážně, přestože film sám sebe vážně nebere –, až je to kouzelné. Na dušičkový večer bych sice doporučil spíš House of the Long Shadows, ale dušičkové odpoledne – jo, to už by šlo.

"We'll be fine as long as it doesn't rain." Černohumornější Země nikoho z pohledu dobrovolníků, šikanovaných nejen militantními jednotkami, ale především byrokracií OSN. Krásně natočené, výborně zahrané a upřímně vtipné... vždycky přesně do momentu, kdy vás to sejme autobusem zajatých civilistů nebo oběšenci na zahradě. Přitom ta hořkosladkost nepramení jenom ze zkázy kolem, ale taky (a možná především) z nitra hrdinů (u Robbinsova B jenom čekáte, kdy se to zvrtne). Na film jsem narazil úplně náhodou. Velmi příjemné překvapení.

Film, který je sice rozdělený do několik kapitol, ale tradiční narativní strukturu stejně zvládá vyhodit z okna. A pochází mi to. Na nového Saulniera se vždycky těším a vždycky mě dostane. A dostal mě i tentokrát. Green Room sice nepřekonal, ale jelikož je natolik jiný, divný a mrazivý (nejen zasazením), překonávat ji ani nepotřebuje – stojí úplně mimo, ve svém vlastním vesmíru. Mark E. Pocha řekl, že mu připomíná Wind River. A je to dobré přirovnání, protože oba snímky podobně pracují s napětím, jež posléze exploduje brutální přestřelkou – jenom bych k tomu přihodil ještě Evansova Apostla, který na Netflixu příhodně vyšel nedlouho potom, taky v něm figuruje mystika (i když mnohem méně subtilní) a taky se nijak nezatěžuje klasickými třemi akty. Hold the Dark je podle mě lepší než oboje. Nemůžu se dočkat, až napadne sníh a já si ho sjedu znovu.

Gareth Evans potvrzuje tušení z The Raid 2, že prostě není dobrý scenárista. Paradoxní ale je, že v Apostlovi mu vlastně hraje k dobru, protože ta narativní krátkozrakost, díky které se nikdy nerozvinou klišé, jež by jinde byla středobodem celého filmu (hrdina zachrání život záporákovi, aby se dostal do jeho přízně vzdor rádcům, kteří tuší podraz), dodává filmu neuvěřitelné tempo (hrdina sice, aby se dostal do jeho přízně, záporákovi život zachrání, ale ten ho odhalí o dvě scény později). A naštěstí – Gareth Evans, vzdor tomu, že není dobrý scenárista, je naprosto výjimečný režisér, takže i když má snímek dvě hodiny, i když děj nemá žádnou moc strukturu a i když druhá polovina nabere směr, jenž mi přijde mnohem méně zajímavý než nejednoznačný a tajemný začátek, stejně z toho dovede vyždímat poutavý, napínavý a atmosférický horor s předpokládaně dravou a brutální akcí. Není to tak chytré, jak bych chtěl, ani to netěží z tématu tak, jak bych chtěl (tohle mohl být skvělej Lovecraft, kdyby se víc jelo na nějakou subtilnost), ale pořád je to dost kulervoucí zážitek. A to jsem ještě nezmínil, že to má v hlavních rolích dva z nejlepších nedoceněných herců současnosti – Dan Stevense a Michaela Sheena – a už kvůli nim by se to vyplatilo vidět, i kdyby to nebylo z půlky tak dobré. Ideální dušičková věc.

Mike Flanagan to u mě vyhrál už s Hush a Gerald's Game, ale The Haunting of Hill House je ještě úplně jiná liga a plně ho etabluje jako nejvýraznější žánrový hlas současnosti. Konstantně nadhodnocovaný James Wan se se svými lekačkovými atrakcemi může jít klouzat, tohle je dospělý, chytře sestavený, nelineárně vyprávěný příběh s komplexními charaktery, kde nadpřirozeno není jen prvoplánový prostředek k vyděšení diváka, ale především metafora na díry v životech postav – ovšem bez toho, aby kdy přestalo být plnohodnotnou příběhovou mechanikou. Scenáristicky prostě výjimečná věc. Ale ona je to výjimečná věc vlastně celkově – od faktu, že Flanagan sám zrežíroval všech deset dílů, přes vizuální styl, chytrou kameru, obsesivní důraz na detail, geniální soundtrack a bezchybné obsazení, po výborně budované napětí a atmosféru, emočně totálně devastující pasáže (Lukeův proslov) a strašidelné situace, ze kterých dostanete panický záchvat (opět) bez vypomáhání si zbytečnými lekačkami (pár jich tam je a jsou udělané inteligentně, ale ty nejlepší části jsou vystavěny úplně jinak). Zkrátka komu čest, tomu čest. Letos nic lepšího nevzniklo – v hororu, ani mimo něj.

Plně si uvědomuju, že Jon Turtletaub je člověk, který ve svých filmech hraje nejvíc na jistotu z celého Hollywoodu, ale stejně mu to pokrytecky žeru. Obsazení super, pointa s De Nirem super, jinak... se toho moc neděje. Je to víceméně jako The Hangover, akorát do Vegas jedou čtyři páprdové a místo otravného Tysona se tu má mnohem méně násilné cameo 50 Cent. Trefilo se mi to do nálady a bavil jsem se. Stranger things happened.

"I'm waiting for the dog to die so I can shoot myself." Jestli se tímhle neinspirovaly Tři billboardy, tak nevím. Od Cholodenkové jsem nic jiného neviděl, ale až budu chtít dostat depresi, určitě to udělám. Naprosto devastující zážitek.

Steven Soderbergh a Dannyho parťáci ve stylu Cohenů, do kterých je jako podzápletka vhozen ústřední motiv Westlakova Jak nevyloupit banku. A celé je to velmi příjemné a poklidně plynoucí, má to divné postavy (Daniel Craig ftw), pár opravdu vtipných momentů, pár emotivních a... a nemá to žádný konflikt. Hrdinové si usmyslí, že něco ukradnou. A pak to ukradnou. A pak film skončí. Vlastně působí spíš jako pilot k seriálu, i co se týče charakterů, co by jinde fungovali jako protivníci – tady nastoupí dvacet minut před koncem, a to je tak nějak všechno, co udělají. Není to špatné, není to nezábavné, ale taky to ani zdaleka není nic, co by vás odrovnalo. Na Soderberghovi obdivuju tu lásku k filmu a ochotu pořád zkoušet nové věci. S tím jde ale ruku v ruce, že ne vždycky je to extratřída. Logan Lucky je zrovna takový případ. Prostě jenom v pohodě.

Po Turbo Kidovi další nostalgický zásah od kanadského tria. A je to imho ještě podstatně lepší zásah – holt sérioví vrahové, to je pro mě vždycky vděčné téma. Má všechny správné ingredience – děti na kolech, tajemné předměstí, amblinovský vizuál, synthwavovský soundtrack –, je dobře napsaný, umí být vtipný i emotivní, disponuje všehovšudy výborným a sympatickým obsazením a buduje napětí líp než kdejaký horor – a pak vás ještě sejme kurevsky nečekaným a kurevsky depresivním finále. Škoda, že nestihl vyjít před Stranger Things, ačkoliv dřív vznikl, protože by si rozhodně zasloužil širší uznání. Vlna osmdesátkového retra v alternativním vesmíru musí vypadat dost zajímavě!