Ať přiletí čáp, královno!

...a byla svatba. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Takže díky Jirkovi Chalupovi poprvé v dějinách můžeme vidět, jak pokračuje pohádka o chudé dívce po její svatbě s princem. A je to pád na tvrdou zem: Milá Běla je na tom u dvora hůř než vévodkyně z Hohenbergu dej jí Pán Bůh nebe. Princ, který se v prvním díle celou dobu projevoval jako rozmazlený idiot, aby se ve finálním záchvatu šlechetnosti a moudrosti správně oženil, je po svatbě zase tímž idiotem jako dřív. Sice, aby to duše dětského diváka vůbec unesla, okamžitě lituje toho, že dal své prvorozené dítě někam odklidit, ale aby zase bylo o čem hrát, nastupuje věrný Matěj, který sedm let bezdůvodně tají, kam všemi hledanou princeznu zašantročil. To probíhá za brutálního neutuchajícího nástupu Zmožkova klávesového kolovrátku a nekonečných árií, z nichž zvláště ty princovy nelze poslouchat bez pocitu trapnosti. Přidáme-li k tomu pokročilou senilitu v prvním díle excelujícího krále, s ní ruku v ruce jdoucí senilitu scénáře i režie, není tu moc o co stát. (Zmínky o "středověku", které by byly třeskutě blbé, i kdyby se v pohádce něco připomínajícího středověk vyskytovalo, ponechme stranou.) Oproti prvnímu dílu jsou zde sice i některá zlepšení (Andrlová zpívá sama, značné zmenšení prostoru pro nemehlo Černocha), ale ta to nevytrhnou. Nejroztomilejší postava je sousední král Matyáš, který se objeví jen jednou, přijede válčit, místo toho zazpěje árii míru a zase beze slova odjede. Kdysi mě bavila králova "inspekční" píseň "všechno naruby tu je", která mi na rok 1987 připadala poměrně odvážná. Blbý je jednak to, že je to zase jen tehdejší typická dikobrazácká komunální satira, jednak fakt, že z úsporných důvodů při tom krále vidíme výhradně samotného někde na louce. (31.08.2016)

Už jenom za akční vsuvku, která mi v dětství přišla jako vrchol akční tvorby, musím dát plný počet. Sice jsem nikdy nepochopil, jak a proč se královna jen tak zbavila dcery a začala se s ní stýkat až asi ve dvanácti, ale vzhledem k tomu, jak hoši z naší Lhoty nakopali Verunčiným pohůnkům prdel, mi to bylo u prdele - a je dodnes, a tak neváhám bratři, dávat hvězdy, jak se patří.***** (04.01.2022)

Nevím, co si s touhle pohádkou mám počít. Některé klady, které byly už prvním díle „Co takhle svatba, princi?“, zůstaly zachovány. Stále tu nalezneme chytlavé písničky, výborné herce (oproti jedničce přibyli Stropnický, Janžurová či Rosůlková) a pěkné prostředí (tentokrát i exteriéry!). Pokud ovšem jednička místy vázla v otázce scénáře, tady se to projevuje dvojnásob, podrobněji jsem se o tom rozepsala na následujících řádcích, protože dějově je tahle pohádka něco neuvěřitelného. Princ David, který na konci prvního dílu zmoudřel a následoval své srdce, touží usednout na trůn. K tomu však podle stávajících zákonů země potřebuje, aby se mu narodil syn následník. Když se narodí dcera, je zklamaný a co hůř, je zklamaná i novopečená maminka Běla, která dcerku uvítá na světě se slovy: „Dcera...tu ne!“. Co se stalo s tou moudrou, aktivní dívkou z prvního dílu, že hned po narození dcery dokáže říct něco takového? Matěj, mentor a ochránce mladého páru, se rozhodne z neznámých důvodů holčičku unést(!) a ukrýt před královskou rodinou(!!). A tady začínají ty rány logice. Proč tak učinil? Malá princeznička možná nebyla na svět přivítána s nadšením, ale žádné reálné nebezpečí jí nehrozilo a její rodiče by si ji jistě zamilovali během pěti minut – nikdy však nedostanou šanci. Matěj odnese holčičku pradleně Magdaleně, která ji adoptuje – nebo se spíše stane její pěstounkou, neboť princeznička Magdaleně říká „teto“ a po osmi letech je opět navrácena vděčné Běle. (btw chudák dítě v tom musí mít maglajz) Během oněch osmi let malou princeznu hledají královští vojáci. Tady je další problém: je hezké, že kontrolují všechny děti v království, ale jak chtěli najít tu pravou, když neměla žádné poznávací znamení? Mateřské znaménko, jizvu nebo medailonek, prostě obvyklé propriety ztracených dětí? Je hezké, že Magdalena holčičku vydává za kluka, ale vzhledem k neprůkaznosti skutečného původu dítěte se to zdá jako nadbytečné opatření. Ani Běla, ani David se dcerku nevydají hledat osobně, ono je totiž jednodušší sedět doma a chřadnout, případně flirtovat s přespolními návštěvami (nutno přiznat, že manželská krize a náběh na nevěru je skutečně neotřelé pohádkové téma). Náznaku aktivního přístupu se dočkáme překvapivě pouze ze strany trubkoidního krále, který si písničkou stěžuje, že „všechno naruby tu je“, a divák přemýšlí, jestli za to náááhodou není jako vladař tak trochu zodpovědný. Neboť narativ nestaví Matěje do pozice padoucha, ale spravedlivého hrdiny glorifikovaného za únos dítěte, krize a následné rozuzlení musely být vyvolány jinak. V tomto případě nám scénář nabízí prapodivné potenciální vyhlášení války sousedním králem, ale po krátké potyčce s nepřátelskými vojáky v prádelně (skupiny historického šermu se vyřádily), tenhle motiv vyšumí stejně rychle jako se objevil. Dcera je nalezena. David je rád, že ji našel. Všichni si svorně zazpívají o cestě ke štěstí (a mají můj obdiv, že při tom stojí v otevřených kočárech). Díky bohu, že už netočili další díly. (27.05.2012)

Co si budem, zázrak to není, ale na vynucené pokračování to ujde. Andrlová se konečně zpívá sama, na Vladyku, jako prince, jsem si zvyknul a víc prostoru Nárožnému jen a jen prospívá. Škoda, že zbytek je dost o ničem a i ty písničky jsou na můj vkus až příliš zmožkovější. Už mi prostě není 10 let na na nanana to už se moc dívat nepotřebuju. (14.03.2023)

Opět výborně vykreslené postavy jako v prvním díle. Nádherné písničky ještě skvělejšími texty. Co dodata, hold Borovec uměl. Ty jeho hrátky se slovy, které poučí, pobaví i nechají zamyslet. "Z mocí se rodí otroci", "Mocní nemocní", "Kdo nic nedělá tak stejně bere plat.", "Byl to nebo nebyl král..."..."O tebe jde, o Davida, Veronika syna Ti dá.", "Ty mi chceš sbohem dát, tak pojď blíž".... Tady už písně Běly přebrala po Ivetě Bartošové sama protagonistka Ivana Andrlová, která má zvonivější hlas. Chytré dialogy a navíc velice vtipné. Tento dál opustil interier z jedničky a scény se odehrávají i venku, v lese, na louce, v potoce, v chaloupce, ale i na zámku. Co mě dostalo byla ta změna chování krále, když v přestrojení vstoupí do chaloupky a dává penízky malé Janě. A ono něžné pohlazení povláskách, kdy chtěl slyšet to slovo "Dědo." "Inu, co nemáš, to nemáš.". Mráz mi šel zády. Bylo to stejně silné jako když Vlasta Burian v pohádce Byl jednou jeden král, když uviděl babičku, zjihl a řekl: "Babičko, kde já jen tě viděl." (26.12.2015)