vesper001

Blbá blondýna a manžel magor. Ona ho miluje, on jí dopuje, zkrátka nuda až za hrob. Takové filmy jsou urážkou slova blbost.

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum… BUM! Ještě, když to píšu, mi běhá mráz po zádech. A to je vysvědčení, přátelé! Abych byla u filmu vystrašená a na konci dojatá, se mi stalo jen u Šestého smyslu. Téma strašidelného domu a děsivých dětí je klasické, ale každý námět je jako diamant – když ho neopracujete, není k ničemu, ale když si dáte práci… Snad jen seance mě rušila, ale je fakt, že lidé dělají z bolesti blbosti. Zbabrané vyšetřování je vskutku typické, zoufalství matky autentické, Belén Ruedai je prostě světová a pointa silná jak španělská víra.

Někoho nemoc změní k lepšímu, přehodnotí priority, začne si vážit života a odrazí se to i na vztahu k lidem. Z někoho naopak udělá ufňukanou, litující se trosku, na kterou se dívat, natož s ní žít je zabití. Hádejte, který z případů je náčelník Velký Chudák, který se před skonem snaží zamořit planetu tsunami patosu se spoustou kéžby filozofie a plytkého fatalismu. Paříž miluju, ale za tohle by Klapisch zasloužil zaschnekovat. Víte, to se vezme šnek a – :)

Úplně totéž co Cold Creek Manor. To jen abyste neplýtvali časem. Jen Kristen je trochu starší a hezčí. Pokud to má pro vás význam nebo si rádi hrajete na to, kdo najde víc rozdílů, tak má i tenhle film jakýsi smysl. Jinak ovšem…

Milé děti, v tomto názorném přírodopisném dokumentu uvidíte, jak nebezpečná je příbuzenská plemenitba. V takového chudáčka blbečka jako je Christopher nebo bezduchou husu může vyrůst váš potomek. Tedy pokud rovnou nebude mít dvě příšerný hlavy. Připitomělost postav je skutečně vysvětlitelná jen dědičností, příběh nejen nefunguje, ale s hrkáním klopotá pozpátku a divák si může vybrat mezi zíváním a zvracením. A dobře mu tak, měl se radši dívat z okna.

Investigativní bulvárista se nakýbluje do strašidelného baráku a díky poctivému chlastání a systematickému ponocování u úchylných home videí je brzy povýšen do pozice regulérního sociopata. Sejměte ho všichni, fandila jsem usilovně bubákům, ať už vně či uvnitř tohohle kandidáta na Zlatou literární malinu. Kdyby blbost kvetla, byl by tenhle trumpeta krásně rozkvetlý palouček. Bohužel, ať se škrabák v noci motá po temných zákoutích, jak chce, strašidlům trvá nekonečně dlouho, než se mu dostanou na kobylku a já se nudila. Hromadné nadšení nechápu. Jsem nevětší poseroutka z farnosti a a lekla jsem se jen jednou, když mi zazvonil mobil. Hudba à la rozbitý vysavač tancuje polku, mi nezpůsobila husinu, ale osypky a ohromně šokující pointa mě nepřekvapila, protože mi ke konci už bylo všechno jedno.

„Tohle je slušná čtvrť.“ Tato věta průser věští. Je to kódové označení místa, kde se dělá krátký proces se vším nedokonalým či vyčuhujícím z řady. Ať jde o větvičku, provokativně čouhající z linie živého plotu, nebo živého souseda. Duchy tady netrpíme, výtržníky odstraníme, robotky si vyrobíme, životy si naleštíme. Hlavně, když naše zahrádky a knihovničky bez smítka prachu neutrpí újmu. Vytřeštěný týpek, který v manické epizodě překopává zahradu nebo boří dům a v depresivní lemtá hektolitry vody a kňourá, že má halušky, jaksi nezapadá.

Před pikolou za pikolou Charlie nesmí stát. Hlavní past na diváka je v tom, že Dakota Okatá fakt vypadá jako záhrobní dítě. Co je zlato, i když se netřpytí, je evidentní přibližně od poloviny příběhu, stačí se do něj trochu zakousnout. Dvojnásob zbytečný tak je nekonečný konec, jímž si asi chtěl režisér komorního hororu aspoň trochu zařádit.

Hu! Depresivní hyena se jednoho dne podívala do zrcadla a rozhodla se své mizérie trochu využít. Zpeněžit se dá koneckonců všechno a někomu, kdo si dává mršiny k svačině, to nemůže rozhoupat žaludek. Mně jo. Řekla bych, že nebohá květinářka Eloise litovala, že není skutečně hluchoněmá, byť i pouhá přítomnost tohohle panáka na stejné planetě by musela být nesnesitelná. Ženy mívají samaritánská nutkání a pitomci mají štěstí, že se občas vztahují i na ně.

Nesnesitelně submisivní yes woman náměsíčně bloudí mdlým příběhem o tom, jak hodná holka ke štěstí (ne)přišla. Patologická vstřícnost ji vede až do Absurdistánu, kde se chodí do postele na povel. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale radikálně pasivní způsob života taky není řešení. Na omluvu Justine nutno říct, že její startovní pozice je politováníhodná – má ubíjející práci v supermarketu, za manžela přiblblého křupana, v neutěšeném bytě věčně nasomrovaného jeho slizkého kolegáčka a na krku psychopatického zajíčka. I tak se ale snaží být hodná a všem vyhovět, jenže je to snaha stejně diskutabilní, jako když úzkostlivě překračujete květiny a pošlapete přitom mravence.