Ryuuhei

Zdaleka ne tak špatné, jak líčí recenze. Ale ani zvlášť dobré. Zábavný, nenáročný filmek, který mě nenudil, ale chvíli po opuštění kina jsem už zapomněl, že jsem něco vůbec viděl. Příběh měl trochu divné tempo, hrdinčiny schopnosti nedostaly příliš prostoru až do závěrečné konfrontace. Vidím tam jistou paralelu na Profesora X, tedy využívání mysli namísto těla, což je fajn. Doprovodné trio hláškujících děv taky relativně v pohodě. Jsem na jednu stranu rád, že jsme dostali další film, jemuž vévodí ženské hrdinky. Nevím, jak ostatní, ale já už mám všech těch osvalených týpků, kteří se snaží za každou cenu hláškovat, za ta léta dost a tak vítám podobné inovace. Na druhou jsem necítil, že jde o nějak výjimečný, promyšlený film, kde by všechno zvlášť zapadalo. Ono vidět do budoucnosti je ve výsledku celkem nuda a nemá pak diváka co pořádně překvapit. Chemie na poli postav na hraně, neviděl jsem zvláštní dynamiku mezi kýmkoliv - Marvels tohle dělaly líp. Obecně bych Madam Web přirovnal k Morbiovi. Zajímavý nápad přijít s něčím novým, zde tedy těžícím z pavoučího hypu, který zůstává dost nedotažený. Ale pokud se k tématu filmový Marvel časem vrátí, nebudu proti.

Film, který ze začátku vypadá jako nízkorozpočtová břečka, hraje na strunu thrilleru a napíná tím, že nevíme, co se to vlastně děje, a nakonec servíruje celkem slušnou, bizarní jízdu. Nicméně je tu hromada ale. Nejvíc mě otravovala dětská hrdinka, která se chovala až bipolárně - jednou chtěla otce zabít, potom zase ne, pak se spolčila s dědou, toho později taky nesnášela, ale stále nesnášela i svého otce. Vlastně nevěděla, co chce. Dost částí filmu se zbytečně táhlo. Ale říkám, koukatelný nadprůměr, ke kterému nemůžu říct víc, protože všechno by byl spoiler. Jen řeknu, že veškeré moje teorie, které jsem na začátku měl, byly s přehledem vyvráceny.

Hodně jsem se držel, abych nedal odpad. Téměř až protináboženský patos, který se ani nesnažil dávat smysl a utápěl se ve vlastním pojetí existence paralelních dimenzí, nadlidských existencí a podobných témat. Všemu vévodila extrémně nesympatická hrdinka a ještě méně sympatické zasazení do Maroka. Od zhruba čtvrtiny, kdy se děj přesunul z počátečního neznáma a zabředl do fantasmagorična, jsem minutu od minuty víc trpěl a snažil se film předčasně nevypnout. Stále jsem čekal, jestli mě něčím překvapí, nebo nadchne. Nestalo se, nesedl mi. Hlavně mě štvalo, jak přitupoval k nebezpečím. Divná smečka psů? Proč k nim nepřistoupit blíž? Nebo hrozivá mlha plná záblesků? Proč se do ní rovnou nevydat? Kde by člověk normálně vzal nohy na ramena, tam všemu šel děj až nepřirozeně naproti. Realismus nula, požitek nula a vysvětlení taktéž. Víc k tomu nemám co říct, tohle rádoby umělecké dílo mě spíš štvalo, než aby ve mně vzbouzelo cokoliv pozitivního.

Nejde o takový ten typický, pozitivní příběh o člověku, co by měl geniální nápad a my bychom tedy sledovali jen jeho počáteční neúspěchy a postupnout neústupnou cestu za slávou. Naopak, Zakladatel vypráví smutný příběh dvou bratrů, kteří vskutku měli skvělý nápad, zároveň si plnili i vlastní sen, ale rozhodli se vše vložit do rukou vizionáře, který je různými podlými a protiprávními cestami nakonec připravil téměř o vše. Ještě navíc, když na příběh nahlížíme optikou právě Raye Kroca, kterému jde výhradně o zisk, slávu, uznání a půjde kvůli tomu i přes mrtvoly. Na druhé linii se nám samozřejmě představuje i úsvit řetězce McDonald's, jeho prvopočátky a systém, který podniku dopomohl k celosvětovému úspěchu, jenž přetrvává dodnes. Snímek jsem si užil, výborný životopisný film pojatý z trochu jiné stránky, než je zvykem.

Ne, prostě nemůžu téhle zhovadělosti udělit byť jedinou hvězdu. Ani za efekty, které si vzhledem k dnešní době může alespoň na nějaké malé úrovni dovolit i studio, jako je The Asylum. Zde se rozhodlo parazitovat na Duně a uzmout si z ní i název ikonické planety. Ale tam téměř veškerá podobnost končí. Většinu filmů se jen kecá a mele o ničem. Dialogy jsou táhlé, extrémně hloupé a děj se posouvá jen malými krůčky. Hrdinka nesympatická jako prase, zbytek osazenstva plochý jako povrch oné planety a sem tam jsem měl pocit, že sleduju spíš parodii - konkrétně ve chvíli, kdy se dva týpci dohadovali, jak se dostanou z jeskyně. Červi byli stejně patetičtí jako zbytek - ze začátku se jevili jako nebezpečné bytosti, pak se ale ukázalo, že stačí jen zásah elektrickým proudem a z takového červa bude v mžiku špekáček. Pobavila mě akorát scéna, kde došlo na jízdě na červovi - to jsem tu upřímně nečekal a byla to taková jediná světlá chvilka celého snímku. Jinak neměl absolutně žádnou úroveň. Jsem radši, když se The Asylum alespoň pokouší o parodii, nebo o naprosté převrácení žánru a udělání něčeho, na co si velká studia netroufnou. Tady nefigurovalo nic z toho. Prostě jen klasický, nevkusný parazit.

Tak teď si nejsem jistý, zda jsem viděl jen další zhovadělý katastrofický film, katastrofický film s přidanou hodnotnou, nebo parodii na katastrofický film. Jedno je jisté - věci se děly, všechno bylo o náhodě, štěstí a pokus o vědecké kydy tu byl jen pro efekt. Nechyběl hrdina - bývalý astronaut a vyvrhel, protože mu nikdo nevěřil setkání s tajemnou entitou během nezdařilé mise; nějaký ten rádoby cvok z řad civilistů, konspirátor, kterému už tuplem nikdo nevěřil, přitom měl ve všem pravdu; no a pak řada postaviček přímo z NASA, která se postarala o to, aby bandu exotů poslala do vesmíru, resp. na Měsíc, kde se musí na vlastní pěst postavit tajemným silám a nejlépe odhalit jejich motivaci zničehonic svrhnout Měsíc z oběžné dráhy a ohrozit Zemi. Děj, aby plynul, pokryl dvě linky, jednu tedy zaobírající se astronautickým patosem, druhou skupinkou přeživších tvořených převážně hrdinovou rodinou, vedenou rebelujícím synem, který se také nebál spolehnout jen na štěstí a náhodu. Upřímně jsem nečekal, že se vůbec dozvíme, co se vlastně děje a jaký byl smysl všeho, takže mě vyvrácení těchto myšlenek mile překvapilo. Ale jinak? V tomto těžko hledat nějakou genialitu. Vidíme, jak je postupně pustošeno celé USA, klasicky nic jiného neexistuje, než Spojené státy. Film se snaží navodit nějaké to napětí, pocit nebezpečí. Ale je to zkrátka jeden velký, byť relativně zábavný patos s ujetou dohrou, která působila jako film ve filmu. 2012 z taktéž Emmerichovy dílny na tomto poli odehrálo mnohem víc a to se odehrávalo čistě na Zemi, nemluvě o výborném Dnu poté. Toto je takový miš maš všeho, který se sice rozpadá jako Země pod vlivem stále se přibližujícího Měsíce, nicméně přesto dokáže držet tak nějak pohromadě a s místy (zřejmě nechtěnou) poloparodickou gracií.

Fumetsu no Anata e patří mezi něco, co jsem si oblíbil od první epizody a co se stalo takovou mou osobní srdcovní záležitostí. Hrozně mi sedlo téma hrdiny (Fushiho), který začíná jen jako malá kulička bez vlastního vědomí, nicméně se postupem času dokáže vtělit do nejrůznějších životních forem, až k samotnému člověku. Učí se tomu, co to znamená lidskost, po čase si k ostatním dělá silné vazby a každá smrt takového blízkého člověka znamená, že se dokáže na libovolnou dobu do onoho člověka převtělit a využívat jeho speciálních schopností. Někdo umí lézt po stromě (March), někdo vrhat plameny (Gugu), apod. Skoro mi to připomínalo až nějakou videohru - hrozně super nápad. První série byla až na jeden příběhový ark skvělá, vzhledem k Fushiho nesmrtelnosti brala ohled na smrt ostatních a na toto navázala i ta druhá. Emotivní začátek vystřídal celkem velký časový skok, tedy z období prvních kolonistů, až do fiktivního středověku, kde se objevují i první náboženství a Fushi je jedním z nich považován za démona, kterého je třeba se zbavit. Nokkers se mezitím z celkem řadových monster vyvíjí v parazity, které dokážou napadnout jakéhokoliv živého tvora a proměnit ho v nemrtvého, který dál infikuje a mění ve vlastní druh. Vlastně tu máme relativně originálně pojatou variaci na zombie žánr jako takový. Čas se zpomaluje až v momentě, kdy Fushi potkává výstředního prince Bona, který ho provází takřka po celou sérii. V první polovině se řeší osudy prince a lidí okolo něj, jejich záměry, strasti, i slasti. Druhá polovina se přesouvá na bitevní pole, kde za mě dost upadá i kvalita. Hlavně se díky Fushiho nově nalezené schopnosti absolutně vytrácí smysl číkoliv smrti a byť se s tímto faktem nakládá obezřetně, už tam prostě nefiguruje ten strah o kohokoliv. Dějí se zde občas trochu ujeté věci, děj skáče od jednoho k druhému, vše je vyprávěno tak nějak zkratkovitě a bez důrazu na vážnost situace. Nokkers útočí na celé město, ale člověk nemá pocit, že by se nacházel uprostřed zuřící války, ale spíš zmatečného paskvilu, který nevěděl, kam dřív pohlédnout a které postavě dát prostor. Nevím, jestli má stejný problém i manga, ale na mě už tohle nepůsobilo dobře a byť jsem se stále bavil, stále držel Fushimu i všem okolo palce, oblíbil si postavy a několikrát měl slzy na krajíčku, cítil jsem ten úpadek oproti první sérii, která byla mnohem dynamičtější a smysluplnější. Přes to všechno se těším na třetí sérii, jelikož otevřela nové možnosti i s novou, pro mě díky spoilerům očekávanou dobou. Jsem zvědav, co se bude na základě jinak uzavřené kapitoly dít dál. 7/10

Spíš, než o nějaký detailní náhled do průmyslu jako takového, na jednotlivé lidi, kteří se starají o produkci, jde o výpověď dvou po***herců. Chlápek mi přišel fajn, prostě kluk z vesnice, relativně přemýšlivý člověk, který si nicméně v útlém mládí našel zalíbení v po**u a chtěl se mu věnovat i profesionálně. Společně s ním jsme si prošli veškerými úskalími takové volby, od reakcí samotné rodiny, přes krušné začátky v g*y tématice, až po třeba naprosté zhroucení a případnou závislost na drogách. Holka, s níž se ve výpovědích prostřídával, mi už tolik sympatická nebyla a i přes snahu ze sebe dostat co nejvíc myšlenek a pohledů působila dost vypatlaným dojmem. Společně se nicméně shodli na jednom zásadním - po**o je naprostá fikce, která se neshoduje s realitou. A jeho natáčení není o tom, že člověk přijde na plac a prostě si užije s pohledným protějškem, ale musí především hrát, řídit se scénářem a někdy jít i proti vlastním pocitům a přesvědčením, aby mu nehrozilo vyloučení z branže. Osobně jsem si nicméně sliboval větší zastoupení i dalších členů štábu, mihnulo se tu jenom pár producentů a jeden kameraman, ale zajímala by mě třeba výpověď obyčejných uklízeček, které po scénce naběhnou a musí vyčistit všechen ten sajrajt, co po aktérech zbyl. Jinak koukatelný dokument, který přiblížil alespoň základní myšlenky, nijak po**o neglorifikoval a od něhož jsem i přes to málo odcházel nabit zajímavými informacemi. Ani zpracování nebylo špatné, cílilo na uměleckost a artistické, či jinak upravené záběry přímo z aktů, až k archivně pojatým scénám odkazujícím na minulost aktérů. Jen bych toho klidně uvítal po této stránce míň, občas to zbytečně zdržovalo a odbíhalo od rozjetého poutavého tématu.

Jak nejlépe zakončit dohrání remaku mé oblíbené vizuální novely ONE, než tečkou ve formě anime adaptace? Resp. tedy mého vůbec prvního „hentai“, které jsem poprvé zhlédl před víc než 10 lety. Proč onen žánr v uvozovkách? Vše vysvětlím. Na úvod bych chtěl říct, že shrnout ve 30minutových epizodách děj, který v původní vizuální novele dá dobrých pár desítek hodin, pokud se člověk rozhodne pokrýt příběh všech hrdinek, je poněkud složité i u delších sérií. Scénáristi si s tím nicméně u této kratičké OVA poradili po svém. Vzali ústřední téma „světa věčnosti“, hrdiny, který se do něj brzy chystá odejít a tím zmizet i z toho reálného a vzpomínek všech okolo, zasadili jej do rozmezí jednoho týdne, děj obecně přesunuli z konce devadesátek do počátku milénia (vzhledem k vydání titulu to chápu), a nakonec vybrali tři nejzajímavější hrdinky, které původní vizuální novela nabízela. Slepou Misaki, tichou Akane a kamarádku z dětství, Mizuku. S těmito třemi postupně hrdina přichází do kontaktu, snaží se s nimi sblížit a utvořit i silné pouto, které ho, lehký spoiler, může vysvobodit a přimět v reálném světě setrvat. Aby každý díl nefungoval jako alternativní časová linka, figuruje zde trochu zvláštní, ale v rámci možností pochopitelná kontinuita, kde zkrátka po každém sblížení vybraná hrdinka na hrdinu nakonec zapomene a svět se točí dál. Vše obohacují snové sekvence, kde hrdina spolu s tajemnou dívkou rozjímá nad smyslem existence a pomalu se srovnává s tím, že ho věčnost brzy pohltí. První epizodu, zaobírající se Misaki, beru jako tu asi nejvíc věrnou předloze - cokoliv se zde dělo, bylo jako vystřižené z vizuální novely a byla i radost sledovat všechny ty rozpohybované scény, které jsem si dosud jen představoval na základě popisu. Druhá epizoda za mě byla nejslabší, byť se zaobírala Akane, kterou mám jinak ze všech postav v předloze nejradši, nicméně pojala příběh spíš volněji a ten popravdě nezafungoval zdaleka tak dobře. Třetí a finální epizoda, již si ukousla Mizuki, kterou hrdina do té chvíle vesele odmítal, ačkoliv se mu dost vnucovala (což je něco, co jsem v předloze dělaj i já), beru jako takovou sladkou, možná ze všech dílů nejlépe zanimovanou a správnými emocemi zakončenou tečku. Bohužel na nějaké velké rozvíjení charakterů a vztahů nezbyl prostor, každá epizoda měla omezený čas a bylo tedy spoustu věcí třeba přeskočit a vzít to tak trochu z rychlíku. I přesto jsem rád, že se alespoň v openingu mihla např. Mio, Nanase měla rovnou i pár scének přímo v epizodách, nebo se v druhém díle na chvíli objevila Shiina. Pro čtenáře předlohy hezké pomrknutí. Hudební podkres byl přejatý z vizuální novely, takže potěšilo slýchat známé znělky v lehce odlišném podání. Jen ten opening se mi hudebně moc nelíbil, zpěvačka mi tam zněla až skoro znuděně a sem tam falešně - i když můžeme být rádi vůbec za to. Ale teď už k tomu, proč jsem to nazval „hentai“? Ačkoliv jde skutečně o 18+ titul, který obsahuje dané scény, kde se hrdina oddává milostným radovánkám s jednotlivými hrdinkami, celé interakce zabírají maximálně 5 minut - zbylých 25 tvoří naprosto normální děj. Těch 5 minut v každém díle je jinak absolutní vanilka, kde v žádném případě nedochází k jakékoliv dehonestaci dívčích hrdinek, ani k ničemu jinak extrémnímu. Kdyby se navíc těchto 5 minut vystřihlo, vůbec by to nic nezměnilo a následující scény by perfektně navazovaly. Sám jsem to s radostí přeskákal, protože nemám zapotřebí sledovat něco, co sem přidali jen kvůli zvýšení prodejnosti DVD a faktu, že jinak by se titul dostal vyloženě k nepočetným milovníkům předlohy, na něž je tato třídílná OVA nicméně také cílena. Ve výsledku jsem s adaptací relativně spokojen a považuju ji za zdařilou. Animační studio Arms, které má na kontě třeba Elfen Lied, odvedlo velice dobrou práci. Tvůrci si zjevně důkladně nastudovali předlohu a snažili se do 3 epizod vměstnat co nejvíc tak, aby to dávalo smysl i pro případné nové diváky. Tam bych se tedy trochu hádal. Ale mně, jako ohromného fanouška předlohy, snímek přece dokázal pohladit na duši a i teď, po letech, bych na konci tahal kapesníčky. Kvůli možným slzám, můj milý, úchylný čtenáři tohoto komentáře! Možná se žádné jiné adaptace ONE už nedočkáme, proto nešetřím hodnocením a hvězdu uberu jen v případě, že mě vyslyší všichni svatí a přinesou plnohodnotnou sérii. A ano, o tom druhém paskvilu, který nemá s předlohou téměř nic společného a po němž bych si nejradši vypláchl oči Savem, samozřejmě také vím. Bohužel.

„Hrdinka, matka, která se se svou dcerou chystá začít nový život v kalamitou zasaženém Tokyu, trpí ztrátou paměti a nic si z doby před neštěstím nepamatuje. Navíc krátce po příjezdu zjišťuje, že disponuje silou, která ji v kritické chvíli promění v běsnící bojovnici lačnící po destrukci.“ Jak tenhle genericky znějící patos mohl dopadnout? Nakonec mě Witchblade dost mile překvapil. Čekal jsem od něj ujetou fantasy úchylárnu, ale namísto toho dostal příběh, co se předně zaměřoval na rodičovství, respektive mateřství. Vztah ústřední matky (Masane) a dcery (Rihoko) fungoval na jedničku, i když měly bizarně převrácené role - zatímco Masane se chovala víceméně jako nezodpovědné děcko, Rihoko za ní dělala prakticky všechno, od nákupů, po vaření. Celkem výkon na teprve šestiletou dívku, nemyslíte? Ale dobře, tuhle absurditu jsem nakonec přijal, jinak se zase tolik dospěle nechovala a dávala ději takový ten naivní, dětský pohled, s kapkou sebepoznání. Masane byla sice za dost hloupou postavu, které bych se v hlavě těžko dohledal mozku přes všechny ty pyliny, ale zase byla přímočará a schopná si pro odpověď na důležité otázky bezostyšně nakráčet i do šéfovy kanceláře. Díky tomu v seriálu nebylo prakticky nic tajemstvím a postupně jsem se dozvěděl všechno bez chození okolo horké kaše - i to, co jsou doopravdy zač X-Cony, tedy napůl stroje a napůl lidi, proti kterým ze začátku byla hrdinka nucena bojovat, aby mohla dál být se svou dcerou a měla zajištěnou ochranu. Tady se i ukázalo, že to nejsou jen vražedné stroje, co oplývají neskutečnou touhou někoho usmrtit, ale samostatně myslící bytosti, které se svému chtíči vraždit občas brání. Škoda, že se na ně děj nezaměřil víc, z tohoto se bývalo dalo těžit, takhle je smázli během jedné, byť silné epizody. Jednotlivé souboje byly jinak relativně krátké, ať ty proti X-Conům, nebo proti ostatním, stejně spoře oděným bojovnicím, využívajícím zkopírovanou technologii Witchbladu - Cloneblade. Žádné vykecávání, žádné umělé zdržování, prostě ihned k věci, šmik šmik, a hotovo. Což mi nevadilo, osobně nejsem fanouškem soubojů a tak mi zaměření seriálu spíš na postavy a jejich osudy silně imponovalo. Technologie Witchbladu/Clonebladu/X-Conů/I-Conů byla podivná a obecně mi přišlo, že se děj nepáral s logikou a stavěl na vytvoření něčeho z ničeho bez bližšího vysvětlení. Dost námětů zde bylo pojato polovičatě a ani to, jak hrdinka ke schopnostem přišla, nebylo zcela vysvětlené - prostě se tak stalo, Witchblade si ji vybral a tím to haslo. Ale je na druhou stranu třeba všechno vědecky podkládat a rozmazávat? Tady to relativně fungovalo i bez toho. Oblíbil jsem si jinak i další postavy a jejich konfrontace, ať to byl na první pohled vážný šéf kladné organizace, tak třeba pro děj dost důležitý soukromý novinář, celé praštěné osazenstvo ústřední kavárny, nebo některé charaktery ze stran záporáků, které postupem času došly aspoň minimálního osobnostního vývoje. Jen mi tu nesedla jistá záporačka v pozdější fázi, které se rozhodli svěřit důležitou technologii i přesto, že to byla evidentní psychopatka. Ale co už. Animace průměrná, takový ten dozvuk počátku milénia, který se moc nepáral s detaily, ale nepoužil za celou dobu ani jedno CGI - tohle musím vyzdvihnout. Anime nakonec nebylo ani zvlášť úchylné. Úchylnou stránku zde zastávaly jen polonahé bojovnice, jejichž brnění odhalovalo veškeré „důležité“ partie, nebo perverzní děda, který se přímo vyžíval v obdivování ženské krásy. Ale jinak žádné zbytečné scénky navíc, žádné ecchi, prostě normální anime, které se zaměřovalo jen na to podstatné. Celkově bych neřekl, jak mi celý seriál už po pár epizodách sedne. Ačkoliv není kdovíjak do hloubky promyšlený, ani geniální a je vystaven na nesmyslné technologii, mě zkrátka bavil, přišel mi velice sympatický, těšil jsem se na každý další díl a doufal, že všechno v ději nakonec dopadne dobře. 7/10 a jedna hvězda navrch za dobrý požitek.