imaginer21

Tajná invaze v rámci MCU působí už jen jako náplast na ránu po píchnutí špendlíkem. Víte, že to celkem pomůže zahojit ten píchanec, ale vlastně není potřeba takové péče. A reputaci Nicka Furyho to spíš jen uškodí. Skrullové mi nepřišli zajímaví ani před Infinity War/Endgame, zvlášť po tom, co tu respekt vyžadující auru kolem hlavy tajemného vysoce postaveného geroje Nicka Furyho zhaslo podivmě humorné vysvětlení okolností jeho janžižkovského zranění. Čekal jsem, že Fury bude ostřílený veterán, který si prošel kdesčím, aby nakonec jako zásadní zářez ve své kariéře uznal sjednocení Avengers, ale ač se snaží Samuel Jackson sebevíc, ta postava Furyho ve mně žádný přirozený respekt nevyvolává. V Tajné invazi tak máme zdánlivě démonickou rasu a zdánlivě nas*anýho důchodce outsidera a všechno se to tak vleče, že i Big Lebovski (nebo jeho thorovská verze v Endgame) by rozvířil brilantnější akci. Invaze tak dává smysl jen jako nutná vyplňovačka mezi od domova dalekým Spider-Manem a nadcházejícími holkami Marvelkami. Ovšem bez jakéhokoliv osudového tahu na branku a s těžce nevyužitým castingem. Kdyby se tahle scrullí epizodka vložila jako dvacetiminutovka do dalšího Furyho filmového dobrodružství v rámci stávající MCU fáze, asi by to sklidilo mnohem větší ovace než vesměs zbytečný seriál. Je vidno, že MCU se v tom od Endgame (či krátce po něm) už jen plácá ve snaze utáhnout to se svými fanoušky ještě další desítky let. Ale cukrovinky, na které studio lákalo své lačné zákazníky, pomalu ale jistě docházejí.

V tíživosti osobní roviny dokonalé, v sci-fi rovině pořád ještě v několika místech "pokulhávající". Přesto spolu s Kontaktem a Interstellarem zatím nejsilnější kosmické drama, které sází na (ne)pozornost diváka a přináší opět zas velký kus originality do vědecko-fantastického kruhu popkulturní lidské tvorby. Pozvolné a mírně hororové (opravdu jen mírně) vyprávění by mohlo některé odradit a závěrečná pointa jistě rozdělí diváky na dva a více táborů, ale to už k takové vysoce kvalitní podívané s mimořádným filosofickým přesahem bývá. Že čas není lineární, nám řekl už Einstein, ale až takovéto filmové kousky nám to dokáží zprostředkovat v praxi. A že kolikrát ty největší konflikty vyvstávají z těch nejmenších nedorozumění (u dialogů mezi vědkyní a generálem jsem chrochtal blahem) o tom už vůbec žádná. To jsou asi nejdůležitější odkazy tohoto filmu. Silných 85 %.

Kdo zná pozadí příběhu Georgese Mélièse, zapláče nad osudem téhle vizionářské práce. Co naplat, že  uznání se mu nakonec nakonec dostalo. Ale až posmrtně, a to přes Huga nebo poslední cesty na Měsíc. Georges Méliès skončil chudý a zničený, protože jeho génia dostihla hnusná realita plagiátorství.

Navzdory faktu, že se ve filmu toho vlastně tolik nestane, se jeho příspěvkem do filmového světa toho vlastně stalo dost. Spolu se Zemeckisovým Kontaktem se totiž Interstellar může řadit k těm fyzikálně nejkorektnějším sci-fi celovečerákům, jaké jsme měli tu čest uvidět. Není třeba ani jít daleko za tím, proč tomu tak je. Zatímco u Kontaktu nad faktickou správností držel ruku věhlasný astrofyzik Carl Sagan (který se na scénáři přímo podílel), nad fyzikou Interstellaru dohlížel neméně legendární teoretický fyzik Kip Thorne. Výsledek obou je přitom porovnatelně okouzlující. Kontakt je dějově rozvrstvenější a přináší divákovi komplexnější filozofický rozměr, zatímco Interstellar je přímočařejší a upřednostňuje fyziku a emoční stránku vnitřního konfliktu postav. Oba tyto jedinečné filmové kousky jsou každopádně mnoha popularizátory fyziky a astronomie včetně mě nejčastěji vytahovány na přednáškách a asi ještě dlouhá léta budou. Apropro: Zimmer opět nezklamal, už kvůli té hudbě jsem Interstellar navštívil v kině šestkrát!

Ach ten Nolan a jeho hrátky s časem. Ani tady si neutrhnul příliš velké sousto, dokázal bravurně ukočírovat svůj vlastní "nerdovský" námět, který nutí diváka držet dvě a půl hodiny v naprostém pozoru, aby se pak po zhlédnutí snažil přehrát každý moment znovu a přesvědčit se, že to měl mistr fakt do puntíku promyšlené. Co ale naplat, když do hlavní role tentokrát obsadil nevýrazného a vesměs neznámého chlápka (zatímco Spielbergovi to v Jurském parku vyšlo, podle jeho slov neznámé tváře obsadil proto, aby hlavní pozornost upoutal na dinosaury, Nolanovi už tolik ne). Takže nakonec upoutají hned 4 vedlejší postavy (švíhácký Pattison, démonický Branagh, utrápená Debicki a miloučká Poésy) a především pak ve všech směrech neskonale technicky vybroušené finále, pro které má film asi ze všeho nejvíc vidět. Pořád je to ale kvalitativně i myšlenkově o mílové kroky dál (nebo zpět?) než jakákoliv mainstreamová tvorba. Počátek u mě ale zůstal nepřekonán.

Na první pohled rutinérský dokument, který ovšem někde od své poloviny a především pak ke svému závěru dokáže opravdu nemálo zamrazit.

Velmi pěkně zpracovaný přehled o vývoji atomové bomby od počátků v době druhé světové války až po vyvrcholení studené války. Přesný střih rozhovorů, poměrně exkluzivní záběry, nemálo nových souvislostí. Přesto ale nic epického, pokud jde o formu. V té je o chlup dál tíživější britský o 4 roky mladší předchůdce.

Dokument jsem si pustil zejména kvůli blížící se premiéře Nolanova Oppenheimera a udělal jsem opravdu dobře. O 14 let mladší vhled do Oppenheimerovy duše a pozadí počátků projektu Manhattan předává divákovi celkem citlivou a přehlednou formou komplexní balíček informací o povaze tohoto geniálního a v některých ohledech morálně diskutabilního vědce, který za svůj největší odkaz lidstvu draze zaplatil. Nolanův filmový opus pak v dramatičtejší a dějově rozvrstvenější formě defacto se všemi těmi fakty zmíněnými v tomto dokumentu hravě pracuje.

Ono to hype nejspíš vychází z hutné fanouškovské základny původní hry z roku 1983. Žel (bohudík?), do té základny nepatřím, a tak jsem doufal v nějakou obecnou animovanou parádu i pro nezasvěcené, která nefrčí jen mezi těmi, co se vyžívají v desítkách easter eggs. Pro ně to jistě musel být takřka nerdovský orgasmus, ale nám ostatním zůstala jen lehce nadprůměrná a lehce úsměvná animovaná zábava, která narozdíl od takového LEGO příběhu postrádá jakýkoliv přesah mimo jasně nastavené mantinely svého univerza. Barvičky fajn, dobro porazilo zlo, děti se asi bavily, ale mně po skončení titulků zůstala ve vzpomínkách jen ta optimisticky pesimistická hvězdice. Všechno ostatní se vykouřilo.

Nolanův filmový opus o strůjci atomovky nemohl přijít v příhodnější čas, a to jak z hlediska současného politického dění, tak i z hlediska tíživosti tématu obecně. Je to mimořádně opojná, mrazivá, temná i komplexní studie duše geniálního fyzika, který se za dob vrcholu své tvůrčí práce zároveň musel nechat svádět svými vlastními démony a nejistými vztahy na všech frontách. Ale i dobou, ve které žil. Jeho největší odkaz lidstvu nakonec nedal spát jak jemu samotnému, tak těm, kteří s tímto odkazem mohli naložit (a skutečně tak učinili). Cillian Murphy sice nemá ten nevinný dětský výraz skutečného Oppenheimera, ale skrze jeho sebevědomý, ovšem i nadmíru vystrašený pohled v mnoha scénách splnil bohatě své a vylíčil skutečného Oppenhaimera jako génia zajatého děsem své reality, konajícího na popud vyšších cílů i vlastní nejednoznačné morálky. Známé tváře ve vedlejších úlohách nejsou ve filmu jen pro parádu, Nolan je svým režisérským umem a jasnou scénaristickou vizí drží pevně na uzdě a ždímá z nich maximum. Z nich asi nejvíce vyčnívá, a to parádně, Robert Downey Jr. Fantastické jsou ovšem i Emily Bluntová a Florence Pugh. V mnoha případech je tak Oppenhaimer tah na jistotu a s největší pravděpodobností jistým kandidátem na nositele hned několika zlatých sošek. U mě mimo ty herecké kvality boduje i rozvrstvená výstavba soudního dramatu a spolu s ní epická hudební, potažmo celková zvuková složka. Ta vás vtáhne do děje i se zavřenýma očima. Sám Nolan je přitom bez nadsázky novým Spielbergem - tak jako kdysi mistr určoval, definoval a překonával se svou hravostí a nekonvečností směr uznávané filmové tvorby, je Nolan v dnešní době vrcholným filmařem, který je svému řemeslu tak oddaný (a především velkému plátnu), že se nebojí jít daleko za hranice současných technických možností, či z nich zcela vybočovat. A ukazuje mnohým Feigům, Emmerichům, ale i těm Spielbergům, Lucasům a Cameronům, že i v 21. století se prostě dá CGI smést ze stolu a poctivá filmařina vyžaduje jen dobré světlo, neotřelé hrátky s optikou a vlastní analogový filmový formát. Jestli takový Cameron redefinoval a posunul 3D technologie, Nolan tím samým určil budoucnost (stále plně funkční) analogové filmové tvorby. (Oppenhaimerův) klobouk dolů!