Šňup

Tak se trochu sjedem ne! :) No nejsem si úplně jist, co tím chtěl Jonas Akerlund říci, ale to je vlastně jedno radši se sjedem ne. Překvapivě se zde objevilo několik lehce zapadlých hvězdiček hollywoodu, kteří tento snímek pozvedli na 2.5*. Nejlepší postavu měl určitě Mickey Rourke jako The Cook, o něj se celý film opírá. Sečteno podtrženo, jednou a dost, tak se radši sjedem ne... (30.09.2008)

Moc scen zobrazujicich snupani a snahy zaujmout americke divactvo a malo skutecneho deje ci nejakych poburucjicich situaci. A ty vylety do stavu fetacke vymastenosti taktez nejdou srovnavat s Trainspottingem a Human Traffic. Eric Roberts ve sve miniroli jako vzdy uzasny, ostatni prumerna az podprumerna sed. (04.02.2009)

Přišlo mi to jako takový chabý pokus dotáhnout se na Requiem za sen. Herecky až na pár světlých vyjímek mi to přišlo takřka amatérské. Jediné co trošku odbourávalo ten béčkový outfit byly slušné střihy kamery, které ovšem byly pouze skopírované od slavnějšího bráchy. Žádný příběh, žádná pointa. Prostě vesele fetujeme a je nám dobře. Nechápu co zde dělá Mickey Rourke. Slabé * *. (25.06.2011)

"It looks like a perfectly healthy green dog." - Pro tenhle film spolu s Blow mám prostě slabost. Oba jsem viděla snad 10x a stejně věřím, že to nebylo naposled... Perfektní Mickey Rourke (i když Spun se prý řadí k jeho horším rolím), jehož řeč z sexshopu je jedním z nejlepších okamžiků filmu, a Brittany Murphy - těm ty role sedly jako vyšité. (21.09.2011)

Jedná se o snímek sice ne dokonalý, ale rozhodně nestandardní a zdravě jiný – a to jak vedle běžné, tak i nezávislé produkce. Téma snímku není „nijak převratné“, pochopitelně. Dějově roztříštěný film o vzájemně se proplétajících osudech skupiny feťáků, fičících na speedu a prohryzávajících se se sněhem okolo nosních dírek vyžhavenou, vyprázdněnou realitou předměstí L.A., svým ironicky „nehodnotícím“ vyzněním někdy více a někdy méně připomíná starší filmy s obdobnou tematikou (nelze nevzpomenout přinejmenším stále omílaný Trainspotting). Navíc, vzhledem k tomu, že trpí jistou scenáristickou krátkodechostí (projevující se místy lehce křečovitou vtipností, trochu prázdným opakováním některých postupů a značnou „přeinspirovaností“ některých zákrut vyprávění), je děj tou nejslabší složkou celého tohoto filmového rauše. O poznání zajímavější je ovšem zpracování. Debutant Jonas Åkerlund se způsobem, jakým k filmu přistoupil, extaticky hlásí k tomu, že je v prvé řadě a především režisérem hudebních klipů – jeho snahou je nechat diváka sledovat film „očima speedu“, a proto bez oddechu a velmi přesvědčivě tlačí obraz do rychlého střihu, důrazu na makrodetaily, afektovanosti, krátkých řetězů obrazových asociací... a výsledek je velmi přesvědčivý. Je vtahující, nedává čas vydechnout – dokonale mapuje chutě a podivnou logiku života se speedem. Šňupu bývá vyčítána řada věcí – idealizací postav narkomanů počínaje, přemrštěným naturalismem konče. Nad těmito výtkami lze leda pokrčit rameny – smutné, prázdné, vyjedené postavy v sobě dle mého názoru nesnesou idealizaci ani náhodou; bez naturalismu a jeho „nahé sprostoty“ by snímku chyběla polovina přesvědčivosti. Jediným – i když pro většinu diváků asi jen těžko vydýchatelným – záporem je tak dle mého zmiňovaný scénář. S ním spojené mínus má potíže znegovat i kongeniální výkon stárnoucího Mickeyho Rourkea. A že je ten bývalý playboy vážně dekadentně dokonalý! (01.07.2004)