Karamazovi

Tento divadelní film si vysloužil tzv. povinný respekt. Natočil ho přece oblíbený Zelenka, vzdal poctu oblíbenému Schormovi, natočil to s miláčky Dejvického divadla a někde ve spodních vrstvách je přece ten Dostojevský naučený jako básnička. Takže prostě není možné, aby se to nelíbilo. Nelze. Neexistuje. (13.02.2021)

Zase depka. Čím to, že já se v poslední době pořád dívám jenom na samé depresivní filmy? Přitom jsem od Petra Zelenky a jeho přátel čekala na konci filmu podobné zadostiučinění a naplnění jako u Roku ďábla. Inu, dostala jsem tedy jiný způsob vyždímání duše a aspoň mám nad čím zase hodně dlouho přemýšlet. Poslední scéna dua Chmela-Trojan skvostná. ♥♥♥ "Člověk pochopí, že je smrtelný; že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt, a přijme ji rád. Bude jako bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno bude dovoleno!" (26.05.2008)

"Nebudu mrdat MUDr. Drdovou z Otorhinolaryngologie." Tak tento rozmlouvací jazykolam mě pobavil ze všeho nejvíc, což je jednoznačným důkazem toho, že na české divadelní předvedení ruského dramatu v polské ocelárně nejsem dostatečně duševně připraven, A domnívám se, že asi ani nikdy nebudu, ale přesto mě pobavilo, jak ti diváci v montérkách do hry krásně zapadli. (25.11.2016)

Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat... (15.06.2008)

Mohl bych parafrázovat svůj komentář na Venkovského učitele a sepsat něco ve smyslu: A pak tvrďte, že současný evropský film je mrtev. Nebudu se však zbytečně opakovat a naprosto nekriticky napíšu (když už je tedy dle Dostojevského vše dovoleno), že Karamazovi jsou spolu s Tornatoreho Neznámou doposavad nejlepší film nového tisíciletí vzešlý z evropské pevninské části. Ve výsledku to jistě spoustě diváků bude připadat jen jako dvojhodinová reklama na Dejvické divadlo (a s tím lze jen těžko rozporovat), ale na rozdíl od reklamy na Kalich (ano, Kvaska) je tohle vpravdě světová ukázka možností a schopností aktuálně nejlepší pražské scény. Až tak jednoduché to je. Věřte či nevěřte nebo si klidně i nesouhlaste. Dejvicím zdar! A dobrým filmům tuplem. (22.06.2008)