Pepinec

Drsnej, zamračenej, zmrzačenej a zamindrákovanej chlápek se rty připomínajícími kačera Ducka přijede do Zapadákova, aby to tam trošku porovnal. Originalita z toho přímo cáká, vůbec celej film je nápaditej asi jako kostymér Santy Clause. Kdybych měl v pokojíčku dvě televize, v klidu bych u toho zvládnul noční přenos NHL.

Film, který vás pobaví asi jako Otázky Václava Moravce a u kterého budete cítit stejně napětí jako u losování sportky, na kterou jste si nevsadili. Vizuální stránka sice možná dobrá, ale příběh neopustil plátno, což je vždycky velký krok k průs...švihu.

Kdyby v sále foukal protivítr, mám z fleku angínu, protože moje slintající papula se zavřela až v momentě, kdy uvaděčka po filmu rozsvítila světla a při pohledu na mě řekla kolegyni "prosím tě, skoč pro kýbl, budeme muset setřít." Z čistě chlapského pohledu a pohledu odborníka na bikiny je tohle ta nejúžasnější věc, kterou kdy kdo vymyslel po pornu. Kdybych v tom ale začal hledat nějaký přesah, který by nesouvisel s podpásovkou pod mužský pas, a který by navíc dokázal přesáhnout území USA, už by to bylo horší... Takže tři hvězdy a hurá do galerie!

Jen houšť, chtělo by se zvolat! Jenže otázkou zůstává, s kým bych potom chodil do kina? Páju jsem po filmu našel smotanou pod sedačkou v prázdném kelímku od ledové kávy a Jirka se objevil o řadu výš, kde týden starým rohlíkem neúnavně mlátil dvě puberťačky, které si spletly kino s dámským klubem na Frekvenci 1. Vážně, děcka, nechoďte nám na horory, když ještě nosíte plenky. Začíná jaro, tak vyrazte s rodiči třeba na kolotoče. Pak vám ještě všem můžu říct, že se docela bojím dalšího setkání s mojí mámou... Nebylo to to nejlepší, u čeho jsem se kdy bál, ale dovolte, abych si tu veřejně obhájil svoje čtyři růžence. Atmosféra - efekty - hudba - holčičky - Jessica. To je dohromady sice pět, ale Jess bych si s dovolením nechal pro sebe. No, a teď jdu zavolat mámě, abychom si ujasnili náš vztah.

Já si to myslel, že se tu kdejakej chytrák bude chtít vytáhnout s ňákým fakt vtipným fórem o "kriplech panicích" a že tu ti samí intelektuálové budou ohrnovat nos nad Helen Hunt, jejíž postavu by ve skutečnosti vyměnili i za sůl, až se padesátka jen maličko přiblíží. Jsem převapenej; asi jako tím, že je šest večer a venku se stmívá. Dávám od vás ruce pryč a psát, kam bych je položil, je myslím zbytečný.

Johna Moora by měli zavřít, protože se dopustil vraždy; to když poslal pod drn hláškujícího a šibalského McClanea. Místo něho nám naservíroval senilního pantátu, který má s McClanem společnou leda tak plešku a jiskru v oku, která říkala, že by to býval byl zvládnul, kdyby na něj ovšem pan režisér nenalíčil smrtonosnou past. Vrznout americké agenty do ruského Černobylu je překvapující a originální asi jako oslovit holku větou "čau kotě, půjdem na skleničku?", akce sice překvapivě dobrá a třeba úvodní naháněčka ulicemi Moskvy, kde doláče lítaly vzduchem jako americké družice kolem Zeměkoule, byla vážně parádní, jenže jaký mají takové akce smysl, když jsou proloženy rozpačitými dialogy na téma Má to těžší stárnoucí táta se synem nebo syn se stárnoucím tátou...? Naštěstí už jsem velkej kluk a nebudu tady brečet nad tím, že mi někdo zprznil kult, ale že bych z kina odešel v toužebném očekávání šestky, tak to teda ne-e.

Strážce trpí syndromem domečku z karet: pěkný na pohled, chatrný na dotek. Herecká sestava silnější, než jakou poslal Bílek na Dány, celé se to tváří krásně a filmově, asi jako se Zeman na portrétu ksichtí lidumilně, ale chybí tomu něco, co by mělo šanci diváka zaujmout i jinak než stylem jééé, tohle bylo támhle anebo jééé, to je hovadina... Navíc se mi začíná přejídat uvažování scénáristů "safra, teď bych potřeboval, aby se všichni sešli na jednom místě, i když je to nemožný. Ale co, však ono by se to třeba nějak stát mohlo, ne? Takže píšu..." Trhněte si nohou.

Losoval jsem, jaký hodnocení sem prsknu, protože i kdybych měl v nabídce "Nevyprázdněná kadibudka po čtyřdenním fesťáku", ještě pořád by to byla poklona. Že jsem z kulicha vytáhnul zrovna lísteček s pěti hvězdičkama je holt ironie osudu, protože Útok žraloka a moje ruleta jsou na tom teď se smysluplností naprosto stejně.

Nazvat tohle blbostí je snad až urážkou krásného slova blbost. Propůjčil jsem si jednu z mnoha Chandlerových glos, protože právě pouto k téhle postavě je tím jediným, co vás může udržet v sedle.

Dík, táto, že nejsi spisovatel! Několikrát ve mně hrklo, jako když do vás vrazí rozběhnutý kůň, párkrát jsem zařval, asi třikrát se přemlouval, abych rozsvítil aspoň baterku a nechtějte vědět, co se mně pak v noci zdálo... Ještě pár takovejch kousků a budu zralej na novou pumpu.