AloeB

Začnu vzletně. V ideálním světě by tohoto dokumentu nebylo třeba. V ideálním světě by ale lidé neměli potřeby vést války, nenadávali si na sociálních sítích, neumírali by každé léto na čtyřicet a více stupňů a já bych nemusel ženě vysvětlovat, co jsem dělal včera přes noc. Nežijeme ovšem v ideálním světě. Bohudík. A proto má Hija de la laguna mnohem důležitější funkci než jen estetickou. Připomíná, že svět není v pořádku a že je třeba za něj bojovat. Ona ta podmanivá vizuální stránka tomu napomáhá, protože všechny ty záběry svěží a čisté peruánské krajiny plné horských jezer či divokého bolivijského říčního systému v kontrastu s šedým městem a zemí zdevastovanou těžbou velmi jasně ukazují, co je skutečně špatně. Cynik by mohl namítnout, že dokument nejde do hloubky a veškeré vizuální neduhy průmyslu jen pomáhají udržovat společnost v kuse, ale uvědomme si, že jde o onu společnost 8 miliard množících se hladových krků, z nich 99 % fakt moc pěkných není. Dokument prostou a poetickou formou sděluje základní pravdy: El agua es su sangre de la tierra. Y sin su sangre, la tierra no tendría vida. ... no podría vivir ningún viviente sobre la tierra. Y yo me pregunto y digo: ¿Cuando destruyen las lagunas, a donde irán a vivir los dueños de las lagunas...? Tento úvod kvalitně vykresluje meditační tón celého snímku, třebaže snímek jde ještě dál. Valnou část možná tvoří právě meditační záběry krajiny, nicméně k vykreslení kontrastu nechává vypravěčku promlouvat i ve městě, především pak v Peru: ...hay tanta gente. Como hormigas aquella ciudad de Lima. Tantas casas. Tantos carros. Me asusta. ¿De dónde se alimentan? čímž mimo jiné perfektně představuje město jako parazita, který odsává přírodní zdroje, aby mohlo nasytit své obyvatelstvo. Jiná vypravěčka se nebojí obvinit přímo lidi: In certain way, we all have blood hanging on our fingers and wrists and necks, protože všichni nosíme šperky, které pocházejí z krvavého zlata, jehož těžba ničí krajinu. Snímek prezentuje mnoho dalších zdánlivých floskulí, v nichž se ovšem ukrývá velmi smutná pravda o nás samých. Snímek možná idealisticky reprezentuje původní obyvatele Jižní Ameriky protestující proti těžbě stručným: Oro no, agua sí či profláklým: Gente unido jamás será vendido, ale to je možná v dnešní "postpostmoderní" době skutečně důležité, protože po rezignaci nad ideály přichází ideály nové a ten asi nejhlavnější je založen na pravěkém instinktu přežít, což upřímně bez vody moc nejde. Reportážně též film ukazuje efektivní záběry z demonstrací v době, kdy peruánský prezident Ollanta Humala vyhlásil nouzový stav ve čtyřech provinciích Cajamarcy, tematicky tak připomíná geniální snímek Y también la lluvia, který též ze srdce doporučuji nejen kvůli zelené či sociální agitce a který též pracuje s něčím tak prostým, leč důležitým, jako nedostatek vody v Jižní Americe.

K tematizaci 2. světové války (nejen) ve filmu se stavím skepticky, jednoduše proto, že je to vzhledem k povaze historické události TÉMA psané kapitálkami. Bohužel existuje mnoho různých důvodů, proč musíme tuto válku považovat za stěžejní událost našich dějin, která ovlivnila naprosto VŠE (psáno kapitálkami). Má skepse pak vychází z toho, že se tato výrazná část našich dějin stává jakousi mršinou, na které se řádně nasytí kdejaký umělecký sup. Vzniká nadprodukce tvorby, které se kolem Války točí, až to člověku může připadat úsměvné (všichni ti kouzelníci, porodní sestry, tatéři, krejčí, dívky, sestry, houslisti, sabotéři, děti, děvčata, fotografové, účetní, rusovlásky, lékárnici, Romeové a Juliové, světci, doktoři, švadleny, kápové, soudci a hrdinové z Osvětimi)  - jenže vyvolat byť jen minimální úsměv na tváří jednak není etické a jednak to jde proti očividnému faktu, že část těchto děl (předpokládám) je skutečně kvalitních (nebo perfektních, typicky La vità è bella, Jojo Rabbit), zpracovává látku s úctou a podává určité svědectví, z níž by si i někteří současníci mohli poučit, alespoň kvůli faktu, že válka je v dnešní postmoderní době prehistorický přežitek. Je ovšem vhodné přiznat, že právě trvající síla tohoto TÉMATU jen ulehčuje tvůrcům tvorbu skutečně silného díla, e. g., divadelní adaptaci Hany od Aleny Mornštajnové jsem prožil přikován do sedadla, nejsem si však jistý, zda je to umem autorky, nebo tím, co zpracovává; Spielbergův Schindlerův seznam je samozřejmě kvalitní dílo, ale snad taky spíš tím, že zpracovává kvalitní látku. Podobnou skepsi jsem měl i před sledováním Želarů, neboť to pro mě měl být jen další tuzemský film, který hojí historickou bolístku. A snad na mě skutečně silné TÉMA zapůsobilo, protože momentálně cítím, že jsem byl skeptický zbytečně. Filmová adaptace Jozovy Hanule a povídkového souboru Želary totiž není jen svědectví nějaké dávné války, ale i přes premiéru před více než dvaceti lety střízlivě zasahuje do historie a zároveň přesahuje do současnosti. Příběh a pohnutky jeho postav jsou sice motivovány molochem nacistického Německa a okupovaného protektorátu, nicméně vypráví vlastní děj o nutnosti městské dívky ukrýt se v drsném horském kraji a naučit se fungovat na venkově, o nuceném manželském svazku pro poskytnutí bezpečí, o prostém životě na samotě, o tom, že jsou muži prasáci, o jednom muži, který svou ženu, která byla ke sňatku s ním donucena, respektuje a takto bych si mohl vymýšlet až do konce rusko-ukrajinské války. Tímto se film též vyhýbá parafrázím Adorna, neboť ačkoliv to write poetry (or as I would add, any kind of art) after Auschwitz is barbaric, protože se tématu Osvětimi (a obecně války) de facto vyhýbá a jen se jich dotýká. Kromě vypsaného však oceňuji zasazení do (snad i idealistického) přírodního prostředí, prostého venkova, který funguje mimo velká města a o nějž se velká politika jen lehce odráží. Dílo pak působí, že si na nic nehraje, jakkoliv lze samozřejmě spekulovat o nářeční či idealistické stylizaci - ostatně minimálně Joza samotný je takový moravský ušlechtilý divoch. Já sám jsem zastáncem toho, že bychom měli jít zpátky do lesů a pokud na deset nabubřelých teen komedií o lidech existuje dílo o přírodě, tak sem s tím. Ty komedie (= strawman pro konzumní jednoduché záležitosti) jsou samozřejmě koukatelnější, snad i proto, že efektivně pomáhají zapomínat na to, že žijeme na planetě Zemi; nicméně lepší než zapomínat je připomínat si, jakkoliv je to připomínání často těžké (ostatně proto se považuji za jednoho z mála obhájců Matky Země od Knuta Hamsuna - těžce čitelného a nudného románu o týpkovi, který si v přírodě staví usedlost, ne proto, že by byl až tak kvalitní, ale prostě proto, že nám připomíná, kde žijeme). To samé dle mého názoru dělají i Želary a předpokládám, že jejich knižní předlohy zrovna tak. Neříkám, že tam jiná témata nejsou, a že tam nadšenci nemohou hledat historické souvislosti s Druhou světovou válkou, ale já jsem člověk prostých potřeb a považuji za své svaté právo hledat si v uměleckém díle to, co skutečně chci.

Nezaujalo. Popravdě jsem se na Strange těšil, protože záporák dabovaný Benedictem Cumberbatchem zní jako dobrý nápad a protože v minulé sérii to celkem válel. Tady z něj udělali nekompetentního pablba, který k sobě přivede jen tak borku, co ho porazí, a do toho je tam tuna zbytečných a otravných easter eggů. Zakončení jeho postavy bych si upřímně představoval lépe. Oproti minulé sérii necítím potřebu podívat se na některé epizody znovu.

Netřeba získat, že si mě Rare Exports získalo ještě před tím, než jsem film samotný viděl. Když on je ten trailer neskutečně persvazivní a vemte si sami - syrové prostředí finského severu, drsní ugrofinští lovci a Václav Klaus jako zabiják ze slasherových hororů. Zde v podstatě (s trochou nadsázky) není co zkazit. A ačkoliv jsem přesvědčen, že potenciál nápadu mohl být mnohem lépe rozvinut, tak v čase, který byl filmu dán, stihnul mnoho atmosférických scén a dobrých nápadů. Je mi jasné, že je to blbost, ale kdo by neodolal scéně s helikoptérou nesoucí vak plný dětí v pytlích, za nímž se žene armáda polonahých Santových elfů. Perfektní vstup do žánru finnish weird, or whatever this shit is.

Na novověkou variaci Avengerů jsem se velmi těšil, že se jim povede zasazení využít stejně dobře jako What if... Zombies, ale v tomto případě se povedl vytvořit suchý nic neříkající mišmaš, Problém pro mě nastal už v momentě, kdy namísto skutečného využití potenciálu daného Co kdyby museli tvůrci šáhnout k postavě Carterové z jiného příběhu, jako by měli potřebu odůvodnit, proč vůbec dělají Avengers v roce 1602. K dalším problémům patří nezajímavá dějová linka, zmatené vyřešení situace a plné nevyužití potenciálu, který koncept nabízel. Předstírání, že znají Shakespeara, bylo tvůrcům houby co platné,

Jakkoliv jsem z mnohých jiných epizod série zklamaný, tak tato mě bavila. Kombinace dvou filmů, z nichž jeden je velmi dobrý a ten druhý těžce průměrný, oba ovšem spojují zajímavá prostředí a nápady, je povedená. Ne však kvůli povrchním věcem jako jsou zasazení či inspirační zdroje (byť obě se očividně snaží čerpat z různých mytologií), ale především proto, že tvůrci zacházejí ještě dál a oproti jiným dílům What the fuck If skutečně píší příběh. A to ještě s využitím vděčné příběhové archy, v níž se záporák napraví. K tomuto měla potenciál již první série se svým Michaelem B. Jordanem, ale tam z něho pro jistotu deterministicky udělali ještě většího zlouna. A tady přijdou s epizodou, v níž bohyně smrti hledá vnitřní klid. Top. A není v tom žádný háček, borka skutečně dojde nápravy. Což je krásné.

Lol. Jakože ne. Takto to úplně nefunguje. Tvorba vlastního a individuálního příběhu mi byla neskutečně sympatická, zasazení do prostředí původních obyvatel Ameriky a využití španělských dobyvatelů zpočátku taky, v duchu jsem chválil odvahu tvůrců napsat epizodu v podstatě jen ve dvou neanglických jazycích. Snažil jsem se ignorovat až triviální děj, protože ten rád ignoruju, když je prostředí zajímavé. Ale přiznám se, že v momentě, kdy Kahhori začala s reshaping the World, mě začala epizoda zklamávat. Zvýraznilo to totiž ještě víc nabuřelost tvůrců ze Spojených států, kteří pro zjednodušení hází veškerou vinu na španělské conquistadory (viděno již v Eternals či Wakanda nechť žije), aniž by skutečně reflektovali fakt, že v USA domorodé obyvatelstvo již skoro vymizelo, zatímco v zemích LA tvoří velký podíl obyvatelstva - je zřejmé, že tato látka je složitá, nepopírám vinu španělských dobyvatel, protože ano, též mají jistý podíl na vyvraždění původních obyvatel, ano, kolonizace vytvořila stále trvající sociální rozdíly (které ovšem opět nejsou tak patrné jako v USA a mnohé země LA měly zastoupení původních obyvatel ve vládě či na jiných významných místech mnohem důležitější); za mě mají však/tedy více krve na rukou anglofonní osadníci a narativ využitý zde a ve výše zmíněných filmech, které se tématu osídlení Ameriky též lehce dotýkají, je neskutečně odporný alibismus. Absurdní je pak scéna na španělském královském dvoře, kdy je osvícená královna představena jako arogantní krutovládkyně a v níž ji scénáristé naprosto zesměšňují, aniž by si byli vědomi jejich skutečné role v procesu kolonizace (mj. evangelizace původních obyvatel a zamezení jejich zotročování, které začal Kolumbus). Tady rozumím, že jde o fikci (a vlastně i o jinou realitu fikčního světa, který je nejblíže naší zemi), ale nemyslím si, že zrovna při tomto narativu nad tím scénáristé takto přemýšleli. O výskytu Strange na konci radši nemluvit, zvláště proto, že je to část, které neslouží příběhu, ale propojení se zbytkem série. Tudíž ačkoliv epizoda začala nadějně a upřímně kvituji snahu tvůrců být v tomto neoriginálním skutečně originální, tak jejich primitivní alibistická agitka mi přijde směšná, škodlivá a hloupá.

Tohle sice zbytečné pokračování ve skutečnosti není tak suché jako původní díl, třebaže když o něm zpětně přemýšlím, tak si nějak nedovedu vybavit něco, co na něm bylo skutečně zajímavého. Asi nejvíce mě zajímala Black Widow, starý Bucky Barnes, rádoby americké městečko v Sokovii a obecně návaznost na Černé vdovy. Tak nějak to tvoří propojenost s tímto jinak velmi slabým filmem a činí onomu podivnému Red Roomu alespoň nějaké propojení s budovaným universem. Role Sokovie jako té nejsovětštější země v MCU, kam zasadíme cokoliv chudého a komunismem pošpiněného, je humorná, o to více faktem, že dle Googlu a nějakých těch wikin se tato fiktivní zemička nachází mezi Českem a Slovenskem - de facto je to tedy Ostrava. Což sedí, hahaha, možná i ta cyrilice se tam ještě používá. Pokud všech vynechám vtípky na americkou neznalost evropského zeměpisu (schválně, kolik Čecháčků by pohořelo v tom americkém), tak bych ještě vytkl tu neskutečně otravnou tropu, kdy z našich protivníků vymyjeme mozky a tvoříme z nich supervojáky - jako bychom neměli dost vlastních přemotivovaných patriotů, kteří by se rádi stali sovětským Iron Manem. Protože zatím snad ve všech případech, kdy záporák vlezl do hlavy blízkým hlavního hrdiny, se tento čin vymstil. Tip na závěr tedy je, že až budete chtít vytvořit svého zlého a smrtícího učedníka, snažte se, aby neměl konexe na vaše nepřátele. Císař Palpatine by mohl povídat.

Hahaha, moc rád bych řekl, že je pro mě Snyder fascinující postavičkou, ale jeho příběh je prostě jen smutný. Vynechme ale tragické a technické události, které vedly ke zkáze jeho komiksového eposu a které by si zasloužily vlastní epický a komplexní dokument, patrně hlubší než cokoliv, co kdy vešlo z hlavy tohoto blázna, a zaměřme se spíš na fakt, že tento maniak i přes všechnu svoji popularitu a (i přes očividný nesouhlas většiny) a nesporné kvality prostě neumí psát. Přímočarost snímku nepovažuji za problém, mnoho lépe hodnocených příběhů je též přímočarých, ale fakt, že ta přímočarost divákovi nedává naprosto nic (jistě, kromě vizuálu a občas i akce), mě velmi zklamává. Typickým příkladem jsou situace, kdy k sobě hrdinové verbují další hrdiny, blikne scéna na nového bijce, krátké překecávání a už jsme na lodi všichni jako bratři a sestry. Jestliže necítím, že bylo něco získané, tak mě to sotva zajímá, a tak si mě tento příběh nepříliš získal. Nerad bych se však připojil k tomu trendu negativních recenzí, který se s tímto pojí, protože si upřímně nemyslím, že by ten film byl horší než jiné velmi dobře hodnocené blockbustery. Dokonce bych zašel až daleko, že bych tvrdil, že je ve filmu i dost světlých míst, e. g., Kořina historie, vizuál Bloodaxe, senzační Ed Skrein (frajer sice vypadá, jako by opět hrál v Deadpoolovi, ale protože jak tam, tak zde, je naprosto skvělý a jeho specifická miminka je okouzlující, tak tomu odpouštím), robůtek mi přijde cool etc. Obhajovat budu i vizuální stránku, která je z nějakého důvodu typicky snyderovská, často je úchvatná, často zajímavá, ale její pestrá varieta různých inspirací, od stylu starověkého Říma přes westerny až po space opery, mi připadá matoucí. Hlavní postava mi nevadila, ve svých náckovských flashbacích vypadala v účesu na kluka fakt krutopřísně. Zrovna na ni se v navazujícím filmu těším. Jako kritiku bych zmínil, že mi přijde zarážející Snyderovo umění narvat do dvou hodin tak málo děje. edit: Snyder obsadil do hlavní role borku, co hrála v Climax! Snyder obsadil do hlavní role ve vesmírné pohádce borku, co hrála v Climax!

Cokoliv toto bylo, pak to bylo poměrně vydařené. Sice jde o klasickou prezentaci obecného problému série What If..., tedy že bez obecného povědomí o MCU budou epizodky jen sledem náhodných zjevů a nevysvětlených hlášek - zde Korg již po stopadesáté odkazuje k papíru a odnikud létají elektrizující puntíky k omráčení protivníka, o magické hůlce Topaz ani nemluvím, nicméně protože si o těchto filmech udržuji povědomí a protože mě Saakar v Ragnaroku dost bavil, tak si nemohu pomoct a snažím se toto vnímat pozitivněji. Takže pro koncepci Gamory mstící se na Tonym a pro vozatajské Grand Prix na odpadní planetě hodnotím jak hodnotím, v závěru však zmíním alespoň důležitou výtku, která se - očekávám - táhne a potáhne i zbytkem série. What If... sice představuje alternativní realitu, ale to ono alternativní zcela zjevně nepřináší vůbec nic nového. Jistě, od konceptu to snad ani nemohu čekat, ale kromě opakujících se postav v jiných kostýmech série od původních filmů přebírá i koncepty a hlášky (opět se vracím ke Korgovi, který je v podání Waititiho sice fajn, ale působí jako by jej napsala AI na základě scénáře k Ragnaroku). Já pastiše rád, ale jestli bude celá série nekonečně jen o nich, tak možná začnu kvitovat ten drbík, že to čtvrtou sérií skončí.