Emzet

Relativně originální námět s dobrou režií, ještě lepšími hereckými výkony a především naprosto geniálním scénářem, který dává prakticky všem postavám dialogy jako z klasických dramat. Což je, pravda, nerealistické, ale divákovu pozornost seriál udrží i napopáté. --------------- 1. sezóna: Slabý začátek, velice zvláštní a pro seriál netypické režisérské a kameramanské postupy téměř v celé první polovině série (především v pilotu), které už nikdy později neuvidíme. Druhá polovina věci zachraňuje některými zajímavými díly (Cursed, atypické Three Stories, celkem i Control), ale kupříkladu celý subplot s Voglerem vyloženě štve (i pro natahovanost, i pro zjevné nelogičnosti). Celkově je první sezóna spíš rozjezdová a důvodem rozhodně není, že se teprve "seznamujeme" s postavami; problémy cítím i naponěkolikáté, resp. čím více zhlédnutí, tím hůře. 3/5 --------------- 2. sezóna: Tady už seriál zajíždí do typických kolejí, režie je vytříbenější, víc to "šlape"… První dvojdíl (Euphoria), který i po letech patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu, co nám House MD nabídl - to mrazení v zádech cítím při každém zhlédnutí. Skvělý závěrečný díl (přiznávám, že jsem byl překvapen), pár zajímavých případů (Skin Deep, Clueless, Safe, Failure to Communicate), a pár dílů, co se zkrátka zaryjí do hlavy, ať už strukturou (The Mistake), nebo tématem (Forever). Abych jenom nechválil, Stacy mě místy štvala (opravdu Houseovi nemohli vybrat nějakou uvěřitelnější a mín… "kancelářskou" femme fatale?) a některé díly i po několika zhlédnutích a s několikaletým odstupem moc nemusím (Acceptance, TB or Not TB). I tak ale druhá sezóna hravě dosáhne na 5/5 --------------- 3. sezóna: Třetí sezóna začíná a končí špatně a uprostřed to taky není úplně to pravé ořechové. "Vyléčení" na začátku trvá příliš krátce a působí dost uměle naroubovaně (už vůbec nemluvě o tom, že se najednou vypaří a nikdo se o něm už ani slůvkem nezmíní), konec se příliš utápí v depresích z ničeho, neustálém fňukání a Housově kreténství puštěném ze řetězu a prostředek… Prostředek nám dal Trittera, který: 1.) svým subplotem kopíruje Voglera z 1. série, 2.) jeho subplot je ještě natahovanější, 3.) ani úžasný David Morse, který podává skvělý výkon a divákovi navozuje přesně ty pocity, které má, nezabrání pocitu, že si tahle dějová linka z dotčených dílů ukrajuje až moc času. Opět vůbec nemluvím o tom, že tak náhle jak se Tritter objevil zase zmizí, žádná změna stavu, žádná reakce, žádný vývoj, nic. I přesto třetí sezóna dostává 4/5 hvězdiček, protože leckteré díly z ní dodnes patří mezi mé nejoblíbenější - Insensitive, House Training, Informed Consent, Needle in a Haystack i totálně atypický filozofický díl One Day, One Room, který se sice mnohým nelíbil, podle mě je úžasný. Nakonec i ten Son of Coma Guy se v mých očích postupem času vyšvihnul dost vysoko, především kvůli dalšímu ze střídmých "náhledů do House". --------------- 4. sezóna: Navzdory menšímu množství dílů (stávka scénáristů je mrcha) toho nabízí čtvrtá sezóna opravdu hodně a po letech ji neváhám ohodnotit jako dost možná nejlepší vůbec. Výběr týmu je zajímavý a je ukončen překvapivě dříve než začne nudit. Nový tým vůbec není špatný a zapojení Amber na konci sezóny překvapilo a potěšilo. Některé díly mě i zpětně docela dost baví - Frozen, Don't Ever Change, subverzivní Whatever It Takes, netradiční Alone i závěrečné dvě epizody, které trochu předznamenávají finále páté sezóny. Na šestnáct dílů je toho docela dost. 5/5 ---------------[Comment under construction]

“I’ve had harder shites than you. Friday night, after curry.” Rozdíl mezi Life on Mars a Ashes to Ashes je prakticky přesně takový, jako mezi Bowieho skladbami, jež těmto seriálům daly název. Ashes to Ashes má trochu méně srdce a patosu, je chytřejší, divnější, komplikovanější a zažere se vám pod kůži mnohem pomaleji. A je z osmdesátých let. --------------- Rozdíl v časovém zasazení je opravdu dost znatelný; v módě, soundtracku (který je opět prvotřídní), ale i v dialozích. Ty jsou více abstraktní a s větším množstvím kontextuálních a popkulturních narážek (český divák zde bude pravděpodobně dosti tápat – např. pochopit proč Gene neustále oslovuje hlavní hrdinku jako “Bolly“, případně “Bolly knickers“ vyžaduje znalost nejen šampaňského Bollinger, v Británii o něco známějšího než u nás, ale i vnitřní manchesterské sarkasticko-pseudodělnické mentality Gena Hunta). Postavy, které jsme znali dříve, jsou tedy stejně ikonické, ale působí o něco jinak, jako ikony z jiné doby. Nebo ještě lépe – ikony, které během časového skoku trochu zrály a nyní jsou opět hezky abstraktně ikonické. --------------- Protagonista je tentokrát ženského pohlaví a rozdíl v přístupu je přesně takový, jaký byste od změny pohledu z mužského na ženský očekávali. Je zajímavé porovnávat přizpůsobení se době v podání Sama i Alex, ačkoliv Alex má i určitou ne/výhodu, protože je druhá a o Samovi dopředu ví. Musím přiznat, že zpočátku jsem ji téměř nesnášel, ale postupem času si absolutně získala mé sympatie, což si cením právě o to víc, že na rozdíl od Sama začínala v záporných číslech. --------------- Gene Hunt je podobný jako minule, stále je to ten neskutečnej vocas, na kterého je radost se dívat… ale zároveň jej poznáváme víc, zaprvé proto, že Ashes to Ashes je delší, zadruhé protože je víc o něm. V tomto seriálu vůči Alex působí daleko víc jako rovnocenný partner, alespoň v rámci vyprávění. Získává tak další, lidštější rozměr, aniž by však působil… no, svérázně. Ostatní dotváří ten nádherný svět, do kterého jsme se všichni chtěli vrátit už v Life on Mars. Sam i Annie sice zpočátku bolestně chybí, ale nový přírůstek Shaz (jakmile si samozřejmě získá vaše sympatie; ani ty moje neměla hned) je další trefou do černého. Tvůrcům obou seriálů se podařilo napsat uvěřitelné a kvalitní ženské postavy, což občas v seriálech chybí. --------------- Ashes to Ashes je také víc dělený na jednotlivé série – ta první se týká prapůvodní historie Alex a podivného klauna z Bowieho videoklipu, který se do minulosti propadl za ní (přiznávám, závěrečný zvrat mě vážně docela překvapil), druhá a třetí sezóna více navazují na Life on Mars a postupně se dozvídáme “jak to nakonec všechno asi bylo”. --------------- Nemůžu mít v oblíbených seriálech LoM a AtA ne, oba jsou totiž naprosto svébytnými díly, které mi nadobro ukradly srdce. I’m happy, hope you’re happy too.

První část jsem nechtěl hodnotit bez druhé, ale možná jsem měl. Většina filmů rozdělených vedví, co se mi z poslední doby vybavuje, staví na kontrastu, na rozdílném přístupu, filmařském, vypravěčském, jiném. Ne tak Nymfomanka. Obě části využívají tak k uzoufání stejné postupy, a jsou stejně rozvláčné, bez jakékoliv gradace, že to umoří snad kohokoliv. Napodruhé už ano. Možná kdyby byl mezi díly aspoň půl roku odstup… Občas některá scéna zaujme, ale faktem bohužel je, že Trier se opakuje. A to nejenom v rámci dvou dílů Nymfomanky. Neustálé odbočky ke školometskému přirovnávání a symbolismu otravovaly už v půlce jedničky, režisér měl znát míru. --------------- Přestože je scénář zajímavější než minule, je dvojka kupodivu sterilnější, nudnější a vlastně i zbytečnější. Jednička působila daleko uceleněji. Také díky absenci pointy si to nemohla pointou podělat (závěr už je vyložený výsměch divákovi). Přibylo "nechutných" scén (i když často ne sexuálních), ale paradoxně vám nejspíš celý snímek nezůstane v hlavě příliš dlouho. --------------- Navzdory řečem o "studii ženské sexuality" druhý díl překvapivě ještě více klouže po povrchu a útočí spíš na jakési nevyhraněné primární pudy či podvědomé struny. Byť nejsem ženou (což Trier koneckonců také není), odvažuji se dohadovat, že pravděpodobně v tomto případě nejde o tak docela typickou ženskou sexualitu… --------------- Defoe a Skarsgard potěší, připomínka Antikrista rovněž, ale byla ta "dvoudílnost" skutečně nutná? Pomyšlení na to, že je každý díl ještě průměrně o tři čtvrtě hodiny delší a vidím obě části zároveň mě téměř děsí. Pokud jste z jedničky neskákali nadšením do stropu, z dvojky radostnější neodejdete.

"But I tried, didn't I? Goddamnit, at least I did that." Film se od Keseyho knihy poněkud liší – trochu strukturálně ("překvapení u žvýkačky" v knize nemohlo nastat, vzhledem k tomu, že Chief je vypravěčem knihy) a trochu příklonem k objektivitě (přeci jen vypravěč knihy trpí paranoidními vizemi a sám to uznává – copak potom není pro čtenáře problém zpochybňovat téměř nadpřirozenou démoničnost sestry Ratchedové?) a obě díla působí v celkovém dojmu trochu jinak. Co však zůstává je jakási svázanost s dobou a místem svého vzniku. --------------- Dvacáté století bylo stále ještě do určité míry obdobím temna pro moderní medicínu (čehož jsou doktoři v dobových reklamách doporučující "zdravé" značky cigaret jasným důkazem), natož pro daleko abstraktnější a obtížněji uchopitelnou vědu psychiatrickou. Dvacáté století v Americe leží tak trochu ve stínu zrůdných případů ve Willowbrooku, Trentonu, ve stínu nepříliš znalých doktorů-psychiatrů, kteří pro jistotu používali léčbu elektrickými šoky "na všechno". Ano, o tom psal Ken Kesey. Zároveň ale psal i o pokrytectví své země. Amerika - země svobody, jenže… Musíte být "normální". Nesmíte být beatnik. Nesmíte být hipík. Nesmíte být černí, Indiáni, teplí, vlastně ani ženou. Protože potom vás budou litovat. Potom se vás budou pokoušet "spravit". Kniha ukazuje zrůdnost Ameriky, jak se jevila tehdy nové generaci. Ukazuje hrůznost byrokracie, institucí, natož hrůznost faktu býti "institucionalizován". Ukazuje, jak snadno se lidé zřeknou vlastní svobody (Cheswick, Billy) – odkaz na McCarthyismus? Možná, možná... V reminiscenci na tehdy relativně nedávné povstání ve Watts ze srpna 1965 ale také zároveň ukazuje, kam až může zajít brojení proti autoritám a snaha o absolutní svobodu (McMurphy). --------------- Proč se tu rozepisuju o sociálně-politickém významu knihy? Protože je naprosto zásadní. Potíž je v tom, že emigrant Miloš Forman na režisérské židli zároveň abstrahuje: snaží se vypovědět větší, obecnější příběh. Změna vypravěče a způsobu vyprávění je jedním z jasných důkazů. Jenže v knize není vyloženě pozitivní hrdina – nesmíme zapomínat, že I McMurphy je de facto trestancem, že dělá bordel a vysírá často neopodstatněně. Ne že by toto vyprávění o naději (Chief) bylo marné či špatné, přesto mi přijde, že například Shawshank dokonce i přes historické zasazení, které oproti Hnízdu má, stárne méně. --------------- Proč pět hvězd? Protože jde o mistrovský kus. Naprosto neskutečně totiž na diváka přenáší svou mrazivou atmosféru. Hrůzu člověka, který se z nevědomosti či lehkovážnosti prakticky dobrovolně nechal "označit". Děs co nastane, když mu rozsah následků dochází. Forman tohle dokáže. Lví podíl na celkovém výsledku mají ale i Nicholson a Fletcherová, která naštěstí pochopila ústup filmu od téměř karikaturních popisů předlohy a předvádí Ratchedovou přesně na pomezí člověka a zrůdy, realisticky. A nemůžu nezmínit i úžasného Lloyda, podivuhodně přesvědčivého DeVita, či subtilní Dourifův výkon. Soundtrack Jacka Nietzscheho je rovněž úžasný, včetně zajímavě použité hudební pily (zvuk přesně jako sám film – na pomezí tísnivosti a krásy). Kukaččímu hnízdu odpouštím i to, že stárne, i určitou epizodičnost a neucelenost – první hodina a půl mi totiž dělá tak dobře a posledních patnáct minut tak fyzicky špatně jako málokterý film.

"It's very bad for a girl to be too pretty. It stops her developing a sense of humor. Or a personality." Čekal jsem depresivní a hořkosladký počin, něco jako The Time Traveller's Wife, v neposlední řadě i proto, že v onom snímku také hrála ženu cestovatele v čase Rachel McAdams, nakonec jsem dostal ryzího Curtise. Všechno do puntíku vyřvává osobnost a filmařský přístup svého tvůrce. Dokonce i Bill Nighy hraje pokaždé tu samou roli a pokaždé stejně. Přesto však je About Time jiný a lepší než předchozí Curtisovy počiny. Na jednu stranu je překvapivě trochu méně cukrkandlový (je třeba brát relativně; průměrný diabetik by stejně měl jít do kina pouze na vlastní nebezpečí) a na druhou je nejen filmařsky, ale i koncepčně ucelenější a vyzrálejší. Je to paradox, ale komediální sci-fi o cestování v čase je víc "ze života" než většina filmů, které se mi v poslední době vybaví. --------------- Občas si, pravda, člověk vzpomene na Notting Hill nebo The Boat That Rocked, ale není to sebevykrádání, spíš určité "trademarkové" postupy. About Time je ale méně pozérský, méně ikonický a méně hraje na "imidž". Hlášky přestávají být hláškami filmovými a blíží se hláškám, které jste si možná někdy mysleli, možná vám je někdy někdo řekl… Zkrátka Curtis přestává být ryze komediálním scénáristou a zvolna se přeměňuje v dramatika. Černá zmije a tento snímek jsou na úplně opačných stranách barikády. --------------- Kdybych Rachel McAdams už dávno neměl v oblíbených herečkách, teď by tam byla stoprocentně. Není mnoho hereček, které by dokázaly být okouzlující takto civilním a přitom odzbrojujícím způsobem, i když zrovna letos má silnou konkurenci. Domhnall Gleeson je méně výrazný, což je možná i záměr, protože divák se do něj vžije důkladně a bez větších problémů. Nevím co víc říct. Rok 2013 byl na úžasné filmy skutečně štědrý.

Levinova předloha a překvapivě dobří zapomenutí herci 70. let mají velký potenciál, který je ale bohužel poněkud nevyužitý díky Forbesově sterilní, skoro televizní režii. Škoda, protože některé momenty (obzvlášť konec) se pyšní brutální atmosférou téměř srovnatelnou s Polanského Děťátkem.

"A wise man can learn more from his enemies than a fool from his friends." Rush je citlivý film o necitlivém prostředí. Pokud jste se kdy byť jen trochu zajímali o Formuli 1, bude pro vás tento snímek ztělesněním všeho dobrého. Pokud jste se o Formuli 1 nikdy nezajímali, je pro vás zhlédnutí Rush povinností.

Snímek nikdy nebyl oficiálně vydán. Jerry Lewis stáhl z oběhu všechny dostupné kopie a prohlásil, že film vzhledem k jeho tématu (a vzhledem k problémům s autorskými právy) nikdo nikdy neuvidí.

Upřímně netuším, zda Kubrick věděl či tušil, že bude tento snímek jeho posledním. Jeho povaha tomu trochu napovídá. Téma nevyužitých přiležitostí, mučivě kousavých potenciálních cest a odboček a všemožných "kdyby", chuť se jakoby naposled vyřádit, o poslední provokativní větě nakonec nemluvě. Jak by vypadal filmový svět bez Kubricka? Co kdyby natočil jiné filmy? --------------- Vypráví s mohutností a epičností sobě vlastní, epičností pro takřka komorní drama nepřirozenou. Paradoxně (přestože nejde o horror) mi EWS velmi připomínalo knižní Osvícení (resp. jeho nehorrorovou část), víc než Kubrickova adaptace. Atmosférou, představováním si co by, kdyby, jak to vlastně bylo... s pocitem, že je toho nedořečeno tak právě akorát, abyste na film nezapomněli. --------------- Tom Cruise dochází k hranicím svého hereckého nadání. Kidman bylo překvapivě trochu málo. Úžasný, úžasný film, který bude zcela jiný než vaše očekávání.

Moje nízké hodnocení nemá nic společného s faktem, že v tomto seriálu jsou (téměř výhradně) ženské hrdinky, že je primárně o vztazích ani s tím, že jsem chlap (naopak, pak by mě někdo tuplem mohl obviňovat z toho, že L Word protežuju kvůli lesbickým scénkám… a že už jsem na internetu taková obvinění vůči jiným viděl). --------------- Pro mě u NIKOHO nestačí jenom to, že je "homosexuál". Oscar Wilde byl teplý, ale byl to literární a jazykový (narážka nezamýšlena) génius. U většiny lidí je jejich homosexualita spíše vedlejším dodatkem v biografii - navzdory tomu, co se nám totiž snaží sdělit většina těch "pochodujících za gaye", sexualita člověka nijak nevymezuje. Mezi homosexuály je stejné množství chytrých i debilů jako kdekoliv jinde. To ale znamená, že sama sexualita člověka ani nijak nedefinuje. Nemůže. --------------- Věřte mi, i když to zní absurdně, v L Word je "pozitivní" charakteristika hrdinek víceméně jenom ta jejich lesbičnost ("pozitivní" v uvozovkách, protože sexualita by měla být naprosto neutrálním atributem) a když se projevuje nějaký jejich charakter, buď šustí papírem nevypsaného scénáristy (Shane - Bůh ví, že jsem ji zpočátku měl rád, ale od jejího drastického stočení směrem ke klišé a k "navenek-nic-nedávající-najevo-ale-stejně-podivuhodně-ukňourané drsňačce" jsem na ni získal skoro alergii) nebo jsou otravné ("manželské" duo Betty/Tina) nebo jsou to naprosto nejhorší a nejotravnější postavy v americké televizi, horší než Meredith, horší než kdokoliv. Ano, Jenny. NIKDY jsem k fiktivní postavě nezískal takový neskutečný odpor, takovou nechuť, takovou touhu po jejich rakovině… až zde. Jenny, "hlavní" postava seriálu, je upištěná, "procítěná", "rozervaná", pseudoumělecká štětka, která mě naplňovala nejen bytostným odporem, ale pocitem, že scénaristi tohoto seriálu jsou snad nejvíc misogynní lidé na světě. --------------- V průběhu skoro tří sezón se nic neděje (dál jsem to nevydržel). Tím, že je seriál v kategorii "drama", má v americké televizi danou tříčtvrtěhodinovou stopáž… jenže děje je v každém dílu tak na dvacet minut. Zhustit, zhustit, zhustit. A přidat skutečné, dobře napsané ženské charaktery, takové, které nebudou dělat ženám a lesbám zvláště špatné jméno.