Pád Třetí říše

Přehrávající řvoun Ganz sice vypadá jako Hitler, ale na dobrý film to nestačí. Po první půlhodině se totiž veškerý dramatický neklid či smutek vedlejších postav začne lehce obehrávat a finální katarze nic napravit nestíhá. Z válečného filmu tak nakonec vykrystalizoval dramatický výlet do historie Německa doprovázený zmateným střihem a pocitem filmové (ne)události, o které se mluvilo jen z tematického principu. (05.05.2006)

Strhující a do jisté míry až dokumentárně autentické drama o posledních dnech říšského Führera Adolfa Hitlera a jeho kolosální říše. Rys dokumentárnosti je tak silný, že tento hraný film svou rámcovou strukturou doplněnou autentickým záznamem vzpomínek jedné z hlavních hrdinek (Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Jungeové, na motivy jejíchž memoárů film vznikl) připomíná jakýsi hraný dokument, jimiž proslula třeba produkce televize HBO. Velmi zajímavé je také skloubení dvou dualitních světů - podzemního Führerova bunkru, naprosto izolovaného od dění venku (dotvářeného klaustrofobními záběry úzkých betonových chodeb a pokojů), a frontové linie neúprosně se blížící k berlínské vládní čtvrti (silné jsou především naturalistické scény, ať už přímo z frontové linie či z lazaretu). Ta izolovanost myšlení a atmosféry v bunkru je dokonalou metaforou faktu, proč sami Němci netušili nic o hrůzách, které se okolo nich děly a které mašinerie zrůdného režimu rozpoutala. To úžasné zjištění, že Hitler byl v osobním kontaktu galantní a téměř milý muž (ač zjevně psychicky a osobnostně narušený a vyšinutý), v podstatě nesouvisející s obecně známou tváří Vůdce, to vysvětluje i onu podivnou schizofrenii příslušníků SS, ale i obecně jakéhokoliv sociopata zneužívající své vysoké místo v systému. Vždyť všichni ti dozorci z koncentračních táborů, jakož i pohlaváři Třetí říše měli svou fungující rodinu, která je znala jako vzorné otce a manžely... Kapitolou samou o sobě je herecký výkon Bruna Ganze. Jestliže se různými televizními cenami ověnčený herecký výkon Roberta Carlyleho z televizního dokumentu Hitler: Vzestup zla blíží tomu, jak lze rekonstruovat mediální obraz Adolfa Hitlera, pak při pohledu na Bruno Ganze se díváte do tváře skutečnému Adolfu Hitlerovi. Úžasná herecká metamorfóza. Podobné filmy: Valkýra (12.06.2008)

I s odstupem let je Der Untergang skutečně silným zážitkem. Slavný producent Bernd Eichinger chytře sáhnul po stejnojmenné knize Joachima Festa a vzpomínkách nejmladší Hitlerovy sekretářky Traudl Junge, které vyšly pod názvem Do posledního okamžiku. Ostatně zpověď Jungeové rámuje celý příběh posledních dnů Třetí říše. A ačkoli se sama premiéry filmu nedožila, jejím vzpomínkám na roky po boku Vůdce byl věnován samostatný dokument Im toten Winkel - Hitlers Sekretärin. Díky tomuto materiálu je výsledný film mnohem hlubší a plastičtější zprávou o konci jedné tisícileté říše, která trvala pouhých 12 let a přesto nepřestává fascinovat a je důležité ji studovat do nejmenšího detailu. Tolik důležitých otázek a paradoxů sledujeme scénu za scénou a setkáváme se znovu s těmi nechvalně známými postavami historie. Obsazení je hodně zajímavé, například Eva Braunová - v době smrti jí bylo 33, ale zahrála si ji téměř čtyřicetiletá Juliane Köhler (známá z Aimée & Jaguar). A navzdory tomu hendikepu se stala velmi autentickou paní Hitlerovou. Trochu jiný případ je Magda Goebbels - v době smrti jí bylo 44, její představitelka je o 6 let starší Corinna Harfouch (proslavená jako Vera Brühne), za ni více mluvily její činy, nežli herecká akce. Bruno Ganz (jeden z nejlepších Hitlerů) a Alexandra Maria Lara (Traudl Junge) jsou pak prakticky ideálními představiteli. (19.01.2020)

Jediným negativem filmu "Der Untergang" je jeho formální stránka. Nejedná se o negativum klíčové a fatální, jak se někteří "vždycky musim psát něco jiného než druzí" recenzenti snaží ve svých rozborech doložit (že, pane Šafránku...). Režisér i scénáristé zvolili pro jako hlavní vypravěčskou perspektivu "dokumentární odstup" od děje a naopak velice expresivní přístup k atmosféře. Výsledkem je, že dialogy působí strohým a nestylizovaným dojmem, zatímco dusivá atmosféra bunkru je hojně a působivě dokreslováno zvukovými efekty (ticho vs. dunění), kamerou (která se hodně lepí na postavy a podporuje klaustrofobický a bezvýchodný dojem) i střihem (spojování iluze interiérů s naturalismem v exteriérech). Zatímco expresivní složka filmu funguje na výbornou, ona dokumentárnost má tendence sklouzávat do přílišné polopatičnosti, mnohoslovnosti a nudně větvených dialogů, které určitou repetitivností berou filmu spád. Nijak fatálně, ovšem. Velice se osvědčilo i zavedení "druhotného" vypravěče v podobě Traudl Jungové, která zprostředkovává civilní pohled na ikony Třetí říše – onen civilní pohled, který je ve své naivitě a zaslepenosti snad nejtragičtějším rysem filmu. A dokumentaristický dovětek Jungové ho jen pointuje ve vší nahotě "... měla jsem se víc zajímat..." Mrazivé završení jedné z linií. Jenže "Der Untergang" má linií více a nutno přiznat, že všechny dokázal režisér Oliver Hirschbiegel ztvárnit s jistotou a přesvědčivostí. Výsledkem je snímek syrový atmosférou, dráždící otázkami (které si divák musí zodpovědět sám) a deptající tím, že nic nezastírá ubohými vějičkami heroického patosu. Německá kinematografie úspěšně složila státnici z poválečné dospělosti... (21.01.2006)

Stále jsem se na tenhle film nechtěl podívat, protože mi přišla dementní představa Hitlera jako nějakého hodného strýčka. Naštěstí to tvůrci s tím lidumilstvým nepřehnali a i jinak je "Pád Třetí říše" až nečekaně dobrý film. I přes tu dlouhou stopáž jsem se nenudil. Alexandra Maria Lara, které už si všímám delší dobu zahrála opět dobře. (07.02.2006)