Omnibus

Kolik parády nadělá schopný režisér uprostřed noci v hlubokém lese s jedním prázdným kočárkem a minimálním rozpočtem? Cha! Náhodou docela dost. Vánoční rolničky-rolničky zpívané v autě pošahanou rodinkou na odpis, jejíž členové jsou na sebe jako psi („Co je špatné na večeřích s mojí rodinou?“- „Tvoje rodina!" případně „Je mi líto, zlato, ale na tvou matku seru!“) a jsou všichni bez výjimky zralí na pár facek. Odborně naporcovaný potenciální zeť a vzpomínka na milovaného křečka v mikrovlnce, jako amatérská první pomoc při šoku, děťátko v zavinovačce (a v rozkladu). A jedna vycáknutá třešnička na tomto nechutně, leč zdařile rozpatlaném konverzačním dortu. Miss červenec, přilepená žvýkačkou na kmen buku a zneužitá puberťákem (klid, jen k samohaně). To vše uprostřed nekonečného pustého lesa, na silnici lemované v pravidelných intervalech cedulemi „Marcott“. A odnikud nikam projíždějící tajemné černé auto, samozřejmě. Zřejmě fáro převozníka Charona, řekl bych. Jenže nesympatičtí manželé (hlavně božská “Granny Boone“ Lin Shaye) si po letech už natolik lezou krkem, že jim nerozhodí sandál ani hnusný mord zeťáka a dál s gustem vedou své žabomyší spory. Syn a dcera jim zdatně sekundují. Zkrátka: je to podivné, je to pořádně ujeté (těch ujetých mil!) a oběti schválně vedou natolik debilní a mimózní dialogy, že ten duch ženy v bílém vám, ve srovnání s nimi, bude připadat jako docela normální holka (u té rozkošnicky sfouknuté sirky byla přímo k zulíbání). Jenže tentokrát to vše není scénáristický omyl, ale záměr. Čirý výsměch divákům, korunovaný rozkoší z masáže vyhřezlého mozku. „Copak jsme chtěli tak moc, mít hezké Vánoce?“   Velmi vypečená jízda!

... Tou dobou mě už celej ten výlet pěkně sral. Moskyti protivně bzučeli, opice zuřivě vřeštěla a holky zodpovědně hysterčily. Ale hadi to měli všechno na háku a vesele se pářili, jako by se nechumelilo. Jenže u sexu jim samozřejmě děsně vyhládlo (známá věc), pročež zanechali muckání a začali nás zase žrát, jednoho po druhém, přesně dle rozpisu ve scénáři. Kámošku to už docela otravovalo, tak jednomu nenažranýmu syčákovi uťala jediným máchnutím hlavu, jak blahé paměti Bajaja drakovi. A do toho mumraje rozkvetly konečně ty pitomé kytky. No sláva! Teď už jen zbývalo se kvůli nim vzájemně postřílet, a pak konečně vyrazit domů. Na oslavu konce filmu jsme si ještě rozsvítili jednoho hada, odplazili jsme se na vor a byl konečně šlus!

Jediná výtka – nebyl dodržen návod z Mladého chemika na sestrojení tikající rtuťovité bomby (a filmu stejných vlastností) a do bomby byla nacpána i vata, řekl bych dobrých deset, patnáct minut vaty navíc. To snížilo účinnost bomby z pěti na čtyři hvězdy. Ale i tak zábavné. Parta vitálních dědků a babiček se radostně prostřílí od regálů v supermerketu (pro důchodce symbol pomalé smrti), až do sklepení samotného Kremlu, slibujícího smrt rychlou (pokud máte u sebe kapsli s jedem). No jo, Kreml. Povinná špionážní exotika pro Američany, vítaný terč pro nás, bývalou ruskou gubernii. Tentokrát ale Rusáci docela zklamali, veškerou zábavu, jim i nám, musela obstarat ta nezvaná návštěva. A šílený vědec, doktor Hannibal Lecter, taky nic moc. Holt masové povraždění milionů Londýňanů není jeho šálek čaje. Víc mu to slušívalo pěkně face to face se zakusovanými oběťmi. Ovšem bourák Bruce Willis bude tou svojí sexy pleší jednou blýskat snad i z rakve a Helen Mirren zde háže prima suché ksichty, smrtící jak výpary kyseliny při „čištění“. I všichni ostatní si tu jízdu očividně užívali. A John Malkovich v ovocném klobouku byl děsně šik. Kvůli takovýmto zážitkům bych se na ten důchod nakonec i těšil :-)      Poznámka: Jedničku jsem neviděl (v Anglii mi na filmy moc času nezbývalo), ale po tomhle si ji určitě dám.

ALE FUJ...!!! Takhle ošklivě mě strašit! Takovýho hodnýho kluka, jako jsem já. A to se normálně démonů nebojím, nanejvýš toho, co na mě občas zle kouká ze zrcadla při holení. A z některých hororů odcházím ne vystrašenej, ale nasranej. Na duchy i na scénáristu. Obzvlášť když zabíjí ducha předlohy, tahá mě za fusekli nebo rovnou za nohu. Jenže tentokrát ne! Naopak. Při závěrečných titulcích jsem zažíval takový zvláštní pocit. Povznášející, řekl bych. Prostě jsem se vznášel, no... I s tím křeslem (řada F, sedačka 13), ke kterýmu jsem byl přikurtovanej policejními želízky. Napsal bych o filmu víc, ale furt mě ruší bouchání dveří v našem baráku. Asi průvan, nebo co. Jdu to zkontrolovat. Počkejte tady a ničeho se nebojte, hned budu zpátky. „Haló, je tady někdo?“  Nikde nikdo...        П       Tyhle dveře to nebyly...         П       Tyhle dveře taky ne...      Ještě se pro jistotu podívám do té staré velké skříně...        ▇▇Ī▇▇       ...          ▇▇ͼͽ▇]      BAF !

Rentgenová kukadla? Pff...! Nepotřebuju! Diagnózu si stanovím sám: Jsem docela zdravej, mám jen jednu drobnou vadu - jsem debil. Že jsem na to čuměl. A skoro hodinu mého života tak spláchnul do hajzlíku. Dozvěděl jsem se akorát to, že kdesi v prdeli světa žije nějaká ta Marfuša v rozpuku a pár mužiků, kteří dívence její rentgenové oči žerou, což se dalo čekat, když jim úspěšně stanovila diagnózu ztvrdlá játra. Vodka, no... Dále to, že pavědcům z CSI kromě erudice a schopnosti logického uvažování chybí zřejmě i appendix (Cha! Vidím do nich jak do hubený kozy!) a nejen, že jsou to amatéři a tmářské svině par excellence, ale ještě se tím drze chlubí: „Musíme ji při pokusu vystresovat“. A nenechají ji pracovat v klidu, ani jí nezajistí aspoň padesát anonymních dobrovolníků se smrtí na jazyku. Aby pak mohli dojít k vědeckému závěru, jak to ta bystrozraká lolitka dělá. Jestli má opravdu nějakej ten dar, nebo je jen dobrej psycholog. A ne se na puberťačku vytahovat ušmiknutým appendixem (zrovna tohle je fakt smrtelná choroba... a při pouhých sedmi nemocných učebnicové znehodnocení pokusu).          Informační hodnota pokusu i dokumentu je nula.          Natašo, Natašo, koukni se mi, prosím, do hlavy! A řekni mi, kterej pták jarabák mi nakukal si tuhle cypovinu o ničem vůbec pustit. Ta jedna hvězda je pro tebe, holčičko. Za to, jak u vás supluješ nedostatečnou zdravotní péči o obyvatelstvo.  P.S. Víra hory přenáší a lidi uzdravuje, o tom žádná. Víra je důležitá. Například já, Nataško (i když to v dokumentu bohužel neukázali), slovy Bolka Polívky věřím, že ji máš! (Čtenářům: myslel jsem tu schopnost, čuňata!)

Kristovy rány! Pardon. Tak dát tomu nebeských 5 hvězd nebo spíš pekelný Odpad!?     Jistě, citové vydírání zafungovalo. Divný pocit v břiše, byl jsem dojatej, slzy v očích a tak. Ale to zrcadlo, nastavované náboženskému fanatismu, mi přišlo až moc přeleštěné. A stejně z něho na mě náboženská propaganda cynicky vystrkovala prdel. Spíš tedy boubelatou prdelku barokního andělíčka. Co teď s tím? Mám na smrt vypláznout jazyk, přimhouřit slastně oči a tu filmařskou hostii, položenou na jazyk, s nadějí spolknout, nebo ji mám vztekle vyflusnout a ucedit, že nehraju? Ostatně, jak stojí v závěrečných titulcích: A la memoria de Alexia González Barros, fallecida en Pamplona en 1985 y actualmente en proceso de beatificación. Blahořečení? Komerční institucionalizace víry? No ještě toho tak trochu... A ano, Nerea Camacho tady byla úžasná a naprosto přesvědčivá. A nádherná. Přímo nadpozemsky krásná. Samozřejmě. Nehezká holčička, například s hrbem a zaječím pyskem, by diváky tak moc citově nerozbourala, a starý estét Bůh by o ni třeba neprojevil (tak předčasně) zájem. Natož jako o potenciální světici. Přesto, i jako satira si to svých pět hvězd zaslouží. Kdyby už jen za ta slova, kterými nešťastného otce poučoval kněz: „Bůh vytváří krásné dílo s touto maličkou. A nepochybuj, že cokoliv, co jí připravil, je pro její dobro.“ Rakovina je KRÁSNÉ DÍLO? No, já jsem člověk přející, proto se budu za toho flanďáka modlit. Aby si ho náš Pán vyvolil pro své další krásné dílo a ráčil ho obdarovat, třeba rakovinou varlat. A její matka? Ďábelsky důsledné projevy lásky k Bohu, ve své zrůdnosti čisté a dokonalé. Netuším, co by jí na to řekl Ježíš, ale vím, co já. Té bych za trest denně promítal Život Briana a aby nemohla zavřít oči, nasadil bych jí na hlavu jeden šikovný aparátek . Což nezní moc křesťansky, uznávám. Ani důvody, proč nakonec filmu dávám pět hvězd. Příběhu dojemnému i cynickému zároveň, této božsky jedovaté slině, stékající po neposkvrněném rouchu sošky Panenky Marie až k našim nohám. A víte co? Nebojím se. Jestli se můj komentář k této "rakovině - krásnému božímu dílu" Bohu nelíbí (a po mé smrti bude mít tu drzost mi to vyčíst), to je jeho problém, ne můj. Ostatně, jako vševědoucí ví přece všechno. Takže i to, kam si svoje podobná "krásná díla" může strčit...

Zábavný přírodopisný film z Aljašky, šmrncnutý manželským trojúhelníkem a téměř vůbec neohlodaný zubem času. Volné pokračování zvířecího sociálního dramatu Medvědi. :-) Ovšem z nezbedného medvíděte zde vyrostla šelma, z nejlepšího milionářova kamaráda se vyklubala svině a z distingovaného intelektuála divoký pračlověk. Tak není divu, že z naříkání jehňátek se stalo spíš mlčení medvědů. Tedy zde jednoho. Kardinální otázka filmu tedy není „Sežrat či nesežrat?“, ale „Co nebo koho sežrat?". Med, borůvky, lososa či jelena? Nebo nějakého vypasenějšího paroháče? No nic. Jako předkrm sežereme tu černou jednohubku a pak se uvidí...

Kdo měl během Druhé světové války největší ponorku na světě? Japonci?! A rovnou tři bojeschopné kusy, navíc ukrývající ve svém trupu bombardéry, schopné odstartovat z paluby ponorky? Tak to bych v kvízu pohořel :-) Přitom jsem knížky Miloše Hubáčka (Pacifik v plamenech i další knihy) jako kluk přímo hltal. Velice zajímavý dokument, dvakrát již běžel v televizi, k vidění také zde.

Zaskákat si s citově rozháranýma slečinkama panáka, ať už křídového na chodníku nebo krvavého, na gangsterech v obýváku, na to už jsem asi trochu starej. Nebo ještě ne dost? Ne že by tam nebylo pár milých momentů (Violet leze pod sprchu po mrtvolách nebo ta bublina žvýkačky), jenže paci paci pacičky se Segrestorem :-) a jiné mimózní infantilnosti to vše spolehlivě zabijou. Jo, když už je řeč o zabíjení, slovy Vincentova parťáka Julese: „Za normální situace už byste byly, holčičky, obě na prkně, ale prožívám teď přechodné období a nechci nikoho zabít...“ Takže nezabiju ani ty dvě slečny, ani ten film. Nedám mu Odpad! a nešoupnu ho do popelnice (à propos, co vlastně chudince Violetce, kromě toho nacpání do popelnice, ti čtyři sviňáci ještě provedli? Já bych pár nápadů měl ;-). Chvílemi to není špatná kill-konverzačka. Navíc, sám James Gandolfini si zaslouží (in memoriam) alespoň dvě hvězdy. Třetí hvězda je na nové šaty pro moje holčičky. Schválně jen na jedny, ať se o ně ty citově deprivované kozy poperou!       Jo, a tenhle znáte? Jde táta rajče (režisér Fletcher), máma rajče a malé, uňuňané rajčátko (tento film) do kina. Rajčátko se loudá, táta mu jednu flákne a povídá: „Tak pojď, ty kečupe!“             „Kečupe...“

Hollywoodský prefabrikát. Wesley Snipes s jehněčím výrazem „Byl jsem zneužit k tajné operaci“ mě hrozně štval a přál jsem mu aspoň 25 let natvrdo. Za naivitu a za to samoúčelné, rádoby dramatické slaňování po fasádě věžáku při instalaci kamery, kterou by normální člověk v klídku umístil v okně na parapet. Pěkná havárie letadla sice potěšila a propagátor pistolí značky Glock, policejní buldog Tomy Lee Jones odvedl svou práci dobře a jako kulomet na své podřízené chrlil záplavu (v reálu nesplnitelných) rozkazů, aby mu nevychladli, ale i tak - lehce zapomenutelný film. A zatímco Uprchlík opravdu prchal (a já s ním), tohle dílko se prostě jen mrcasí kolem a jen občas někam zbůhdarma popoběhne.