Darren98

Největší Optimovův okamžik nakonec náleží mnohoznačně nejslabšímu dílu, ovšem se stále lepší technickou stránkou a příběhově neméně funkčními lidskými charaktery. Potomek původní trilogie čelí nevýhodnému postavení v sáze, ale svůj cílený koncept Autobotího stíhání zvládá na výbornou. Každopádně, jestli někomu nevadí jistoty v tom, kdo přežije až do třetího pokračování, doporučil bych tento výrazně odlišný díl pustit v maratónu Transformers jako první, s efektní podobou v Nové Naději.

Pomstu Poražených jsem viděl dřív než první díl, a dokonce kvůli špatně pochopené scéně z upoutávky, přesto mi obojí nepokazilo silně působivé Optimovo legendární the Last Man Standing v půlce filmu.

Velmi vzácně se na témže filmovém plátně setká bezchybná kombinace různorodých aspektů, ať už neuvěřitelně šťastnou náhodou nebo čirým výplodem geniality, aby se maximálně podpořily navzájem a jednotně pak vyzdvihly dílo na vrchol svého potenciálu. Dokonce velmi jednoduchou předlohu dětských hraček dokázal, s oporou Jablonskyho hudební magie (konkurovatelné Zimmerovi) a raritním Spielbergovu srdíčku, Michael Bay svým talentem -pájení transcendentní akce s nefalšovatelnými emocemi- vystavět tak výjimečnou vědeckofantastickou sérii, že svým odhodlaným předběhnutím své doby nevyhnutelně nalezla místo mezi počiny, které jednou provždy změnily pohled na možnosti vizuálních efektů.

Ačkoli si pravděpodobně mizivé množství lidí přeje obojí z válečného výseku historie i milostného trojúhelníku, zvlášť ve filmu pojmenovaném srozumitelně podle WWII události, nejspíš se takové přání nemůže vyplnit lépe, než v umělecky nejvypracovanějším filmu Michaela Baye. I když se leckterému divákovi navzájem ruší, upřímné emoce vyvolávají působivostí jak oběti ve vybuchujícím pekle, tak jednoduchost nelehké romance.

Právě (zde nejpatrnější) Bayovo jedinečné nadání pro natočení působivých akčních scén, funkčního humoru a zároveň emotivních okamžiků vytváří nejpamátnější film s konceptem ničivého meteoritu. Ohromný vliv zázračně trefného obsazení pak ještě více zaručuje, že ve všech jednotlivých scénách funguje film přesně tak, jak tvůrci zamýšleli.

Oproti více vizionářským darům Michaela Baye pro diváky si tato nanejvýš ostrouhaná skromnější verze Con Airu snažně hledá svoje postavení během honičky v San Francisku, která si hraje na mnohem víc než ve skutečnosti je, rozuzlení mezi žoldáky, které si hraje na méně než ve skutečnosti je, a finální zakončení mise, jež si sebe jediné správně uvědomuje. Ale jinak postačí, pokud si divák chce občas opovrhnout Americkou vládou, aby si užil nejsurovějšího Zdeňka Mahdala s poměrně vzácnou Zimmerovou akční hudbou.

Až na herecké obsazení a vizuálně barevnější stránku mi zvlášť díky neměnným zločincům nepřipadá třetí Batman nijak významně jiný, ba dokonce horší oproti Burtonovým groteskám. Ve funkci úmyslné změny přichází Robin, který ale práci odvádí solidně stejně tak, jak Kilmerova podoba nejvíce pasuje na Bruce Wayna.

Zábavně obsáhlejší pokračování ikonického Burtonovsky groteskního Batmana si v sérii vybuduje největší úspěch pro diváka, který ještě nehodlá Gothamské příběhy brát vážně. Skvělá Catwoman jako terciální nadčlověk a zároveň protagonistka pak vylepší dojmy pro velmi výpravné finále s dechberoucím hudebním pozadím.

Nepředstavitelně zábavné dobrodružství Bruce a Dicka vytváří snad nejpůsobivější dlouhotrvající odkaz, který po dekády nejspíš ze všech komiksových adaptací nejvíc připomíná, jak obyčejnému člověku stačí ideální backstory a ultimátní praktické spreje, aby zachránil největší město světa i před čtyřmi super zločinci. I z nejhoršího dne, kdy se prostě člověk bomby nezbaví, se zde vysněný protagonista vyhrabe s podporou dobrých lidí, delfínů a srazu prodejců pěnové gumy.

Daredevil by zasloužil lepší sequel bez vystřižené Affleckovy scény; i když se nedopustil žádných hrubých chyb, nezhotoví své aspekty lépe než průměrně a s půlkou hrdinů tak ekvivalentně dosahuje spíš polovičních kvalit.