Paříži, miluji Tě

V Paříži jsem nikdy nebyl a od té doby, co se z ní stalo výbušné město, se do ní ani nechystám. Nicméně filmovou reklamu na město lásky jsem si nenechal ujít a sledoval jsem přitom zástupy známých herců vypuštěných na různých místech metropole nad Seinou, kde po jejich stopě vyrazilo 22 režisérů s osmnácti štáby. Ne vždy se přitom lovcům podařilo zachytit něco zajímavého, možná mi tam taky trošku překáželo nemalé množství všudypřítomného multi-kulti, ale pár úlovků rozhodně stálo za zhlédnutí. Pro mne je jednoznačným vítězem běhu po Paříži Tom Tykwer, jehož zrychlené zachycení vztahu herečky a slepce mi zavonělo genialitou. (07.09.2016)

Velmi příjemný zážitek, vyladěný především na vlnu pohodové melancholie a milostných záchvěvů. Pokud si odmyslím opravdu pitomou a nesourodou Doylovu Porte de Choisy a situace, kdy si autoři kraťas zaměnili s lacinou kýčovitou agitkou (především Quais de Seine), jsou tu samé více či méně kvalitní a zajímavé malé příběhy, z nichž o hlavu vyčnívá francouzsky šaramantní Sylvain Chomet (tak má vypadat osobitost na ploše několika minut) a fantastický Payneův kraťas, který očima cizinky řekne o Paříži více než většina předchozích povídek dohromady. Osobně mě velice potěšila i Nataliho vampýří blbina, Coenovic tradiční humoreska s "donnyovatým" Buscemim, minimalisticky sugestivní Loin de 16éme a řemeslně výborní (i když obsahově trochu chatrnější) Tykwer s Cuarónem. (10.09.2008)

Krásné dílo z prostředí města lásky prostě musí potěšit a zahřát u srdce. Protože pokud ne, tak jste beznadějný případ. Nahlížíme do tajů lásky z mnoha úhlů pohledu, ač nemuselo by se zdát, je každý naprosto rozdílný. Ocitáme se v kůži matky, která přišla o dítě. Jsme při tom, kdy muž znovuobjeví lásku ke své ženě a v dojemném příběhu o černochovi zjišťujeme, že nikdy nevíme, zda dnešní den nebude poslední. Osmnáct kratičkých ukázek z životů lidí, navléknutých jako korálky na niti.Vyprávění o vztahu mezi slepým chlapcem a začínající herečkou je dokonalou souhrou hudby a obrazu, koloběhu života. V tom, že tento vydařený snímek je neobyčejný, mne však utvrzuje zcela jiný příběh. Nic jiného než seznámení dvou mimů, postav, které jsou od společnosti tak odlišné. Pohled na svět mimy mě doslova okouzlil, především sálající optimismus a věčný úsměv na tváři. Co teprve ty cupitající nožičky:-) (27.01.2008)

Samotný nápad udělat povídkový film o Paříži se mi velice zamlouval. A nakonec to funguje i tak jak jsem si původně představoval. Je zde hodně romantických příběhů, díky kterým mám zase jednou chuť se do tý Paříže co nejdříve vydat. Na druhou stranu těch povídek je tam až moc a kdyby se pár těch slabších seškrtalo a dal se větší prostor některým zajímavějším (zvláště Tykwer mě dostal), tak by to dopadlo asi ještě lépe. Takhle je třeba sled hodně zajímavých povídek zabržděn některou slabší a trochu to ztrácí na tempu. To jsou ale neduhy většiny povídkových filmů, takže se to dá ještě odpustit. Každopádně se těším na verzi o New Yorku. 70% (20.10.2008)

Žádný z příběhů není vyloženě špatný, ale většina není nikterak výrazná. Některé mě vyloženě nebavily (Chometovo pantomimické peklo, Nataliho upírská úchylárna a Doylovo kadeřnictví - wtf?), některé byly vážně dobré (Cuaron, Van Sant, Coixet) a některé prostě průměrné (Chadha, Coeni). Naštěstí je v tu i sedm dokonalých a velmi intenzivních minut Toma Tykwera, bez kterých bych si na celý film za týden nevzpomněla. (21.01.2009)