Ikarův pád

Umělecké i lidské setkání scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa patří k zásadním okamžikům televizní dramaturgie sedmdesátých a osmdesátých let. Neobyčejná jednoduchost, s jakou Hubač psal své náměty, se promítá zejména v hluboce lidském vykreslení hlavních postav, které vytvářejí pouhý prostředek k vytvoření skutečného obrazu. Hubač ve svých dramatech, ať už televizních, filmových nebo divadelních, vystavuje hrdiny velkým životním zkouškám s nemalou dávkou empatie a porozumění pro jejich lidské slabosti a zaškobrtnutí. Přitom jim dokáže velkoryse odpouštět, a když už se na postavy žene veliká životní katastrofa, snaží se i v té nejtrpčí situaci najít něco povzbudivého, někdy i úsměvného. Tento bohatý rejstřík plně zastupuje i původně zamýšlená trilogie, z níž byly nakonec realizovány pouze dvě části (druhá nese název Tažní ptáci, třetí - nazvaná Zima poutníků - byla pro televizní obrazovku adaptována až v současnosti jako Hodina klavíru). Hubač napsal titulní roli barového klavíristy a notorického alkoholika Káry přímo pro konkrétního herce s velkým H. Pro Vladimíra Menšíka. Přestože Menšík již předtím v několika celovečerních filmech prokázal, jak sugestivně dokáže zahrát velkou charakterní roli, jako by to, překryto komediálním figurkařením, vždy znovu někoho překvapovalo. Jen výjimečně mu byly svěřovány jiné než komediální role, vnucenou jednopolohovost svého herectví zřejmě cítil i on sám, když krátce po dokončením Hubačovy inscenace prohlásil: "Ty mé role, to je většinou jako bych na zeď jen házel písek. Teď jsem snad dokázal víc než dělat šaška." Ovšem byla by velká chyba zastiňovat další zúčastněné, především hrubě nedoceněnou Janu Hlaváčovou, která se tu dokázala s až dechberoucí skromností vcítit do role stále zrazované manželky. Jednu ze svých nejzdařilejších postav tu vytváří skvělý Čestmír Řanda v přesně padnoucí masce mefistovského strýce; špičkové výkony, byť na nepoměrně menším rozsahu, odvádějí i Hanzlík, Vinklář, Janžurová a Hanus. Dnes, s odstupem více jak třiceti let, je ústřední téma Hubačova a Filipova filmu stále nepomíjející a nepomíjivou záležitostí a šanci oslovit má i další přicházející divácké generace. Komorní drama milujícího a milovaného otce, neovladatelně zabíjeného démonem alkoholu, už nikdo nebude schopen zopakovat a zahrát tak, jak to dokázal jenom Vladimír Menšík. A to je bezesporu ta nejvyšší pocta. (07.06.2010)

Když geniální komik přejede dlaní po své tváři a z úsměvného šklebu se stane naprosto geniální tragická studie. Pan Menšík nízkou kvantitou svých vážných rolí naznačil své možnosti a kvalitou ztvárnění těchto nemnohých postav naprosto vyvrátil dosavadní předpoklad, že jeho tvůrčí předurčenost byla dostatečně využita v převážně komediálních rolích. Vladimír Menšík mohl totiž být králem na všech polích. Co říci k dalším? Jana Hlaváčová 100%, Jaromír Hanzlík 100%, Čestmír Řanda 100% +plus taktéž i jeho životní role. Doslovný vrchol televizní tvorby. 100% (28.01.2011)

Velmi silný příběh o člověku, který je v pasti závislosti na tvrdé droze, alkoholu. Ničí svou rodinu, ničí sebe. Trapně je okolí, trapně je jemu -- když mu klesne hladina. Potom sám sebe dokáže hodnotit a pohrdat sebou, ale že by se měl léčit, to je těžký krok. Vždyť poslední ostrůvky vlastní osobnosti a hrdosti jsou ty, kdy prohlašuje a doufá, že to zvládne sám, léčení je pro něj poslední prohra. Díky civilnímu scénáři, který jde mimo jakoukoli teatrálnost (viděl jsem velmi nedávno americký Flight na totéž téma, se jmenovaným problémem), jsem nyní opravdu přesvědčen, že alkoholismus je nemoc a nikoli jen nekonečná řada lidských selhání. Že si ji člověk zavinil sám (pak už) nehraje roli. Nemám alkoholika mezi blízkými, ale tenhle příběh mi hnal slzy do očí. Menšík 100% a není co dodat, Hlaváčová 100% a trpěl jsem za ni. Oba dovedou hrát pouhou řečí těla, barvou hlasu, výrazem. Nepřehrávají, nevypadávají z role. Hanzlík skoro 100%, jedna z životních rolí i pro něj. Kdo mě překvapil velmi příjemně, Řanda, skoro 100% -- jsem zvyklý, že jeho roličky malých trapných padouchů jsou často schematické, primitivní. Zde hrál roli našeptávače hlavně po úvodu velice dobře. Inteligentní roli měl i Vinklář, fajn že nesklouzl k mentorování, skoro 100%. Jediná slabina filmu, Rázlová, mi dost nesedla. Když už ostatní hodnotím procenty, tak sotva 50%. Ještě k zasazení do doby -- cítím deziluzi a depresi z vrcholu normalizace, nicméně film velmi solidně potlačil povinné prvky reálného socialismu a je v něm jen velmi drobné a snesitelné tepání buržoazních nešvarů (rozuměj Řandy). Za mě snad úplně nejlepší televizní film mé rodné země. (05.05.2013)

Jestli má tenhle snímek nějakou slabinu, tak je to scénář, který kolísá od vynikajících momentů k takovým vyloženě nenápadným až vyloženě nepovedeným. Dokladem toho je např. hysterický výstup Reginy Rázlové, který mi vydatně pokazil výsledný dojem z filmu. Z herců bych vyzdvihnul Janu Hlaváčovou, Josefa Vinkláře, samozřejmě Vladimíra Menšíka, ale také v milé vedlejší roli tentokrát snad až nezvykle decentní Ivu Janžurovou. (15.09.2013)

Smutný příběh o alkoholikovi, kterému se pomalu rozpadá vše důležité. Výborný výlet do duše člověka a jeho vývoje závislosti na alkoholu. Herecký výkon Vladimíra Menšíka je neuvěřitelný a s nadsázkou se dá říct, že si zde zahrál sám sebe. Někde jsem jednou četl, že kdyby se Menšík nenarodil v Čechách, ale v Americe byl by ověnčen Oscary a myslím, že to přesně vystihuje jaký byl Menšík herec par excellance. Každý pohyb, každé gesto, které udělá mu uvěříte. Určitě jeden z nejlepších filmů, který natočil legenda české televizní tvorby František Filip. (12.09.2007)