Karamazovi

Ptám se tě naposledy! Je bůh?! Spojit film a divadlo v jedno. Spojit tyto dva tak odlišné a zároveň stejné aspekty, že člověk ani netuší, kdy se hraje a kdy je to skutečnost. Spojit to tak, že se člověk při sledování pomaličku dostává do kolosální deprese, jenž vrcholí smrtí a smutkem? Petru Zelenkovi se to povedlo. Skvěle napsaný scénář, chytlavá hudba a naprosto úžasní herci (nezapomenutelný Trojan). Depresivní atmosféra odporné slevárny se zažere do hlavy, do duše a nepustí do závěrečných titulků. Experiment? Ano, ale kurevsky vydařený! (10.12.2008)

Divadlo, film, realita... zkuste je přesvědčivě v tomto snímku od sebe oddělit - nebo ještě lépe. zkuste je oddělit v životě. Ve vašem každodenim životě.. u koho z nás se realita neprolíná s předstíráním... kdo z nás někdy nenasadí masku a nehraje divadlo... A vůbec. Dokážete o sobě s jistotou říct, kdy u vás končí divadlo a maska je sejmuta? Já ne.. hrajeme své životy a jestli zrovna roli životní nebo pro okamžik tu výhodnou neurčuje to, zda to realita je nebo není ... koukněte se někdy do zrcadla a zkuste říct, jestli se opravdu znáte.. jeslti to jak jednáte není jenom divadlo aktuálního dne. Jestli ty směšný papírky ve vaší peněžence jsou opravdu ty cenné peníze, symbol moci a nebo jenom nastříhané kousky papíru... Jestli ty dokumenty, které tak pečlivě střežíte, jsou opravdu Dokumenty nebo igelitka s odpadem. Jestli vaše osobní sídlo Karamazových je krásný dům nebo zašlá slévárna... každá věc hraje svou soukromou roli... každý z nás žije své vlastní divadlo... A představení musí pokračovat. Musí! Dokuď nespadne opona... (14.12.2008)

Ke spoustě kladů, které tu kolem vypočítali jiní, si dovolím připočíst dva zápory; pro mě oba dost zásadní. Prvním je nepovedený Aljoša: působí jako laskavý naivka, jenž člověku trochu leze krkem pro své kazatelství. Vůbec to není ten Alexej, který v knize polibkem odpoví na Ivanův příběh o Velkém Inkvizitoru. Chybí mu věrohodnost, opravdovost, svatost. Uznávám, že zahrát takovou postavu je těžké, mnohem těžší než třeba Míťu či starého Karamazova; podobně jako u filmových ztvárnění Ježíše, je tu možný jen větší nebo menší neúspěch; tenhle je však spíš větší. Druhým záporem je závěr vedlejšího tématu o udržbáři a jeho synovi, který je zároveň závěrem celého snímku. To vyústění je prvoplánové, hloupé, bezdůvodně beznadějné. Zelenka sice Dostojevského obohatil o kouzlo svého mystifikátorství, připravil ho však o něco mnohem závažnějšího - o naději. (19.05.2008)

Dostojevského fikce plná rozsáhlých popisných pasáží, košatého vyjadřování a filozofických úvah jde tak trochu mimo mě. Četl jsem, ale určitě ne dobrovolně. Pražští herci z Dejvického divadla zrovna přijeli do krakovských oceláren sehrát adaptaci náročné hry. Čeká je tovární generálka, hrají jak o život, přičemž tu a tam tvůrci přihodí krátké epizody z „reality“. Továrna s odstavenými stroji je atraktivním prostředím, kterému navíc další body přinášejí samotní herci. Výsledek má své kvality, ač si nemyslím, že zrovna tenhle ojedinělý Zelenkův kus slupne „běžný“ divák. Filmové zjevení ano, mně se ale nestrefilo do vkusu. (15.02.2020)

70%. Silná látka v originální koncepci a velmi dramatických kulisách polských hutí z padesátých let. Herci si naplno užívají volnosti (David Novotný!), s krátkým časovým odstupem mi ale to naroubování Karamazových na "údržbáře a jeho nemocné dítě" připadá hrozně banální ... tupí sílu divadla i sílu filmu. Co by s tím provedl Lars? (06.03.2008)