Skafandr a motýl

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Film, ktorý je v prvom rade neskutočne nepriepustný a svojím spôsobom neskutočne emotívny. Film, ktorého najväčšou doménou je kamera a herecké výkony, a pomalá klavírna hudba. Skafander a motýľ predstavuje novodobú emotívnu bombu, ktorej hlavnou doménou je to, že každý jeden cit, a každú jednu scénu pociťujete ako na vlastnej koži. Amalric podáva jeden z najsugestívnejších výkonov, a celkovo všetko vôkol neho dotvára krásnu ba až melancholickú náladu, ktorá doznieva ešte dlho po skončení filmu. Vsuvky zo života pred mozgovou príhodou, sú krásne experimentálne a striedajú obyčajné z neobyčajným okorenené rovnako o veľmi silné momenty. Tvrdé strihy, nás ale okamžite dostanú späť do reality, ktorá je bezútešná a jednotvárna. a aj keď dopredu tušíme ako hlavný hrdina skončí, jeho koniec je podaný najkrajšou možnou formou akú som mal možnosť vidieť. po dlhej dobe film ktorý si budem ešte dlho pamätať. (02.05.2009)

Velmi dobrý film, který divákovi přiblížil nástrahy života, který nemusí být vždycky tak jednoduchý. Může se stát, že nebudete moc chodit, uvidíte na jedno oko, už nikdy neřeknete jednu souvislou větu, aby vám jiný rozuměl... Vše je to velmi strašidelné a mrazivé a Julianu Schnavelovy se to povedlo vystihnout velmi dobře. Kdyby udržel svou formu, z pohledu oběti, po celý snímek a nikdy by se neodchýlil, jeho práce by byla geniálním dílem a studií života v utrpení uzavřené mysli. On se toho však nedokázal držet, takže druhá půlka filmu už není tak působivá a mrazivě reálná. Škoda, protože herci jsou skvělý a to ani nemluvím o kameře. Chybělo opravdu pramálo, svižnější tempo a definitivní uzavření do světa jednoho muže, a šlo o věčný klenot. Přesto by tento snímek neměl uniknout žádnému milovníkovi francouzského filmu, protože pro mě je to o hodně zajímavější a působivější než například životopis Edith Piaf. (23.07.2008)

Nemá smysl si nic předstírat ohledně faktu, že vysoké hodnocení snímku úzce souvisí se silným námětem a tématem, které přímo volá po tom, aby člověk s postiženým hlavním hrdinou soucítil a své sympatie přetavil do maximálně pozitivního hodnocení. Na druhou stranu ale nechápu kritické hlasy, které tvrdí, že film je nudný, stereotypní a zdaleka nevyčerpává své možnosti. Je nutné si uvědomit, že pojednává o ničem menším než o lidské duši uvězněné v ochrnutém těle a jediná možnost komunikace hlavního hrdiny je prostřednictvím očních víček. To máte potom paletu vyjadřovacích možností zatraceně omezenou. Osobně si myslím, že se s tím scénárista a režisér poprali na výtečnou. Samozřejmě Nedotknutelní jsou mnohem zábavnější, Hlas moře dramaticky vyhrocenější, Uvnitř tančím optimističtější, ale Schnabelův film je silný, přemýšlivý a hluboce lidský, když přitom nikdy nesklouzává do roviny laciného sentimentu - a že by se přitom spoustu možností našlo. Důstojný zástupce skupiny snímků o postižených a jejich boji s nemocí, se sebou samým i s okolím. Celkový dojem: 80 %. (18.09.2012)

Velice tělesný film. Julian Schnabel to měl dobře promyšlené, takže více než půl hodiny sledujeme děj téměř výhradně z pohledu hlavní postvy, abychom získali představu, jaké to musí být. Protože mu kromě levého oka zbyla i fantazie a paměť, dostáváme se občas do obou oblastí. Ale právě v těchto scénách jakoby občas film ztrácel svoji sílu. Pozoruhodný film o osudu pozoruhodného člověka. (30.12.2011)